Český průmysl čeká poprava. Vláda mlčí, EU šlape na plyn. A občané? Ti to zaplatí, říká Šichtařová

Český průmysl čeká poprava. Vláda mlčí, EU šlape na plyn. A občané? Ti to zaplatí, říká Šichtařová

Česká republika stojí na prahu hospodářské pohromy, která se tváří jako záchrana klimatu. Nový systém emisních povolenek EU ETS 2 podle ekonomky a volební lídryně Svobodných Markéty Šichtařové nepřinese žádnou uhlíkovou neutralitu, ale zato oškube každého občana o desítky tisíc korun ročně. Vláda Petra Fialy místo odporu mlčí, nebrání občany ani průmysl a nechává Brusel, aby zemi utopil v regulacích, které likvidují konkurenceschopnost, zvyšují ceny a ženou ekonomiku do stagnace.

„Emisní povolenky jsou naprosto šílený nápad. To, co se chystá, je tak finančně neúnosné, že by bylo levnější nechat se z EU pokutovat, než tohle zavést,“ říká Šichtařová v rozhovoru s Petrem Holcem. Jen samotná cena pohonných hmot podle ní kvůli novým povolenkám může narůst o deset až patnáct korun za litr. A to je jen začátek. „Lidé mají pocit, že to zasáhne jen ty, co topí plynem nebo jezdí autem. Ale to je naprostý omyl. Emisní povolenky prodraží všechno – dopravu, výrobu, služby. Každý, kdo si půjde koupit rohlík nebo zajde ke kadeřnici, to pocítí. Jde o systémovou destrukci,“ varuje.

Zvlášť problematická je podle ní metodika, na které stát staví své výpočty. „Vláda záměrně počítá s tou nejpříznivější variantou – že povolenka bude stát 45 eur. Jenže už dneska je cena na lipské burze 81 eur. A může jít ještě výš. Klidně přes 100. Takže i těch pět korun na litr benzínu je směšný odhad. Reálně se bavíme o dvojnásobku,“ říká. Navíc se podle ní do propočtů nezahrnuje ani DPH, což celý dopad zkresluje. „To je jako kdyby vám někdo řekl cenu domu bez daně, bez pozemku a bez dveří. Samozřejmě, že to vypadá líp.“

Markéta Šichtařová v rozhovoru připomíná i historický citát, který dnes nabývá nového významu: „Když nemáte na chleba, jezte koláče.“ Dnes se to podle ní převádí do moderního jazyka: když nemáte na benzín, kupte si elektroauto. „Tohle už není ekonomika, to je ideologie. Politici přestali přemýšlet v číslech a začali ve víře.“

Rozhořčení ale směřuje i přímo na vládu Petra Fialy. Zatímco ostatní evropské země proti návrhům Bruselu aktivně brojí, Česko mlčí. „Zatímco jiné země poslaly desítky připomínek ke zpřísnění povolenek, my jsme jich zvládli poslat méně než deset. A část z nich navíc přišla od ekologických neziskovek, které požadují zpřísnění! Vláda zradila národní zájem. Je to naprosté fiasko.“

Šichtařová upozorňuje, že přechod na nové emisní standardy zničí český průmysl – zejména těžký. Typickým příkladem jsou podle ní Třinecké železárny. Ty by potřebovaly miliardu na dekarbonizaci, ale dostaly z dotací jen polovinu. „Zbytek jim nikdo nedá. Vláda peníze nemá, Evropská unie je předlužená. Takže podnik to jednoduše neudělá. A buď mu to EU zavře, nebo skončí kvůli konkurenci z Číny, která o žádných emisích neslyšela. Třinecké železárny budou za pár let minulostí,“ konstatuje suše.

Zatímco vláda se chlubí „zelenou transformací“, firmy počítají škody a hledají únikové cesty. Evropská komise totiž přišla s dalším nápadem: zdanit firmy s obratem vyšším než 50 milionů eur. „To nejsou žádní giganti. To je běžná střední firma. Tohle už není regulace. To je ekonomická poprava,“ říká Šichtařová. „Navíc se jedná o daň z obratu, ne ze zisku. Takže klidně i ztrátová firma má povinnost platit. To už není hloupost. To je čirá destrukce,“ dodává.

