Evropští politici by chtěli silné armády, ale zelenou ideologií zdevastovaný průmysl neumí vyrábět tanky a feminismem vykastrovaní, změkčilí muži nechtějí bránit svoji vlast.
Po několika dekádách už došla Američanům s Evropou trpělivost a velmi pravděpodobně nám přestanou poskytovat vojenskou ochranu téměř zdarma. Svět není krásným místem a suverenita státu je dána zejména jeho schopností si silou (vojensky) svůj status udržet. Vojenská síla se někdy dá nahradit silnou ekonomikou, ale ne vždy. Vzhledem k tomu, že zeleným náboženstvím poblouzněná Evropa ztrácí ekonomickou relevanci, nemůže se spoléhat ani na tu. Evropské národy tedy buď začnou svoji obranu seriózně řešit, nebo zůstanou závislé na někom jiném, a nemusí to být tak benevolentní protektor, jakým doposud USA byly. Současné vedení evropských národů si to sice uvědomuje, ale v panice nabízí pouze řešení v duchu „nalijeme více peněz na dluh do zbrojení a ono se to samo nějak stane“. Nestane. Bezuzdné utrácení není řešení nikdy ničeho.
Když začneme utrácet podle klíče „vysoké procento z HDP“, tak efekt cesty nejmenšího odporu způsobí zbytné a neefektivní nákupy nesmyslů. Bude více služebních cest pro generály, povýší se více žen do administrativních důstojnických a generálských pozic kvůli DEI, ušije se více těhotenských uniforem, provede se víc auditů a analýz, nakoupí se víc předraženého a zbytečného vybavení, začne se víc platit za různé „služby“, uspořádá se víc pompézních konferencí. Každý nesmyslný výdaj bude krokem k vyšší útratě, a tedy ke splnění kýženého cíle „procento HDP“. Je tedy hloupě neefektivní stanovovat vysokou útratu jako cílový parametr. Drahá armáda neznamená automaticky dobrou armádu.
I kdyby si evropské státy zvolily smysluplnější cíle, nebude to nic platné, protože Evropa armádu postavit neumí. Na armádu jsou potřeba průmysl a muži, tedy nepřátelé současné evropské ideologie. Evropa si zakázala průmysl ve jménu „dekarbonizace“ (což je eufemismus pro faktickou deindustrializaci) a nemá ani lidi, kteří by byli schopni nebo ochotni současné evropské „hodnoty“ bránit.
Postupně „dekarbonizovaná“ Evropa přestává být schopna průmyslu, zejména výroby těžkých strojů a techniky. Vůdcové EU by raději těžké stroje nakupovali ze zahraničí, aby si nepoškodil uhlíkovou stopu u sebe doma. Pokud ale v míru nebudeme kapitalisticky rozvíjet a inovovat civilní těžký a výrobní průmysl, nebudeme mít technologie ani na ten vojenský a v případě nouze nebudeme schopni přetransformovat civilní výrobu na vojenskou. Dekarbonizovaná Evropa nebude schopna vyrábět těžké vojenské stroje jako tanky, samohybná děla, raketomety a podobně.
Evropa si zakázala vyrábět, tedy i dále vylepšovat a rozvíjet spalovací motory. Evropské tanky za 10 let budou buď poháněny bateriovým elektromotorem nebo naftovým motorem z Číny. Ale nejen tanky, ani lehká vozidla pro armádu nebudou mít spalovací motor. I kdyby EU schválila nějakou výjimku na spalovací motory pro armádu, budeme za světem v této technologii socialisticky zaostávat, protože firmy nebudou mít tržní motivaci technologie rozvíjet. Ve svém důsledku si Evropa nebude schopna vojenskou techniku vyrobit, bude ji muset draze nakupovat od svých potenciálních nepřátel.
Zbrojní průmysl je navíc díky ESG pravidlům diskriminován. Firmy legálně podnikající ve zbraňovém odvětví (od továren na tanky až po komerční střelnice) jsou běžně diskriminovány bankami: nedostanou úvěry, za běžné bankovní služby platí vyšší ceny nebo se k nim nedostanou vůbec. Nemohou dodávat svoje doplňkové nebo vedlejší produkty dalším korporacím dodržujícím ESG. Nejhorší dopad je na škálování zbraňové výroby. Pokud by firma vyrábějící mírové produkty (třeba auta) chtěla vytvořit vedlejší závod na nějaký zbraňový systém, tak i přes legálnost záměru takovou firmu banka začne šikanovat jako celek, a to včetně jejího původního podnikání. Navíc tato firma riskuje, že přijde o zákazníky z řad velkých korporátů vyžadujících ESG. Bariéry vstupu do zbrojního odvětví tedy nejsou jen díky šíleně excesivní regulaci, ale i díky vynucené ESG diskriminaci od bank a korporací.
