ČT za naše peníze? Svobodní říkají dost. Petice míří do ulic

ČT za naše peníze? Svobodní říkají dost. Petice míří do ulic

Více než 25 000 podpisů už sesbírali Svobodní pod svou on-line petici Stop ČT – proti povinným koncesionářským poplatkům.

Předseda strany Libor Vondráček a kulturní producent Jiří Svoboda Randula ve streamovém pořadu Facka zprava oznámili, že právě nyní startuje i papírová verze. Ta má být hlavním nástrojem nátlaku na politiky a vstupenkou do veřejné debaty, která se týká nejen samotné existence České televize, ale především principu: Má být občan nucen financovat médium, které sám třeba nesleduje a jehož názorovou jednostrannost vnímá jako urážlivou?

Předseda strany Libor Vondráček a kulturní producent Jiří Svoboda Randula ve streamovém pořadu Facka zprava oznámili, že právě nyní startuje i papírová verze. Ta má být hlavním nástrojem nátlaku na politiky a vstupenkou do veřejné debaty, která se týká nejen samotné existence České televize, ale především principu: Má být občan nucen financovat médium, které sám třeba nesleduje a jehož názorovou jednostrannost vnímá jako urážlivou?

„Už více než pětadvacet tisíc lidí nám podepsalo elektronickou verzi této petice, a proto jsme se rozhodli, že ji převrátíme i do papírové verze,“ vysvětlil hned v úvodu pořadu předseda Svobodných Libor Vondráček. S hostem Jiřím Svobodou Randulou rozvinuli debatu, která přesáhla kritiku České televize a dotkla se i hlubších témat – od nespravedlivého systému dotací přes vládní přerozdělování peněz až po otázku, jestli by umělec měl mít status „chráněného druhu“.

Zatímco on-line podpisy ukazují šíři veřejného nesouhlasu, papírová verze petice je tím, co může zákonodárce reálně přimět ke konkrétnímu kroku. „Je třeba s tím vyrazit do ulic, a to co nejdřív. Elektronické podpisy mají váhu morální, ale papírové jsou to, co skutečně hraje roli,“ zdůraznil Randula s tím, že už se připravují petiční stánky na trzích, festivalech i diskusích.

Randula se zároveň přiznal, že sám má s Českou televizí osobní zkušenost – na začátku kariéry v ní pracoval. „Bylo to sice krátce a je to už přes dvacet let, ale ten dojem byl velmi silný. Viděl jsem, jak systém funguje zevnitř. A obávám se, že spíš než k lepšímu se věci od té doby zhoršily,“ uvedl bez vytáček.

Poplatky jako symbol nespravedlnosti

„Platíte něco, co ani nechcete, a přesto jste povinní,“ shrnul Vondráček postoj Svobodných. Text petice je přímý a bez zbytečných kudrlinek: „My níže podepsaní občané České republiky prostřednictvím této petice vyjadřujeme nesouhlas se zákonem uloženou povinností platit rozhlasové a televizní poplatky a žádáme, aby byla tato povinnost zrušena.“

Randula dodává, že vládní tlak na zvyšování poplatků z této otázky udělal volební téma. „Je to jejich chyba – tím, jak nešikovně a násilně tlačí na pilu, vzbudili odpor, který bude slyšet nejen v peticích, ale i ve volbách,“ podotkl.

Rozhovor se však nezastavil jen u poplatků. Jiří Svoboda Randula jako kulturní podnikatel odhalil i absurditu systému státní podpory kultury. „Je to nespravedlivý a klientelistický systém. Kdo má známé, dostane peníze. Kdo se snaží fungovat na trhu, nedostane nic,“ konstatoval. Za zvlášť nebezpečný označil tzv. status umělce, který podle něj připomíná návrat do dob, kdy stát určoval, kdo je „správný“ umělec.

„Obávám se, že až přijde další krize, stát pomůže jen těm, kteří budou mít ten správný papír. Ostatní ať klidně chcípnou,“ řekl doslova a poukázal tak na selektivní logiku vládní pomoci během covidu.

Privatizace ČT? Nejen legitimní téma, ale i nutnost

V debatě se neztratilo ani téma možného zúžení nebo privatizace České televize. Oba hosté se shodli, že současná podoba ČT je neudržitelná. „Pokud má vůbec existovat veřejnoprávní televize, pak jako štíhlý, faktický infokanál. Ale i to je k diskusi,“ řekl Randula. Upozornil také, že povinnost poskytovat „vyvážené informace“ mají ze zákona i soukromé televize, takže jedinečnost ČT v tomto ohledu je iluzí.

Pořad Facka zprava se tentokrát proměnil ve velmi otevřenou a systematickou obžalobu systému, který si na svobodu jen hraje, zatímco ji ve skutečnosti okrajuje ze všech stran – od přerozdělování peněz, přes nucené koncesionářské poplatky až po státem přidělené statusy umělců.

Svobodní slibují, že petici neodloží do šuplíku a půjdou s ní mezi lidi – a hlavně, že ji využijí jako klíčovou zbraň ve volebním roce 2025. Pokud se vám tedy zdá, že ČT už dávno není vaším médiem – a přesto vám každý měsíc strhávají peníze – teď máte možnost říct dost. Adresa? www.stopct.cz – a brzy i u vás na náměstí.

Převzato z Parlamentních listů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31