Ještě absurdnější je podle ní fakt, že se v Bruselu často nevyznají ani ti, kteří tato opatření navrhují. „Tihle lidé nemají žádné ekonomické vzdělání. Oni vůbec netuší, že obrat neznamená zisk. To je, jako kdyby stát nutil prodavače platit daně z neprodaného zboží,“ říká. A varuje, že firmy na to samozřejmě zareagují – často způsobem, který zničí jakoukoli logiku systému. „Podniky se raději rozdělí na dvě menší. Utratí stejné peníze za transformaci, jen aby se vyhnuly dani. A stát nedostane nic. Jen se rozcintá spousta cest a peníze se vyhodí oknem.“

Šichtařová zároveň varuje, že tohle všechno se neodehrává ve vzduchoprázdnu. Evropa je podle ní v hluboké ekonomické stagnaci, ztrácí konkurenceschopnost, její průmysl kolabuje – a místo toho, aby si politici přiznali chybu, dál přikládají pod kotel. „Je to jak scéna z absurdního dramatu. Přijdou na vás emisní povolenky, energie zdraží, průmysl se stěhuje do Číny, a vláda to prezentuje jako úspěch. Oni jsou schopní tvrdit, že když továrna na čipy vznikne v Drážďanech a ne u nás, je to české vítězství. To je parodie na státnictví.“

Systém obchodování s emisemi považuje za centrálně řízený moloch, který s tržní ekonomikou nemá nic společného. „Lipská burza není burza. To je jen parodie. Tady se nehraje na nejlevnější nabídku, ale na povinnost kupovat to, co přitéká z Německa. Je to centrální plánování, jen převlečené za tržní jazyk. Stejná parodie jako europarlament, který nemá zákonodárnou iniciativu, ale tváří se jako zákonodárce.“

Šichtařová se ale nespokojuje jen s kritikou. Navrhuje přímé řešení: „Nezavádět emisní povolenky. Vůbec. A neplatit ani pokuty. Protože Brusel si od nás stejně nemá co vzít. Už teď odvádíme do evropského rozpočtu víc, než kolik z něj dostáváme. Tak prostě přestaňme platit. Nebo ať přijdou tanky. Jiný mechanismus, jak by si na nás EU sáhla, neexistuje. Kdybychom měli dostatečně tvrdou vládu, emisní povolenky by se u nás nikdy nezavedly.“

Dodává, že jediná záchrana je politická odvaha. „Tohle není jen o emisích. To je o svobodě. A vláda Petra Fialy tuhle svobodu prodává Bruselu bez boje.“

Zásadní problém podle Markéty Šichtařové je, že česká ekonomika není připravena nést takovou environmentální zátěž, jakou jí diktuje Evropská unie. „Česká republika je průmyslové srdce Evropy. A právě tenhle průmysl EU systematicky ničí. Některé země si s tím poradí, protože jsou zemědělské, nebo mají odlišnou strukturu. Ale my? My jsme na tom postavení. A my to odneseme nejvíc.“

Dekarbonizace, emisní limity, drahé energie – to vše podle ní žene firmy do ztráty. A zatímco Čína masivně dotuje produkci oceli a vyváží ji do Evropy za dumpingové ceny, české železárny nejsou schopné konkurovat. „Čína má přebytek oceli, protože se jim zhroutila výstavba bytů. Tak ji prodávají pod cenou do EU. A naše podniky k tomu ještě dostanou emisní povolenky. To už rovnou mohou zavřít. Tohle není konkurence, to je likvidační kombinace. Vítězí ten, kdo nic neřeší – a my za to platíme.“

Vláda podle ní není schopná pochopit základní tržní principy. Místo obrany strategických odvětví podléhá ideologii. „Tady se plánuje likvidace průmyslu a říká se tomu transformace. Já tomu říkám hospodářská sebevražda.“

Na závěr rozhovoru přidává hořký sarkasmus: „Víte, my máme oficiální zahraniční slogan ‚Česko – země příběhů‘. Tak jsme se do jednoho opravdu dostali. A ne do hezkého. Vláda bude dál tvrdit, že nám život zlevňuje, i když zdražuje všechno. Realita se obrací naruby. My jsme zemí příběhu. Jenom škoda, že tím příběhem je ekonomický rozklad.“

Markéta Šichtařová však zůstává v postoji jasná: „Jsme poslední hrází mezi zdravým rozumem a zeleným šílenstvím. A lidé si budou muset vybrat: chtějí svobodu a prosperitu, nebo chtějí dál poslouchat líbivé fráze o záchraně planety, zatímco zhasínají podniky a chudnou domácnosti?“

Převzato z Parlamentních listů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31