Pyrenejský poloostrov v pondělí zasáhl masívní výpadek proudu, takzvaný blackout. Ačkoliv se do 24 hodin podařilo zemi navrátit „k životu“, problémy dál přetrvávaly například v železniční dopravě. Ani více než dva dny po začátku blackoutu stále s jistotou nevíme, co jej způsobilo. Rozhovory autorky tohoto textu s předními českými energetickými odborníky však naznačují, že s pravděpodobností blížící se jistotě je v podezření vysoký podíl obnovitelných zdrojů energie, který nejspíš vedl k přepětí v elektrizační soustavě.

My bychom to měli vnímat jako obrovské memento. Zdaleka nešlo o jediný krizový stav elektrizační soustavy v Evropě za posledních 15 let. Otázka nestojí ani tak „zda“, ale „kdy“ blackout postihne i naši zemi, a v jaké míře. Dodejme, že blackout ve Španělsku patřil spíš k těm mírnějším možným a také trval jen relativně krátce. Ve hře jsou ještě mnohem komplexnejší výpadky.

Česká energetická koncepce stojí na nerealistických číslech a je jasné, že bez paroplynových elektráren nemůžeme být v blízké budoucnosti soběstační. To ale nezabránilo vládě Andreje Babiše v roce 2021 schválit doporučení Uhelné komise o ukončení využívání uhlí do roku 2033. Nebránilo to ani následujícímu premiérovi Petru Fialovi, aby v roce 2023 na konferenci COP28 v Dubaji tento závazek potvrdil a připojil se k protiuhelné alianci „Power Past Coal Alliance“ (PPCA), čímž ještě posílil dřívější rozhodnutí vlády Andreje Babiše.

Zatímco se čeští politici předhánějí, kdo bude víc dekarbonizovat, provozovatelé uhelných elektráren zvažují jejich předčasné uzavření kvůli ztrátovosti způsobené emisními povolenkami. Předčasný konec uhelných elektráren by také znamenal předčasný konec těžby uhlí. Na uhlí jsou ale navázány i teplárny a řada dalších průmyslových odvětví. Toto je reálně probíhající dezindustrializace. To není jen teorie, statistiky již dokládají soustavné a dlouhodobé ubývání českého (ale například i německého) průmyslu.

Dovoz energie ze zahraničí bude velmi problematický i kvůli větším a ekonomicky silnějším sousedům, kteří jsou také energeticky deficitní. Významně tak roste riziko blackoutu na území ČR. O tom se ale příliš nemluví, protože to nepasuje do utopické pohádky o zelených energiích. Vědec Václav Smil v knize Jak svět doopravdy funguje píše: „Jestliže pandemie COVIDu-19 narušila naše životy, přivodila mnoha lidem úzkost a vedla k neodvratným úmrtím, její následky by byly nepodstatné ve srovnání s tím, kdyby došlo jen na pár dní k vážnému omezení dodávek elektřiny v jakékoli hustě zalidněné oblasti; a pokud by v celostátním měřítku trvalo týdny, znamenalo by katastrofickou událost s bezprecedentními následky.“

V roce 2014 proběhlo v Praze velké cvičení na blackout poté, co jsme jednomu takovému blackoutu těsně unikli. Ze cvičení vzešla řada doporučení. Kolik se jich skutečně implementovalo, můžeme jen hádat. Každopádně jedno z doporučení bylo provádět další podobná cvičení. To se už nestalo.

Ve zprávě „Vyhodnocení cvičení blackout 2014“ je také uvedeno následující: „Jako nejkritičtější záležitost při výpadku elektrické energie se jeví zajištění nouzového zásobování obyvatelstva pitnou vodou, což umocňuje i vysoká pravděpodobnost toho, že bez dodávek by bylo celé město. Pražské vodovody a kanalizace jsou schopny v dnes ještě ne zcela známé míře zásobovat pouze nemocniční zařízení. (…) V rámci přípravy obyvatel na řešení dopadů krize z jejich strany je potřebné je vyzvat k vytvoření a pravidelnému doplňování zásob balené pitné vody v jejich vlastních domácnostech.“ Ani to se nestalo.

Při blackoutu nemusí fungovat čerpadla, a tím pádem ani vodovodní a kanalizační síť. V případě Prahy tak budou statisíce nepřipravených lidí odkázány na vodu z Vltavy. Do ní ale potečou i kanalizační splašky. V době, kdy nepoteče voda, silnice budou ucpané, telekomunikační síť nefunkční a integrovaný záchranný systém beznadějně přetížený, může být balená voda, případně schopnost umět si vodu přefiltrovat, otázkou přežití. Přesto, slyšeli jste z médií nebo od našich politiků apel na to, abyste se vodou individuálně preventivně předzásobili? Už samotné fungování integrovaného záchranného systému (IZS), na který se lidé spoléhají, je podmíněno alespoň částečným fungováním infrastruktury. Při krizi většího rozsahu, jakou je právě třeba několikadenní blackout, se projeví jeho křehkost.

