Na on-line debatě s názvem Na prahu nové civilizace nezůstalo jediné ideologické dogma na svém místě. Vystoupení ekonomky a volební lídryně Svobodných Markéty Šichtařové bylo nejen nečekaně otevřené, ale především výbušné. Její diagnóza současného Západu je tvrdá, přesná – a zároveň děsivě realistická.
Markéta Šichtařová se dlouhodobě netají kritikou zelené agendy, ekonomického intervencionismu a evropské byrokracie. Ale to, co zaznělo na debatě pořádané u příležitosti výročí sametové revoluce, šlo ještě dál. Před zaplněným sálem bez váhání vyslovila to, co mnozí pouze tuší: Že západní civilizace opustila zdravý rozum, že přestala věřit ve svobodu a že si dobrovolně pálí mosty pod vlastní budoucností.
„Žijeme v civilizaci, která se vědomě odklonila od racionality,“ zaznělo v úvodu. Nešlo o výkřik, šlo o konstatování. Podle Šichtařové se přestáváme rozhodovat na základě faktů, analýz a zkušeností. Vzorce racionálního myšlení jsou potlačeny. Politická rozhodnutí nejsou motivována tím, co funguje, ale tím, co „vypadá správně“. Tím, co se dobře vyjímá v médiích, co zní progresivně – byť by to reálně přinášelo chudobu, závislost a chaos.
Naprosto drtivou kritiku si vysloužila klimatická a environmentální politika Evropské unie. „To, co sledujeme v podobě Green Dealu, není o ekologii. To je ideologie, která se za ekologii pouze maskuje,“ řekla Šichtařová. Ostrý tón jejího projevu nepolevil ani na chvíli. Popsala, jak tlak na elektromobilitu, restrikce na emise a dotační greenwashing ničí konkurenceschopnost evropského průmyslu.
A co víc – občané, kteří mají platit zelený účet, jsou podle ní obelháváni. „Je to zelený socialismus. Chudoba bude natřena nazeleno a představena jako pokrok,“ dodala s jízlivou ironií. Zatímco český i evropský průmysl podle jejích slov „krvácí pod zelenou legislativou“, úředníci se utápějí v diskusích o uhlíkové neutralitě roku 2050. Žádná debata o efektivitě, žádný důraz na skutečné náklady, žádná ekonomická racionalita. Jen víra. Iracionální, slepá a centralizovaná víra.
Ale její kritika šla ještě dál. „Dospělost se dnes trestá,“ zaznělo. Šichtařová se dotkla fenoménu, který si podle ní málokdo dovolí otevřeně pojmenovat: infantilizace společnosti. Emotivní výlevy se povyšují nad fakta, morální relativismus je oslavován jako ctnost, a kdo řekne, že dvě plus dvě jsou čtyři, je obviněn z necitlivosti. „Společnost, která neví, že muž je muž a žena je žena, už sama neví, kdo je. A nebude žít dlouho,“ řekla doslova.
S výrazným znepokojením popsala i návrat cenzury. Ne té okaté, násilné, totalitní. Ale té nové, neviditelné – zato účinné. „Je to cenzura v rukavičkách. Umlčování probíhá sofistikovaně – přes sociální sítě, přes deplatformaci, přes to, čemu říkají ‚boj proti dezinformacím‘. Výsledek je ale stejný: Nepohodlné hlasy mizí.“
Tím podle ní mizí i samotné základy svobodné společnosti. Demokracie bez svobody slova, bez otevené debaty, bez konfrontace názorů, je prázdná slupka. Zůstane jen rituál voleb, které nerozhodují o ničem, protože voliči slyší jen jednu stranu. A to není demokracie, to je – jak říká – „marketing tyranie“.
V závěru svého vystoupení nezapomněla upozornit na to nejzásadnější: Ekonomický rozpad není daleko. Podle ní dnes HDP roste jen zdánlivě – kvůli tzv. efektu rozbitého okna. Stát ničí hodnoty a pak se chlubí, že je obnovuje. Opravujeme škody, místo abychom stavěli něco nového. „Současný růst je iluzorní. Je to spotřeba maskovaná jako investice. Jen přehazujeme zdroje z jednoho rozbitého sektoru do druhého,“ uvedla s odkazem na francouzského ekonoma Frédérica Bastiata.
Na závěr poslala přítomným i všem, kdo ještě nepropadli letargii, jasný vzkaz. „Tento systém už nefunguje. Zhroutí se, protože se zcela odchýlil od reality. Ale máme ještě šanci – pokud se ozveme, pokud řekneme dost, pokud se postavíme za svobodu.“
Podle Markéty Šichtařové je právě to úkolem politiky dneška: Neřídit se módou, ale pravdou. Nehledat popularitu, ale říkat, co je správné. A pokud bude její hlas slyšet i v Bruselu, možná se opravdu na prahu nové civilizace ocitáme. Jen je otázka, zda bude civilizací svobody – nebo poslušného ticha.
Převzato z Parlametních listů
