V čase, kdy prezident republiky zpochybňuje morální kvality a kompetenci kandidáta na ministra životního prostředí, zatímco se objevují další a nové informace o tom, jak se Josef Baxa angažoval a účastnil na demonstracích Milionu chvilek pro demokracii, jsem se rozhodl položit na stůl závažnou otázku týkající se nezávislosti a morálních kvalit někoho, na koho jsou kladeny daleko vyšší nároky, než na demokraticky zvolené reprezentanty politických stran v politických funkcích jako třeba ministr. „Je předseda Ústavního soudu Josef Baxa skutečně nezávislý?“

Ústavní soud má být poslední instancí ochrany ústavnosti a zároveň institucí, která stojí nad politickým zápasem. To platí dvojnásob pro jeho předsedu, jenž neurčuje pouze směr judikatury, ale je i veřejnou tváří soudu.

V případě JUDr. Josefa Baxy se však nabízí otázka, zda je jeho nezávislost zachována nejen formálně, ale i v rovině právní, morální a institucionální – tedy tam, kde se důvěra veřejnosti láme nejvíce.

1) Právní rovina: nestrannost a nezávislost

Nezávislost soudců je dána Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) a Ústavou (čl. 82) – tedy nejvyššími prameny práva.

Sám Ústavní soud v nálezu č. 349/2002 Sb. konstatoval: „Čl. 82 odst. 1 Ústavy stanoví, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“

V konstantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) je nezávislost a nestrannost spojována s nutností důvěryhodnosti. Nepostačuje, aby soudce byl nestranný, ale musí se tak i jevit a vzbuzovat důvěru ve spravedlivý proces.

ESLP dlouhodobě rozlišuje:

– subjektivní nestrannost (vnitřní zaujatost soudce),

– objektivní nestrannost (zda okolnosti nevzbuzují oprávněné pochybnosti u „rozumného pozorovatele“).

Známé jsou výroky z rozsudků Piersack vs. Belgie nebo De Cubber vs. Belgie: „Spravedlnost nejenže musí být vykonávána, ale musí se také jevit, že je vykonávána.“

Personální podmiňování funkce: V rozhovoru pro Prostor X (27. 6. 2019) Josef Baxa otevřeně prohlásil, že by funkci ústavního soudce za prezidentství Miloše Zemana nepřijal. Tím, že svůj vstup do funkce podmínil změnou hlavy státu, vytvořil dojem, že jeho legitimita není odvozena čistě od Ústavy, ale od hodnotové shody s konkrétním politickým aktérem (konkrétně Petrem Pavlem, od kterého ji později přijal). V očích veřejnosti se tak soudce stává spíše spojencem určitého politického směru než nezávislým arbitrem.

Aktivní účast na protestech: Ve stejném rozhovoru Baxa přiznal účast na demonstraci na Letné v roce 2019, pořádané spolkem Milion chvilek pro demokracii, která požadovala demise premiéra Andreje Babiše. Uvedl, že si demonstraci „moc užil“ a chválil organizátory. Podepsal také výzvu „Chvilka pro rezignaci“, čímž se z pozice vysokého představitele justice přímo zapojil do politického boje.

Kritika exekutivy: Dne 28. 8. 2020 pro Seznam řekl, že z tehdejší vlády má pocit chaosu a bezradnosti a že autorita práva klesá.

Z hlediska judikatury ESLP není nutné prokazovat reálnou podjatost v konkrétním sporu (subjektivní rovina). Stačí existence legitimní obavy, že soudce chová předsudky vůči určitým politickým subjektům nebo je s nimi názorově spjat. I proto se dokonce od soudců obecných soudů očekává, že v rámci svého působení u soudcovského stavu se vyvarují politických projevů, politicky zabarvených mediálních vystoupení a dalších účastí na shromážděních.

Pokud jde navíc o „nejvyššího reprezentanta soudní moci“, tedy předsedu Ústavního soudu, je potřeba klást na tyto požadavky o to větší důraz. Je-li dnes veřejně známo, že předseda Josef Baxa v minulosti veřejně hanil politické hnutí, o jehož zákonech či stížnostech má dnes rozhodovat, je tím na základně výše zmíněno zjevně objektivní nestrannost instituce Ústavního soudu ohrožena.

2) Morální rovina

Morální standardy pro předsedu Ústavního soudu by měly být vyšší než pro běžného občana či řadového soudce. Nejde o to, zda smí mít názor, ale zda jeho jednání a životní kontext nevzbuzují pochybnosti o nestrannosti.

