Za ta léta, kdy jsem se zabýval vzděláváním, jsem v tomto oboru nikdy nenašel státníka moudřejšího než zakladatele moderního Singapuru Lee Kuang Yewa, takže začnu pár jeho citáty:

“If I tell Singaporeans – we are all equal regardless of race, language, religion, culture, then they will say, ‘Look, I’m doing poorly. You are responsible.’ But I can show that from British times, certain groups have always done poorly, in mathematics and in science. But I’m not God, I can’t change you …” Lee Kuan Yew, 2002, in the book “Success Stories.”

A commenter on another post I’d written questioning Yale’s joint venture in founding a new liberal-arts college with the National University of Singapore exhibited the bitterness:

“I don’t see why we need to have a partnership with an institution that has produced the talents who … have morally and financially bankrupted their once great nation,” she wrote. “Call us authoritarian all you want but we are a prudent state while yours is a once great nation that is a banana republic on its way to fascism. And your nation owes us and other authoritarian regimes A LOT of money. All made possible in part by the notables graduates of Yale and other Ivies. I suggest that debt slaves adopt a more courteous attitude toward their creditors instead of name calling and stereotyping. Btw, Feel free to come grovel for a job once this comes to pass.”

Lee certainly had truths to impart to liberals: “ Because democracy is messy, its public virtues and beliefs do need assiduous cultivation. “You take a poll of any people. What is it they want? The right to write an editorial as you like? They want homes, medicine, jobs, schools,“Lee Kuan Yew, 1998, The Man and His Ideas.”

“I always tried to be correct, not politically correct.” Lee Kuan Yew (2013). “The Wit & Wisdom of Lee Kuan Yew”,

Mezitím co tento text připravuji, svět kolem mne pádí. Byl schválen Clean Industry Deal, který definitivně zabíjí evropský průmysl, není tam ani využívání jaderné energie. Zároveň se Evropa rozhodla se zadlužit kvůli zbrojení. To je sebevražda. Vzdělávání sebevraha je tak trochu zbytečná práce, není-liž pravda?

Myslím si, že pro Česko je pořád docela dobrá cesta ven. Pořád máme dost hnědého uhlí i snadno dobývatelného černého uhlí ve Frenštátě pod Radhoštěm. Když se místo nablblých reaktorů z Koreje, od Westinghause nebo z Francie začneme stavět rychlé reaktory a přepracovávat palivo, můžeme časem zavřít ty staré reaktory nemusíme příštích 60 let už žádné palivo nakupovat.  https://www.anl.gov/article/nuclear-fuel-recycling-could-offer-plentiful-energy

Why don’t we use pyroprocessing already?

Lack of financial incentive. Raw uranium is cheap. At the moment, it’s cheapest to run the fuel through once and then store it, mostly because other methods would have to be researched and tested. Light-water reactors are cheaper to build, because both utilities and the U.S. Nuclear Regulatory Committee are familiar with the technology. Since the process for approving a new reactor design takes years, there’s not much incentive to build different types of reactors, including fast reactors.

Proliferation fears. Some worry that the spread of reprocessing technology will help terrorists gain access to plutonium and uranium for weapons. Pyroprocessing concepts address this fear in two ways. First, the technique itself laces the plutonium with uranium and highly radioactive actinides, making both stealing it and creating weapons with it more difficult. Second, pyroprocessing plants with fast reactors can be built directly on the site of a former light-water reactor to create an enclosed recycling facility. This approach reduces the security risk by eliminating the need to transport the used fuel from and new fuel to the fast reactors at the site.

On navíc u nás pod zemí pořád i nějaký uran je a jen se nevyplatí ho teď těžit. Moc nechápu, proč nejsme jaderné elektrárny schopni stavět sami, malý reaktor běží i v pražské Troji a nikdo se nebojí. Především ale, jak se píše v textu Argon laboratories: „…zařízení na pyroprocesing s rychlými reaktory lze postavit přímo na místě lehkovodního reaktoru a vytvořit tak uzavřené recyklační zařízení….“

Rakušané sice protestovali proti Temelínu, ale nepřestali od nás elektřinu kupovat. Slavně jsme stáli za Ukrajinou, ale ruská ropa i plyn vesele tekly. Tím, že je Zelenskij zastavil, si podepsal ortel smrti. Pokud zůstaneme výrobcem energie se silnými domácími zdroji, máme šanci. Pokud si necháme elektrárny zavřít kvůli vrozenému lokajství, máme smůlu a nejlepší bude se všichni vystěhovat do Patagonie. I tam jsou uhelné doly.

