Cenzura Evropské unie je stejná jako v Rusku nebo Číně, myslí si Gregor

Cenzura Evropské unie je stejná jako v Rusku nebo Číně, myslí si Gregor

Mohlo by Vás také zajímat:

Evropská unie se snaží o zavedení jakéhosi „ministerstva pravdy“, které bude vyhledávat nevyhovující názory a „patologické jevy“. Alespoň to jsou slova Matěje Gregora, který stojí v čele spolku Odchod.eu. „Evropská unie už si dlouho brousila zuby na projevy oponentních názorů a vycítila, že když zavede první fázi cenzury v době, kdy Ukrajinou zmítá válka, tak to bude všem jedno,“ domnívá se Gregor, který stejně jako jeho kolegové ze Svobodných odmítá jakékoliv pokusy o omezování svobody projevu.

Evropský parlament v minulých dnech odsouhlasil výzvu Evropské komise, aby se více zaměřila na boj s takzvanými dezinformacemi, zejména ze strany Ruska a Číny. Co na to říkáte?

Je to využití situace k zavedení kontroly nad svobodným vyjadřováním. Evropská unie už si dlouho brousila zuby na projevy oponentních názorů a vycítila, že když zavede první fázi cenzury v době, kdy Ukrajinou zmítá válka, tak to bude všem jedno. A bohužel se obávám, že řadě lidí to skutečně jedno je. Je to prakticky identická cenzura, kterou Evropská unie tak ráda kritizuje v Rusku a v Číně. Problém z EU přerůstá rychle i v ČR. Když jsem zjistil, že byly na návrh vlády smazány desítky webů, zastavilo se mi na chvíli srdce.  

Překvapuje vás, že pro tuto rezoluci hlasovalo přibližně osmdesát procent europoslanců? Opravdu je téma tzv. dezinformací pro bruselské politiky tak zásadní a zároveň tak sjednocující téma? 

Není poslanec, jako poslanec. Europarlament je na můj vkus až příliš vznešený název pro místnost plnou dobře placených úředníků, kteří plní pokyny svých frakcí, vlád a stran. Není tam prostor pro diskuzi, není tam prostor pro kritické myšlení. Vždyť europoslanec nemůže ani navrhnout zákon. Co si Evropská komise chtít schválit bude, to si v současném složení vždy schválí. 

Na základě doporučení europoslanců by měl v rámci Evropské unie vzniknout také zcela nový úřad boje proti dezinformacím. Dokážete si představit, jak by takový nový orgán fungoval? Můžeme podle vás očekávat, že tento úřad bude vytvářet něco jako seznam nevhodných názorů?

Přesně tak. Evropská unie se snaží o zavedení jakéhosi „ministerstva pravdy“, které bude vyhledávat nevyhovující názory a „patologické jevy“ a poté Evropské unii radit a navrhovat, jak se s nimi vypořádat. Určitě se budou snažit koordinovat majitelé sociálních médií ke společným postupům. Spolkům, jakými jsou třeba Demagog, Čeští elfové a nebo Manipulátoři, budou pravděpodobně přisouzeny tučnější dotace. To nejhorší ale začne přicházet v době, kdy se bude aktivně měnit legislativa. Stále ale věřím, že naše země si své svobody váží a lidé nic takového nedopustí. Mne samého se to dotýká a za svobodu slova se budu rvát všemi prostředky do posledního dechu.   

Na druhou stranu se asi všichni shodneme na tom, že informační válka a práce se záměrnými dezinformacemi se stala velkou „módou“ posledních let a z jejich úplného ignorování by mohly vzejít celospolečenské problémy. Jak by tedy vláda či EU měla proti těmto nebezpečím bojovat? 

