Vláda chce nový služební zákon. Za návrhem stojí i Libor Vondráček

Vláda chce nový služební zákon. Za návrhem stojí i Libor Vondráček

Kabinet chce nový zákon o státní službě. „Vlády se v minulosti snažily, aby byl ten zákon pružnější, ale různými přílepky, takže to nakonec vypadá jako dort od pejska a kočičky,“ říká ke změnám poslanec Libor Vondráček.

Jednotlivá ministerstva prošla pod novým vedením každoroční systemizací. Její součástí jsou i personální změny, které pro některé úředníky znamenají konec pracovního poměru.

Poslanci vládní koalice nicméně chtějí, aby bylo do budoucna možné podobné změny provádět pružněji a rychleji. Členové vládního tábora totiž chtějí zrušit služební zákon, který by měla od letošního července nahradit nová norma.

Za jejím návrhem stojí poslanci hnutí ANO Radek Vondráček a Zuzana Ožanová, Libor Vondráček a Renata Vesecká za Motoristy sobě. Zaměstnávání úředníků by se mělo podle předkladatelů přiblížit běžnému pracovnímu poměru – vycházet by tak mělo prakticky ze zákoníku práce.

„Současný zákon o státní službě dosáhl ve stávající podobě svých limitů. Veřejnoprávní povaha služby neumožňuje další posuny směrem k větší flexibilitě a tudíž konkurenceschopnosti na trhu práce,“ stojí v návrhu.

Narovnání přístupu k úředníkům?

Podle předkladatelů má nová norma mimo jiné přilákat „špičkové odborníky“ do správních úřadů. Změny mají ale zároveň zjednodušit propouštění úředníků. To ostatně připustil i Libor Vondráček za SPD s tím, že změna má přispět ke snazšímu „zeštíhlování úřadů“.

„Ten proces byl hodně zdlouhavý a v praxi se ukazovalo, že je navíc neúměrný k zákonu, který se týká úředníků samospráv. Ten se právě podobá tomu našemu návrhu,“ říká s tím, že jedním z důvodů změn je právě narovnání podmínek mezi úředníky samospráv a státní správy.

„Protože zaměstnanci ministerstev byli doposud v podobném režimu jako bezpečnostní sbory. A tam vidím nepoměr, protože práce policisty nebo hasiče obnáší jiný režim nasazení,“ dodává.

Pokud by změna prošla, výrazně by se proměnila situace, kdy ministerstvo v rámci systemizace zruší úřednickou pozici. Dnes je totiž praxe taková, že úředník skončí mimo výkon služby v takzvaném bazénku, ve kterém smí být maximálně tři měsíce.

Během té doby pobírá 80 procent platu, zároveň se ale pro něj hledá jiné vhodné místo ve státní správě. Služební poměr končí až v případě, že se během tří měsíců místo nenajde. Dříve mohl být úředník mimo výkon služby až na půl roku, bývalá vláda ale tuto lhůtu zkrátila.

„Bazének se ruší úplně, ty změny ale mají přispět i ke snazšímu odchodu jednotlivých úředníků. Protože jak nábor, tak propouštění probíhaly podle služebního zákona v rámci správního řízení. Ale zdlouhavé to bylo i v případě, že člověk chtěl odejít z toho bazénku sám,“ dodává Vondráček.

Na zavedení zákona tlačila Evropská unie

Služební zákon u nás platí jedenáct let. Jeho hlavním cílem byla ochrana státní správy před politizací a do jisté míry korupcí. Úředníci mají zajištěný kariérní postup, stejně jako jsou chráněni před účelovým propouštěním.

Zákon jako takový poslanci schválili už v roce 2002, tedy ještě před vstupem Česka do Evropské unie. Jeho zavedení bylo totiž jednou z podmínek vstupu.

Účinnost zákona se ale následně začala posouvat, což kritizoval i Brusel. V souvislosti s tím navíc hrozilo zastavení dotací a čerpání peněz z evropských fondů. Jeho prosazení pak bylo také podmínkou Miloše Zemana pro jmenování Andreje Babiše ministrem financí.

Zákon tak nakonec vstoupil v platnost až v roce 2015 v éře Bohuslava Sobotky. U tehdejších jednání o podobě zákona tenkrát stál také dnešní ministr spravedlnosti Jeroným Tejc – v té době ještě za ČSSD – nebo Radek Vondráček (ANO). Ten je momentálně jedním z předkladatelů změn.

„Je to paradoxní. Podle mě u kolegů z hnutí ANO došlo k nějaké sebereflexi na základě praxe z posledních deseti let. Oni to v dobré víře zavedli dost podle tehdejších představ ČSSD, ale ukázalo se, že to bylo hodně sešněrované, což kritizovala i tehdejší pravice. Teď jsme se proto dohodli, že chceme jít jinou cestou,“ doplňuje poslanec za SPD.

Samotný zákon prošel od doby, kdy byl zaveden, řadou změn. Původně například rozlišoval náměstky odborné a politické, Fialova vláda v roce 2022 pozice odborných náměstků zrušila, nově se z nich stali vrchní ředitelé sekcí.

Změnám se tvrdě postavíme, slibuje Rakušan

„Vlády se v minulosti snažily, aby byl ten zákon pružnější, ale různými přílepky, takže to nakonec vypadá jako dort od pejska a kočičky,“ vysvětluje Vondráček, proč chce Babišův kabinet přijít s novou normou.

Plánované změny se nicméně nezamlouvají odborům, podle kterých s nimi politici návrh nekonzultovali. Kritikou nešetřil ani bývalý ministr vnitra Vít Rakušan, podle kterého je návrh zákona snahou o „privatizaci“ státní správy.

„Změna, kterou narychlo tlačí jeho (Babišova, pozn. red.) vláda, má umožnit vyhazovy nepohodlných odborníků a jejich nahrazení loajálními kývači,“ napsal na facebook s tím, že se proti této změně jeho poslanci „tvrdě postaví“.

Převzato ze Seznamzprávy.cz

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Kulatý stůl ve Sněmovně: Blokáda ulice nesmí rozhodovat, který pochod dojde do cíle

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31