Pokud jde o zbrojení, já jsem vyznavač Chelčického. Ale poučený vyznavač, který ví, že kdo má větší svaly nebo po ruce velký klacek, ten má mnohem větší šanci se chovat mírně se zachováním tělesné integrity. Parafrázuji slova Jiřího Hynka, prezidenta a výkonného ředitele Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky: „Naší armádě schází všechno, priority můžeme klidně určit losem.“  Neurčoval bych je losem ale podle možností našeho průmyslu. Podle mne nejpotřebnější jsou automatické protipěchotní prostředky v širším slova smyslu, tedy včetně lokalizace té pěchoty a jejích prostředků. Vždycky to tak bude.

A dále důkladná ochrana energetických zdrojů, ty nás budou chránit samy od sebe. Bouchnout do jaderné elektrárny si nikdo netroufne a kdekdo chápe, že bez obsluhy je jaderná elektrárna nebezpečná sama o sobě. Na Ukrajině se to osvědčilo. Nemusíme mít jaderné zbraně, stačí jaderná elektrárna v každém kraji.

Takže: Průmyslová strategie a bezpečnostní strategie pro Českou republiku: Jaderná energetika, uhelná energetika a automatické protipěchotní prostředky. Tomu se musí školství přizpůsobit.

Hlavním tématem mělo být školství, to by především mělo odpovídat té průmyslové a bezpečnostní strategii:

Problémy českého školství s přihlédnutím k poznatkům z toho rakouského:

Za největší problémy českého školství považuji

1. Inkluzi
2. Rámcové vzdělávací plány na ZŠ
3. Osmiletá povinná školní docházka / devítiletá povinná školní docházka / svazkové školství
4. Neústrojné postavení druhého stupně / neústrojné postavení osmiletých gymnázií
5. Sport a branná výchova, Národní sportovní agentura
6. Vzdělávání učňů / duální vzdělávání / smysl a obsah maturity
7. Druhy vysokých škol, obsah vzdělávání na vysokých školách, vyšší odborné školy
8. Postavení Akademie věd a „elitních univerzit“, grantový systém financování výzkumu,
9. Tech transfer a profesorské privilegium

Ad 1) a 2), Otázky 1) a 2) spolu úzce souvisejí. Abychom byli schopni říci kdo jsou děti se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), musíme si stanovit cíle vzdělávání. Z vlastní zkušenosti vím, že vzdělávací cíle jsou v Rakousku stanoveny na každé pololetí. V rakouských základních školách se normálně známkuje z každého předmětu už od první třídy a už od první třídy se propadá. Rodiče jsou seznámeni s výkonností žáka v jednotlivých vzdělávacích cílech a podle toho je stanovena známka.

A kdo propadne třikrát, tomu nabídnou „…. učební plán obecné speciální školy nebo učební plán speciální školy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, a to v závislosti na stupni postižení….“ (viz přiložený překlad dolnorakouského předpisu Speciální vzdělávací potřeby). Proces přechodu trvá půl roku, je pod dohledem právníků a probíhají konzultace s odborníky. Může dojít k integrovanému vzdělávání, tj. v normální třídě ale podle jiného učebního plánu, nebo ke vzdělávání ve zvláštní škole (Sonderschule), kde jsou třídy velikosti 6-12 dětí a děti mají vetší šanci dosáhnout uspokojivých výsledků. Na vysvědčení se objeví, zda byl žák vzděláván podle normálního vzdělávacího programu nebo podle programu zvláštní školy!!!

Návrh:

1. Zavést inkluzi podle rakouského způsobu. Je to asi maximum, co se dá prosadit na Radě Evropy. (Nebo se na Radu Evropy vykašlat, ale to bychom také mohli s vaničkou vylít i dítě. Učitelky bývají hloupé a nadaní žáci s nimi mívají konflikty, protože je neuznávají jako autority. Taková učitelka lehce může žáka poslat do zvláštní školy „za trest“. Ostatně podobné konflikty dnes zažíváme i na vysokých školách. Delší a komplexnější proces posuzování je na místě.)
2. Rámcové vzdělávací programy stanovit na každý ročník základní školy.

Ad 3) Osmiletá povinná školní docházka dává velký smysl, zvláště v době vysokého počtu odkladů. Odklad by se měl vždy podložit důkladným odborným posouzením. V Rakousku mají také devítiletou povinnou školní docházku, ale fakticky se učí systémem 4 roky základní škola + 4 roky nižší střední škola. Kdo nepřechází na vyšší střední školu, má povinný rok polytechnické školy.

