Nesvoboda mě naučila svobodu milovat, říká ekonomka Markéta Šichtařová (rozhovor)

Nesvoboda mě naučila svobodu milovat, říká ekonomka Markéta Šichtařová (rozhovor)

U příležitosti blížícího se výročí Dne boje za svobodu a demokracii 17. listopadu jsme připravili projekt Otázky ke svobodě. Oslovili jsme osobnosti z oblasti kultury, vzdělávání, vědy, občanské sféry i veřejného života a požádali je o osobní zamyšlení nad tím, co pro ně svoboda znamená, jak vnímají události roku 1989 a jak se podle nich proměnila podoba svobody dnešní doby.

Osobnosti odpovídají na otázky o svobodě

Ing. Markéta Šichtařová je česká ekonomka a politicky aktivní osobnost, která se dlouhodobě věnuje monetární ekonomii, hospodářské politice a finančním trhům. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde se specializovala na hospodářskou politiku a finanční trhy. Profesně působila na analytických pozicích ve finančním sektoru a později založila vlastní analytickou a konzultační společnost Next Finance. Ve svých textech i veřejných vystoupeních se hlásí k ekonomickému liberalismu a teorii veřejné volby.

Podělila se s námi o svůj pohled na svobodu, její hodnotu i současné výzvy.

Co pro Vás osobně znamená svoboda?*

Jednu z nejvyšších hodnot. Je to možnost žít život tak, jak ho žít chci.

Jak vnímáte Vy a Vaše rodina události kolem 17. listopadu? Máte Vy nebo někdo z Vašich blízkých k tomuto datu nějaký osobní příběh?*

V té době mi bylo 13 let. Pamatuji si jeden vjem: v pondělí 20. 11. jsem šla na kroužek, ale ten odpadnul, protože prý v Praze byla „komplikovaná dopravní situace”. A já si řekla: aha, tak už to vážně začalo.

Jak se podle Vás změnilo chápání svobody od roku 1989 a co z té doby přetrvává dodnes?*

Netrvá téměř nic. Značná část lidí vnímá svobodu jako nárok na blahobyt.

Kdy jste si naposledy uvědomila, že svoboda není samozřejmost?

Cítila jsem to vždy. Už jako dítě.

Jakou roli hraje podle Vás pravda ve svobodné společnosti?

Pravda je hodnota, kterou musíme hledat, ale o které si nikdy nebudeme jisti, že ji známe.

Vidíte v naší společnosti něco, co svobodu ohrožuje?

Svobodu ohrožuje fakt, že si jí lidé neváží a netouží po ní. Jinak by volby dopadaly jinak.

Co byste vzkázala lidem, kteří si 17. listopad připomínají jen jako volný den?

Že lidé, kteří zapomenou na své dějiny, jsou odsouzeni k tomu si je zopakovat.

Jak se podle Vás liší svoboda vnější a vnitřní?

Absolutní vnější svoboda nikdy existovat nebude. Vnitřní svoboda je dosažitelná pro každého a je věcí vůle.

Myslíte, že dnešní lidé umějí se svobodou zacházet?

Ne. Nevědí, co to je.

Jaké hodnoty musí společnost chránit, aby si svobodu udržela?

Musejí vědět, co svoboda znamená. A to něco musejí chtít.

Co Vás v životě naučilo nejvíc o odvaze být svobodný/á?

Prožitá nesvoboda mě naučila svobodu milovat.

Kdy se podle Vás svoboda mění v nezodpovědnost?

Když přestaneme chápat podstatu pojmu svoboda.

Jakou roli hraje víra nebo duchovní přesvědčení ve vnímání svobody?

Minimální. Víra není nutná k tomu, abychom si svobody vážili.

Dá se svoboda „naučit“, nebo ji musí člověk zažít?

Ano, lze se ji naučit, pokud chceme.

Co podle Vás nejvíc oslabuje naši schopnost myslet svobodně?

Výchova a indoktrinace okolím.

Může být společnost skutečně svobodná, pokud nectí pravdu?

Ne.

Kdo nebo co vás v životě nejvíce inspirovalo ke svobodnému postoji?

Negativní zkušenost s mou rodinou.

Jaké drobné každodenní rozhodnutí může člověku pomoci zůstat vnitřně svobodný?

Vědomí, že situace se jeví bezvýchodnou jen tak dlouho, dokud nenajdeme dveře. Když si toho jste vědomi, nikdy se nevzdáte.

Jak se podle Vás projevuje ztráta svobody – dřív, než si ji lidé uvědomí?

První známkou bývá nenápadná cenzura.

Co byste poradila mladé generaci, která svobodu nezažila jinak než jako samozřejmost?

Studujte historii.

Náš dřívejší rozhovor s Markétou Šichtařovou můžete shlédnout zde.

Převzato z Epochtimes

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31