Zkusme si to spočítat. V ČR aktuálně slouží přibližně 40 000 lidí u policie, z toho asi 37 500 s teritoriální působností. To znamená jeden policista na 285 obyvatel. Dále přibližně 10 500 hasičů, z toho cca 7 500 směnových příslušníků v jednotkách HZS krajů – to znamená jeden hasič v terénu na přibližně 1020 lidí. V armádě slouží přibližně 27 000 profesionálních vojáků a dalších 3 500 osob je v aktivních zálohách. Dohromady tedy přibližně jeden voják na 350 lidí. Co nám tato čísla říkají? Říkají nám, že v situaci, kdy na delší dobu vypadne elektrická energie, nepoteče voda a lidé budou muset žít čistě z vlastních zásob, budou o pomoc volat téměř všichni. A tak se pomoci nedovolá téměř nikdo; nemluvě o tom, že nebude ani čím se dovolat.

Při blackoutu budou muset složky IZS řešit, jak dostat lidi z metra a stojících výtahů, jak dostat stojící tramvaje z křižovatek, zásobování dieselagregátů u kritické infrastruktury pohonnými hmotami, chránit měkké cíle a celou řadu dalších úkolů. Řešením není zaměstnávat více policistů, hasičů a vojáků, ale přijímat odpovědnost za svůj život a životy svých blízkých. Čím je civilizace složitější, tím více je důležité, aby lidé nespoléhali na stát a uměli se zařídit sami. Paradoxem je, že tuto schopnost ztrácejí především lidé z velkých měst, kteří ale zároveň budou v případě blackoutu nejvíce zasaženi.

Dalším paradoxem je, že pokud někdo před ideology ESG zmíní, že si třeba koupil pár kartonů balené vody nebo filtr na vodu pro případ blackoutu, dívají se na něho se znechucením. Je pro ně ten, kdo syslí. Individuální příprava na cokoli je pro ně už ze své podstaty podezřelá, protože v případě problémů bude zjevné, že se připravit dalo.

Jenomže v případě krizových scénářů nejsou problémem ti připravení, ale ti nepřipravení. Ti, kdo jsou připraveni hodně, mohou být dokonce součástí řešení a pomoci druhým. I zde platí, že aby člověk mohl pomáhat druhým, musí být nejprve zajištěn sám. Čím více lidí bude alespoň trochu připraveno, tím je větší šance, že se případné nadcházející blackouty obejdou bez vážnějších následků.

Václav Cílek to shrnul následovně: „Problém není v tom, zda jste na krizi připraveni o něco lépe nebo hůře, ale v tom, že většina lidí na ni není připravena vůbec. Víc než polovina lidí u nás má dluhy a řeší většinou vícenásobné půjčky. (…) Kdo nemá zásobu peněz, nemívá ani zásobu čehokoliv jiného. Starý, špatný vtip se ptá: „Jaký je rozdíl mezi civilizací a chaosem?“ Odpověď zní: „Devět jídel.“ Krizové scénáře obvykle počítají s tím, že nepokoje a rabování vypuknou na sklonku druhého dne a třetího dne už bude situace hodně násilná. Slušní lidé budou dělat neslušné věci, protože jejich děti nebudou mít co jíst a oni propadnou panice.“

Za zmínku stojí, že v roce 2019 získala přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně speciální certifikaci na to, aby při blackoutu obnovila napětí v přenosové soustavě nastartováním Elektrárny Chvaletice pomocí takzvaného „black startu“. O co jde: Při rozsáhlém blackoutu vypnou všechny stabilní elektrárny. K tomu, aby se rozběhly, potřebují „nakopnout“ zvnějšku dodanou energií. Protože nefunguje žádná elektrárna, musíme mít dodatečný zdroj, který by první elektrárnu probudil. A první probuzená elektrárna by pak probudila další elektrárny. Problém ale je, kde při blackoutu tento vnější dodatečný zdroj vzít. K tomu slouží několik málo zdrojů, které dokáží iniciovat tento naprosto klíčový „start ze tmy“, který následně umožní kaskádovitě probudit celou energetickou soustavu.

Konkrétně celý proces „startu ze tmy“ by byl v případě potřeby zahájen mimo jiné také pomocí dieselagregátu instalovaného ve strojovně Dlouhých strání. Tento zdroj by umožnil spuštění vody z horní nádrže Dlouhých strání, následné roztočení jedné z turbín přečerpávací elektrárny a postupné nabuzení linky bez napětí, která vede přes rozvodnu v Krasíkově až do Elektrárny Chvaletice vzdálené autem 188 km, a to vše za méně než půl hodiny. Elektrárna Chvaletice by pak dokázala svým prvotním impulsem probudit ze tmy celou republiku. Komplex Dlouhé Stráně – Chvaletice jsou tak nesmírně důležitou pojistkou naší energetické bezpečnosti. (Vedle soustavy Dlouhé Stráně – Chvaletice má podobnou funkci ještě přečerpávací elektrárna Dalešice, tepelná elektrárna Počerady nebo vodní elektrárna Lipno.)

Nesmírně smutné je, že právě o Elektrárně Chvaletice se hovoří jako o jedné z prvních, kterou emisní povolenky, respektive dekarbonizace a ESG, zahubí. Autorka toto zničení nejzazší pojistky naší bezpečnosti považuje za jeden z nejúděsnějších symbolů zhoubnosti ideologie ESG.

Převzato z EpochTimes.cz