Pokud probíhá informační válka záměrně řízená některou velmocí, tak je to důvod k debatě, jak to řešit. V současnosti ale chodí předvolání k výslechu obyčejným lidem, kteří něco napíšou na Facebook. To je nebezpečné. Na druhé straně barikády, tedy té, která se EU zastává, probíhá šíření dezinformací v úplně stejné míře a intenzitě, jako na straně euroskeptiků. Jen se o tom nesmí mluvit, doslova. Když vydáte příspěvek, který na něco takového upozorňuje, dostanete BAN a smazání. Samotná definice dezinformace je velmi nebezpečná. Podle čeho ji určit? Jaké zdroje označit za věrohodné? Čelíme problémům, které dostatečně neznáme a snažíme se proti nim bojovat velmi nebezpečnými způsoby, které ohrožují samotnou podstatu naší svobody. Vláda by měla, pokud proti problému bojovat chce, učit lidi, jak se mají v dezinformačním prostředí vůbec vyznat. Ukázat jim, že i velká média šíří nepravdivé informace. Svobodná společnost, která díky svým znalostem nepodléhá vládní, mediální ani zahraniční propagandě je tou největší zbraní v boji proti dezinformacím.  

Z mnoha stran zaznívá, že právě diskuse kolem dezinformací vedou k postupnému okrajování svobody slova, na které si občané navíc dobrovolně zvykají. Vidíte to stejně? 

Vidím. A velkou roli v tom paradoxně hrají právě média. Média mají od začátku pandemie obrovskou sílu. Lidé čtou zprávy a sledují reportáže mnohem více než kdy předtím. Stejně tak média chrlí zprávy v daleko větší intenzitě než kdy dříve. To se ale negativně projevuje zejména na jejich kvalitě. Nafoukla se zde bublina, že existují „nějací dezinformátoři“, kteří pomáhali Rusku a že je vláda raději nechala smazat. A že je to pro naše dobro. A lidem to stačilo. Nikdo už ale neřekl, že řada cenzurovaných webů ani Rusko nepodporovala a jejich obsah se války na Ukrajině netýkal. Nikdo už lidem neřekne, že těch webů nebylo 8, 12 ani 19. Potvrzených je už přes dvacet případů. Mediální smog naučil lidi, aby si mysleli, že vše, co není ve velkých médiích, je nepravda. A tak si lidé zvykli, že se bude korigovat co mohou a nemohou sdílet a že jim bude ty informace někdo třídit, aby se náhodou nestali oběti propagandy. Je to naprosto absurdní a zní to až orwellovsky. 

Je možné podle vás mluvit o návratu cenzury? 

Je to určitě na místě a já sám o návratu cenzury mluvím. Dostáváme se do doby, kdy jsou lidem na příkaz vlády mazány weby, tudíž dochází k likvidaci menších, svobodných médií. Zároveň jsme v situaci, kdy je normální, že Vás za názor a příspěvek někdo může vyhodit z práce. Když slyším a vidím, jak lidem domů chodí předvolání k výslechu ve věci „šíření dezinformací na sociálních sítích“, tak mi běhá mráz po zádech. Někteří lidé nejsou dlouhodobě zváni do veřejnoprávních médií a Evropská unie zavádí úřad, který má lidem špehovat profily. Donedávna jsme zde měli jakousi salámovou metodu. Dnes se cenzura, s nadsázkou řečeno, šíří rychlostí Bugatti a bohužel za potlesku většiny. 

Mnoho nástrojů k omezování svobody projevu však dnes drží ve svých rukách nejen provozovatelé sociálních sítí, ale jak se ukázalo, i například spolky jako je CZ.NIC, apod. Nehrozí, že tyto soukromé subjekty budou zneužity či využity ve snaze vlády omezovat „nevhodné“ názory?  

To, že vláda vůbec vyvíjí tlak na soukromé subjekty, aby podporovaly cenzuru, je naprosto skandální a jedná se o totalitní prvek. Druhá věc už je samotný přístup konkrétních spolků. Soukromé subjekty budou zneužity jen tehdy, kdy budou chtít být zneužity. CZ.NIC se zachoval naprosto nevhodně a zbaběle. Prakticky tím lidem potvrdil, že vládní doporučení se rovná vládnímu příkazu. Doufám, že ostatní firmy se budou chovat v souladu se zákony a nebudou na tlaky vlády přistupovat. 

Matěj Gregor, člen Republikového výboru Svobodných, předseda spolku Odchod z. s.

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Matěj Gregor

Matěj Gregor

zastupitel Vítkovic a Moravskoslezský krajský předseda

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Matěj Gregor

Matěj Gregor

zastupitel Vítkovic a Moravskoslezský krajský předseda

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31