Návrh: Pokusit se zrušit devítiletou povinnou školní docházku a vrátit se k osmileté. Nevím přesně, co tomu brání, to je třeba zjistit, nejspíš se po Evropě najdou i země s kratší povinnou školní docházkou. Mimo jiné by se tím mohlo okamžitě přidat učitelům 11% na platech a snížit fixní náklady.

Struktura rakouského vzdělávacího systému

Ad 4) Druhý stupeň ZŠ je v České republice záležitost osobní hrdosti příslušného starosty. V Rakousku je druhý stupeň – nižší střední škola – jednoznačně záležitost školského svazku obcí – regionu. Obecně je v Rakousku školství organizováno do svazků obcí a nikdo o tom nediskutuje.

Návrh: Máme systém obcí s pověřenou působností, ty mají mít i druhý stupeň. Většinou jsou to města. A zavést školní autobusy, kde si řidič děti osobně vyzvedne a dohlédne na jejich předání do školy. Malé děti první stupeň – do 20 min., druhý stupeň přejmenovat na nižší střední školu. Obojí dopravně zajistit. Doprava do nižších gymnázií je problémem rodičů. Diskusím rázně zamezit – potřebujeme přece peníze na zbraně.

Ad 5) Všechny sportovní svazy si stěžují na nedostatek dětí a lékaři zas na upadající zdravotní stav dětí a obezitu. Kde jsou děti? Ve škole. Ve škole jsou i tělocvičny a sportoviště, a dokonce i učitelé tělocviku, kteří mají kvalifikaci na to dělat trenéry. Jakmile děti utečou ze školy, musejí je trenéři složitě nahánět zpátky na stadion. Všem (především rodičům) a ve všech ohledech by pomohlo, kdyby si trenéři převzali děti hned po obědě. Základní umělecké školy to v zásadě umí u dětí s uměleckým nadáním.

Návrh: Rozpustit Národní sportovní agenturu, stejně pořádně nefunguje a kvůli absenci včasné administrace dotací jsme přišli i o mezinárodní sportovní události. Svazy si rozeberou školy, vždy 2 kolektivní a 2 individuální sporty na školu, pokud možno outdoorové, laserový letní (i zimní) biatlon a technické kroužky povinně všude. Podchytíme všechny talenty, zvláště ty ze znevýhodněného prostředí, to potřebujeme nejvíc. Podle počtu dětí a nákladnosti sportu dostanou svazy dotaci, z nich se budou hradit i mládežnické reprezentace. Peníze na dospělou reprezentaci se budou rozdělovat zvlášť, podle počtů umístění do 10. místa na mezinárodních soutěžích. Reprezentanty potřebujeme kvůli reprezentaci státu a jako vzory k nimž se můžou vztahovat teenageři v blbých letech, kdy se rozhoduje jestli budou k něčemu nebo jestli pojedou v drogách.

Ad 6) Vzdělávání učňů / duální vzdělávání / smysl a obsah maturity

Každý nemusí mít maturitu. Dnes jsme zas tam, kde jsme byli za socialismu: řemeslníci si vydělají a humanitně vzdělaní se doprošují dotací na ambasádách cizích zemí a u firem s průhlednými obchodními zájmy. Firmy už dlouho volají po zavedení německo/rakouského systému duálního vzdělávání. Ten spočívá v tom, že učeň normálně pracuje a pobírá mzdu a ročně 5-10 týdnů tráví ve škole, kde se učí kompletní základy svého oboru. Když vzdělávání skončí, stává se tovaryšem. Cechy si pak zajišťují mistrovské vzdělávání a zkoušky po nichž si člověk může zřídit vlastní dílnu.

Potíže se státní maturitou ukazují, jak problematické je požadovat maturitu na celostátní úrovni. Celostátní srovnatelná maturita by se měla týkat gymnázií. Ostatní školy by měly mít odborné zaměření, garantovat určitou úroveň v jazycích (nižší než gymnázia) a oborovou srovnatelnost na vysoké úrovni garantovanou spoluprací s vysokými školami a průmyslem.

V Rakousku mohou na vysokou školu příslušného zaměření postoupit i absolventi duálního vzdělávání bez maturity (!!!).

Návrh:

1. Přijmout koncepci duálního vzdělávání bez systému mistrovských zkoušek, pokud si je cechy/obory zavedou, je to jejich věc.
2. Rozlišit maturitu gymnazijní a z průmyslovky. Čtyřka z odborného předmětu by na průmyslovce neměla být výjimkou. Na gymnáziu zas z jazyka nebo matematiky.

Ad 7) Máme systém vyšších odborných škol a vysokých škol. Ministr Bek se snaží rozšířit Národní akreditační úřad na vyšší odborné školy, což je krok správným směrem ale zbytečně složitý. Mnohem jednodušší by bylo, kdyby si vysoké školy udělaly svůj „ekosystém“ vyšších odborných škol a garantovaly jejich kvalitu. Zajistila by se prostupnost mezi vyšší odbornou školou a prvním ročníkem bakalářského studia „mateřské“ VŠ a i úroveň kvality průmyslovky, která VOŠ zřizuje, by se zvýšila. Ministerstvo tlačí na to, aby vysoké školy zaváděly profesní bakalářské studium, tím se myslí bakalářské studium s minimálními nároky na studenty. K čemu pak máme ty VOŠ?

Jedna věc je akreditace a druhá věc je praxe. Akreditace se nakonec vždycky zvrhne na formální počítání docentů a profesorů a pracovních úvazků. V praxi se vysokoškolské vzdělávání už dlouho zvrhává na příjemné popovídání si se studenty, hlavně nikoho ničím nezatěžovat.

Stát bude financovat jen potřebné obory. Pokud se shodneme, že se máme připravit na válku, tak to budou vojensky významné obory včetně humanitních, lékařských apod., nejen technické. Počet státem financovaných studijních míst omezit. Kdo se nedostane na státní VŠ, musí si studium zaplatit, ideálně na soukromé vysoké škole nebo placeně na prestižní státní.

Návrh:

1. Zřizovatelé VOŠ si musí najít svou „mateřskou“ fakultu, která jim bude garantovat kvalitu. Profesní bakalářské programy se zruší, profesní terciární vzdělávání budou zajišťovat VOŠ.
2. Udělat seznam státem podporovaných vysokoškolských oborů a ty financovat tak, aby si profesoři nemuseli od svého jmenování v asi 45-50 letech až do 70 let podávat granty. Státní „řádné“ profesury pro vynikající profesory, „běžné“ profesory si jmenuje vysoká škola jako „mimořádné profesory“. Pro výběr řádných profesorů by se dal využít systém, který má německá Společnost Maxe Plancka. Ostatně oni to šíří formou Dioscuri center https://www.mpg.de/21938923/dioscuri-in-the-czech-republic  , dalo by se s nimi určitě domluvit.
3. Veřejné vysoké školy řídí především „řádní“ profesoři v rámci státem stanovených výkonů, tj. počtů studentů v základních oborech a trochu pod dohledem Národního akreditačního úřadu.

Ad 8) Akademie věd a elitní univerzity, grantový systém

Otázka zní, zda je možné, aby elitní profesoři koexistovali s běžným studentským provozem. Tu otázku si pokládal už Wilhelm von Humboldt a stal se stoupencem elitních ústavů, akademie věd. Já si myslím, že i elitní profesoři mají něco udělat pro vlast a taky by měli mít svou jednu speciální přednášku do roka a měli by být dostupní pro běžné studenty, aby si u nich dělali bakalářské, diplomní i doktorské práce.

V Rakousku mají Institute of Science and Technology, elitní univerzitu, kam berou po skončení bakalářského studia hned na doktorát. Po vzoru izraelského Weizmannova institutu. Otázka je, zda je jim to k užitku. Podle mne ani ten Weizmannův ústav není tak moc k užitku, jak si Izraelci představovali. Podle mne se to dá řešit studijními programy a hodně velkými laboratořemi pro řádné profesory. Společnost Maxe Plancka zase staví ústavy uvnitř areálů vysokých škol.

Grantový systém s pravidelnou a častou obměnou komisí a rad by byl určen pro „mimořádné profesory“, docenty a začínající vědce. Pro zaměstnance univerzit bych zavedl profesorské privilegium čímž by mohli uplatňovat své poznatky na trhu https://vedavyzkum.cz/nazory/dalibor-stys/profesorske-privilegium-a-svedska-kocka-mica . Projekty průmyslového výzkumu by byly určeny pro firmy, pokud by univerzitu chtěli, dali by jí zakázku. I ve Švédsku nakonec mají univerzity podíly ve firmách – pro profesory je to výhodné, my to teď zažíváme na vlastní kůži, jaké to je zakládat firmu proti vůli fakulty.