V pořadu Horká linka na XaverLive Libor Vondráček otevřeně popsal, proč považuje současné postavení České republiky v Evropské unii za ztrátové a nespravedlivé.
Hned na začátku vysvětlil, co považuje za zásadní zlom: „Po Lisabonské smlouvě jsme přišli o právo veta. A když nemáme právo veta, tak o nás rozhodují jiní. To není spolupráce, to je diktát velkých států – Německa, Francie, Bruselu.“
Podle něj se v Bruselu rozhoduje „o nás, bez nás“ a Češi jen pasivně přihlížejí. „Byl to podvod na voliče. Občané v roce 2003 hlasovali pro spolupráci – a od roku 2009 to už není spolupráce. Je to diktát Bruselu a snaha nás přehlasovat, ať se nám to líbí, nebo ne,“ řekl Vondráček a připomněl výroky kancléře Scholze a dalších evropských politiků, kteří „už ani neskrývají, že chtějí zrušit naše právo veta i v dalších oblastech“.
Ekonomickou stránku členství v EU zhodnotil bez iluzí: „Ano, čistě matematicky jsme dostali 1 bilion korun z eurofondů. Ale když započítáte, co nás stojí byrokracie, kontrola, úředníci a zavádění směrnic, tak těch 4 % HDP ročně, která nám mizí, to už nikdo nepočítá. A to je reálná ztráta, o které politici mlčí.“
K dotacím se vyjádřil také ostře: „To nejsou peníze, to jsou stravenky. Bruselské stravenky, kterými si nás kupují. A za ně si můžete pořídit jen to, co vám dovolí. Tohle není důstojné postavení pro svrchovaný stát.“
Podle něj je potřeba se znovu ptát, zda Češi opravdu chtějí v takové unii zůstat: „Nedávno se mě někdo ptal, jestli czexit je legitimní téma. Já říkám, že je. A nejen legitimní – je naprosto přirozené, aby o tom rozhodovali lidé v referendu. Protože o tomhle nikdy nehlasovali. Hlasovali o jiné unii.“
Představil i konkrétní alternativu: „Můžeme jít cestou EFTA, jako to dělají Švýcaři nebo Norsko. Zůstat součástí evropského trhu, ale bez diktátu. My nechceme být kolonie, my chceme být svobodný stát, který rozhoduje o sobě. A já věřím, že to lidé cítí stejně.“
Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.
Konzistence místo pokrytectví
Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.
Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.
Obrana podnikatelů a trhu
Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.
Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.
Polsko jako lepší model
Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.
Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.
Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.
Veřejnoprávní média a právo veta
Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.
Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.