Minulost před rokem 1989 a její širší kontext

Ústav pro studium totalitních režimů uvádí, že být trestním soudcem v 80. letech vyžadovalo splnění přísných kádrových předpokladů, aktivní loajalitu k režimu a „soudružskou spolupráci“ s represivními složkami.

Soudci v totalitním státě netvořili nezávislou moc, ale jeden z klíčových mechanismů režimu. Podle zákona č. 36/1964 Sb. byl jejich prvořadý úkol chránit „socialistický stát, jeho společenské zřízení a vztahy ke světové socialistické soustavě“. Soudy se řídily direktivami KSČ a vlivem StB.

Josef Baxa působil jako trestní soudce Okresního soudu v Plzni. V roce 1985 odsoudil sedmnáctiletého mladíka za pokus o emigraci (§ 109 trestního zákona – nedovolené opuštění republiky), trest: 4 měsíce podmíněně. Tento paragraf byl v rozporu s mezinárodními závazky ČSSR.

Baxa uvedl: „Soudit emigranty? Odmítnout nešlo. Soudce musí respektovat zákon.“ (iDNES, 10. 8. 2023). Tento argument je z morálního a historického hlediska neobhajitelný – odmítnout bylo možné (odchod z justice, přechod na civilní úsek, případně osvobozující rozsudky s odkazem na mezinárodní právo). Tisíce lidí se rozhodly režim nepodporovat i za cenu kariéry.

Norimberské procesy stanovily, že poslušnost nespravedlivým zákonům nezbavuje individuální odpovědnosti. Po roce 1990 bylo plošně rehabilitováno cca 260 tisíc osob odsouzených za podobné politické delikty.

Baxa byl také kandidátem členství v KSČ (i když nevstoupil), což v polovině 80. let u soudce vyvolává otázky – zejména u člověka, který dnes stojí v čele instituce chránící ústavnost a lidská práva.

Nestandartní studium dcery na právech v Plzni

Z veřejně dostupných mediálních zdrojů (např. Hospodářské noviny 23. 11. 2009) vyplývá, že dcera Josefa Baxy byla ke studiu na Západočeské univerzitě v Plzni přijata, ač v přijímacím řízení dosáhla nulového bodového hodnocení. Během studia nesplnila minimální kreditové požadavky (získala jen 22 kreditů při hranici 40), což mělo vést k ukončení studia – přesto byla později opět přijata. Některé zdroje uvádějí, že Josef Baxa v této souvislosti kontaktoval novináře s výzvou, aby záležitost dále nepublikovali (deník Referendum, 4. 3. 2012).

Pokud na právnické fakultě – instituci vzdělávající budoucí garanty spravedlnosti – existují pochybnosti o tom, že o úspěchu rozhoduje rodinná vazba namísto vědomostí, dochází k hlubokému morálnímu a etickému rozvratu. Takové pochybnosti nahlodávají důvěru v elementární spravedlnost systému.

3) Institucionální rovina: důvěra veřejnosti a autorita soudu

Předseda Ústavního soudu nereprezentuje jen sebe, ale celou instituci. Jeho výroky jsou vnímány jako postoje soudu a ovlivňují legitimitu rozhodnutí.

Pokud se veřejně známé hodnotové postoje shodují se světonázorem prezidenta, který jej jmenoval, a současně s dřívější jednostrannou kritikou konkrétní politické strany je na místě otázka: Bude Ústavní soud vnímán jako nestranný arbitr, nebo jako aktér jedné strany politického konfliktu?

Závěrečné shrnutí

– Morální integrita u ústavního soudce by měla být absolutní po celou kariéru, nejen po roce 1989.

– Absence sebereflexe: tvrzení „musel odsuzovat lidi“ popírá norimberský princip individuální odpovědnosti.

– V právní rovině dle judikatury ESLP (např. Piersack vs. Belgie) postačují kumulativní okolnosti, které u rozumného pozorovatele vzbudí oprávněné pochybnosti o nezávislosti: podmiňování funkce změnou prezidenta, účast na politických demonstracích, veřejná kritika konkrétní vlády.
S ohledem na výše uvedená fakta mám za prokázané, že jsou dány objektivně ospravedlnitelné pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti soudce, a to ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; tato pochybnost zároveň přesahuje rovinu pouhého zdání a dotýká se i subjektivní roviny důvěry veřejnosti ve spravedlivý a nezávislý výkon soudní funkce.

Libor Vondráček

Text vznikl vznikl ve spolupráci s Filipem Roučkem.

Převzato z Parlamentích listů

Zdroje: