Když prezident Petr Pavel ve středu usedl mezi studenty v Kongresovém centru Praha a debatoval s nimi po promítání filmu Velký vlastenecký výlet, pravděpodobně netušil, jak temné vzpomínky tato scéna vyvolá. Pro mnohé šlo o běžnou kulturní akci. Ale ne pro Irenu Steinhauserovou, členku Republikového výboru Svobodných. Ta v tom spatřila mrazivé déja vu: návrat do dob, kdy si děti povinně sedaly do sálů a učily se, co si mají myslet.
„Dívám se na fotky z akce a mám pocit, jako by se zastavil čas. Jako bych se vrátila do normalizace. Seděli jsme také kdysi v kulturních domech, poslouchali soudružky učitelky a další soudruhy, kteří nám vysvětlovali, co si máme myslet,“ popsala Steinhauserová. Její slova rezonují napříč českou společností, která se stále více obává o stav skutečné svobody.
Studenti, obklopení učiteli, vedením školy a samotným prezidentem republiky, se prý v takové atmosféře jen těžko mohou svobodně vyjádřit. „Děti se bojí říct odlišný názor – bojí se reakcí vrstevníků, autorit i veřejného odsouzení,“ upozorňuje. A právě to podle Svobodných není demokracie, ale nátlak. „To je totalitní myšlení,“ dodává.
Podle Svobodných je obzvlášť nebezpečné, že se takové akce odehrávají právě pod hlavičkou demokracie. „Pokud mají mladí lidé pocit, že existuje jen jedna ‚správná‘ osobnost a jeden povolený postoj, pak jsme se z minulosti nepoučili,“ varuje Steinhauserová.
Obavy přitom nejsou nové. Předseda Svobodných Libor Vondráček dlouhodobě kritizuje stav svobody v Česku. Upozorňuje, že svoboda projevu, svoboda podnikání i rozhodování o vlastním těle jsou v posledních letech cíleně oklešťovány. „Pokud ztratíme možnost svobodně diskutovat, ztrácíme základy demokratické společnosti,“ říká. Prezident Pavel se přitom podle něj chová spíše jako moralizující aktivista než jako ochránce svobody.
A do této rovnice přidávají Svobodní další zásadní otázky: Věděli rodiče o účasti svých dětí na akci s prezidentem? Šlo skutečně o dobrovolnou účast? Nebo o pečlivě organizovanou akci s jasně nastaveným rámcem? „Děti a mladí lidé nejsou publikum, které by mělo být vystavováno takovému tlaku. Jsou tvární, snadno ovlivnitelní,“ konstatuje Steinhauserová.
Kritiku směřuje také na roli neziskových organizací ve školách. Ty se podle ní často tváří jako „nositelé faktů“, přitom prosazují konkrétní ideologii. „Pokud tohle připustíme, pak jsme se z minulosti opravdu nepoučili,“ dodává.
Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.
Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.
Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.
Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.
Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.
Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.
Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.
K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.
Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví
