Už jste si někdy položili otázku, kolik nás Green Deal bude stát? Asi jste slyšeli o chystaných emisních povolenkách, které mají být pro fyzické osoby zavedeny od roku 2027. Ty ale zdaleka nejsou jediným nákladem dekarbonizační ideologie.

Zatímco finanční rámec EU pro období 2007 až 2013 počítal s výdaji na boj s klimatem ve výši 6 až 8 % unijních nákladů, finanční rámec pro období 2014 až 2020 si už na tento boj usurpoval 20 % výdajů a finanční rámec pro období 2021 až 2027 počítá s minimálně 30 % sumy výdajů z rozpočtu a fondu obnovy.

S jídlem roste chuť, a tak ani 30 % unijního rozpočtu ideologům nestačí. V programu Zelený úděl pro Evropu se už Komise nechala slyšet, že dosažení dalšího snížení emisí je náročné a bude vyžadovat „masivní veřejné investice a zvýšené úsilí o nasměrování soukromého kapitálu do opatření v oblasti klimatu a životního prostředí.“

Ačkoliv Green Deal zásadním způsobem stále zvyšuje nejrůznější formy zdanění, které už dnes má na průmysl devastační účinek, do budoucna bude mimo to čím dál více vyžadováno, aby se soukromý sektor zapojoval ještě víc. Europoslanci si zvykli na pořádný nášup při porcování medvěda a ignorují fakt, že silných medvědů už po lese moc neběhá. Většina se hlady sotva drží na nohou, teď po nich ale bude požadováno nejen, aby běhali, ale ještě u toho žonglovali s kužely nebo hráli na harmoniku.

V prosinci 2021 Komise předložila návrh tří zdrojů do rozpočtu EU: 25 % příjmů z reformovaného systému EU ETS, 75 % příjmů z uhlíkového cla (CBAM) a 15 % ze zbytkových zisků přerozdělených členským státům EU na základě dohody OECD / G20 o mezinárodním zdanění národních podniků. V červnu 2023 Komise tento návrh aktualizovala, kde asi nejzásadnější změnou bylo zvýšení příjmů z EU ETS z původních 25 % na 30 %.

Na plánování rozpočtu Green Dealu se ukazuje, že europoslanci i eurokomisaři mají sklon rozlišovat peníze „jimi vytvořené“ a soukromé. Je třeba zdůraznit, že EU coby politická instituce pouze peníze přerozděluje, ale sama o sobě nic nevytváří, a tak ani ze své podstaty nemůže generovat svůj vlastní příjem. Ačkoliv na to její představitelé rádi zapomínají, veškeré „jejich“ peníze jsou peníze daňových poplatníků.

Bezpečnostní riziko začerněných smluv?

Z dosavadní praxe jak na státní, tak i unijní úrovni lze vypozorovat, že čím více nám vlády sahají do kapes, tím méně transparentně s našimi penězi nakládají. Kdeco je vydáváno za státní tajemství, transparentní zveřejňování smluv často představuje nějaké „bezpečnostní riziko“ a podobně. Běžný daňový poplatník se k mnoha smlouvám buď vůbec nedostane, nebo jsou z velké části začerněny.

V roce 2020 EU reagovala na koronavirovou krizi stimulačním balíčkem v hodnotě 2,018 bilionu eur v běžných cenách (1,8 bilionu eur v cenách roku 2018). V oficiálním zdůvodnění je uvedeno, že: „EU si tak zajišťuje zdroje pro své politické priority, jako je digitalizace a Zelená dohoda.“ Pandemie COVID-19 tak skvěle posloužila jako záminka pro gigantickou podporu zelené ideologie. Inflace, kterou tento stimul vyvolal, na sebe nenechala dlouho čekat. V konečném důsledku tak tento mejdan zaplatili občané EU snížením kupní síly úspor.

Komise ve své výroční zprávě z roku 2023 o pokroku EU při provádění opatření v oblasti klimatu upozorňuje, že podle tehdejších odhadů cíl dosáhnout výdajů souvisejících s klimatem ve výši 30 % bude překročen.

Evropský účetní dvůr odhaduje potřebné finanční prostředky pro dosažení nulových čistých emisí do roku 2050 v EU v období 2021 až 2050 v hodnotě 1 bilionu eur ročně, takže by na zelenou transformaci mělo padnout každý rok víc než pět ročních rozpočtů Evropské unie.

Tomu odpovídá i tempo zadlužování EU. Ta se totiž ve 20. letech skutečně zadlužuje průměrným tempem okolo 1 bilionu eur ročně. Gigantické zadlužování představuje živnou půdu pro inflaci. Ta nás bude periodicky ve vlnách navštěvovat tak dlouho, dokud bude zadlužování pokračovat.

Pod pojmem udržitelnost si tak rozhodně nemůžeme představovat udržitelnost veřejných financí. Ty jsou zcela neudržitelné. Pokud si snad někdo v Evropě stále myslí, že se ho tento smrtící hospodářský koncept netýká, pak během příští dekády na vlastní kůži pocítí, jak moc se mýlil. Týká se nás všech.

Převzato z Deník.to