I kdybychom dokázali zbraně někde nakupovat (typicky z USA nebo Ruska), nebude je mít kdo operovat. Evropa nemá občany ochotné ji bránit. Evropa nemá vojáky. Ruku na srdce – kdo z vás by byl ochoten jít do zablácených zákopů bránit vlast proti nepříteli? A prožít v těch zákopech několik let? Riskovat život nebo v lepším případě amputaci končetiny? (pozn.: přesně tohle někteří chtějí od ukrajinských mužů dnes)
Efektivní voják je fyzicky zdatný muž. Muž proto, že na boj, vytrvalost a sílu má biologicky lepší předpoklady než žena. Když se střílí a padají granáty, gender jde stranou a z feministek se stávají tradiční manželky. Žen je v první linii vždy zanedbatelné minimum. Fyzická zdatnost a vytrvalost je pro podávání výkonů v boji nezbytná. I boj s palnými zbraněmi nebo v těžké vojenské technice (tanky, BVP, letadla) je fyzicky a vytrvalostně náročný. Současná Evropa ale považuje mužství za toxické.
Vojáci by měli mít ideálně kladný, nebo alespoň neutrální vztah ke zbraním a k vojenské technice, protože to jsou jejich pracovní nástroje. Klimatická úzkost z velkých aut nebo pásových strojů s velkými motory je pro vojáka nežádoucí, škodlivá vlastnost. Ideální voják miluje svoji vlast, vyznávat hodnoty svého státu a je ochotný za ně riskovat svoje zdraví nebo život.
Současné tzv. evropské hodnoty preferují feminismus. Maskulinitu a s ní spojené atributy považují za toxické a aktivně je potlačují. Současní moderní Evropané se bojí zbraní a snaží se je vytlačit z povědomí, co nejvíce je omezit nebo rovnou zakázat. Kdokoli má zbraně nebo vojenství jako koníček, je v jejich očích přinejlepším podivín. Místo efektivní sebeobrany jsou preferované restrikce zbraní a útěk. Evropanství je také neslučitelné s vlastenectvím.
Vlastnosti dobrých vojáků popsané výše jsou ze společnosti vytlačovány na okraj, ale pokud vlastnosti dobrého vojáka (zbraně, mužnost, vojáctví) vyloučíme na okraj společnosti, budeme mít vojáky z okraje společnosti. Změkčilé sněhové vločky z LGBT průvodu nejisté si svým vlastním pohlavím nepůjdou se samopalem v plné polní po kolena v bahně střílet na Rusy nebo Američany, pokud nás napadnou. Z klimatu hroutící se aktivisté si nesednou do naftou a střelným prachem vonícího tanku. Podle jejich představ budou válčit „ti druzí“ – „profesionální vojáci“, kteří se ve společnosti nějak záhadně sami zjeví.
Vojáci se neplácají z hlíny jako Orkové v Pánovi prstenů – jsou to lidé jako každý z nás. Ale ani tanky se nevyrábí bezemisně z virtuálně natištěných peněz; na zbraně jsou potřeba technologie, těžký průmysl a energie.
Jako sebeobranné minimum musí Evropa deregulovat průmysl, zrušit Green Deal, zakázat ESG a DEI všem uchazečům o státní zakázky i všem regulovaným odvětvím (např. banky). Evropské státy navíc musí co nejvíce podpořit volný trh, protože to je prokazatelná cesta k novým technologiím a inovacím. Jen zbraně ale nestačí.
Naprostým základem obrany státu jsou sebevědomí občané s láskou ke své vlasti. Pokud chceme kvalitní, motivovanou armádu, musíme začít respektovat mužství. Strach ze zbraní nesmí mít ve společnosti místo, a naopak je potřeba zbraně rehabilitovat jako legitimní koníček, sport nebo prostředek sebeobrany. Také je potřeba přestat démonizovat vášeň pro motorová vozidla, protože vojenské stroje nenahraditelně pohání nafta a benzín. Nesmíme také zapomínat, že za svoji obranu jsou odpovědné jednotlivé národní státy v rámci Evropy, a to každý sám za sebe. Jako Češi se musíme přestat v obraně neustále spoléhat na druhé a začít sebevědomě s vlastní obranou. Ale to nejdůležitější, motivace občanů bránit svoji vlast vede přes návrat k těm pravým evropským hodnotám: řecká filosofie, římské právo a křesťanská morálka.
