Finančně negramotný Fiala. Šichtařová nezvládla pohled na program SPOLU

Finančně negramotný Fiala. Šichtařová nezvládla pohled na program SPOLU

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Pokud bychom měli přijmout euro, až to bude ekonomicky výhodné, je ekonomka Markéta Šichtařová, jež kandiduje v podzimních sněmovních volbách za Svobodné, v klidu. „Za mého života by to nebylo,“ podotkla. Koalici Spolu označila za finančně negramotnou – to, když přišla řeč na to, že koalice chce do roku 2030 dávat na obranu nejméně 3 procenta HDP.

Petr Fiala a Spolu slibují voličům vizi, kdy Česko bude hostit fotbalové mistrovství Evropy. Jenže pořadatelství pro roky 2028 i 2032 už je určeno a všechna další mistrovství jsou už za horizontem příští vlády. Kromě toho, na tak velkou fotbalovou akci nemáme dostatečně velké stadiony, museli bychom je postavit. Jak tento předvolební slib vnímáte?

Jako ekonomka jsem velmi skeptická k obvyklým tvrzením, že pořádání takových sportovních akcí se ekonomicky vyplatí. Jistě, přijedou diváci, ale současně je třeba ubytovat sportovce, modernizovat sportovní infrastrukturu – a to bývají miliardové investice. Myslím, že pořádání těchto akcí obvykle prosazují lobbisté, kteří zastupují investory. A tito investoři zase tuší, že by mohli mít zisky ze státních zakázek pro výstavbu sportovišť a podobně. Takže já tyto megalomanské akce z finančního pohledu nepodporuji. Když máme na paměti stav našich veřejných financí, jsem si jistá, že priority máme jinde než v pořádání MS ve fotbale. To raději investici do zdravotnictví… 

„Přijmeme euro, až to bude ekonomicky a politicky výhodné,“ slibuje koalice Spolu v programu nazvaném Svoboda a prosperita i pro budoucí generace. Jak to hodnotíte?

Tak pokud bychom měli euro přijmout, až to bude ekonomicky výhodné, byla bych naprosto v klidu, protože za mého života by to nebylo. Ekonomové a akademici z řad státních institucí stejně jako komerčních institucí konstatují následující důsledky potenciálního přijetí eura:

A já k tomu konstatuji, že přijetí eura se naivně vydává za vstup do VIP klubu. Při rozhodování o jeho přijetí mnozí podporovatelé eura přihlížejí k pouhým emocím. Přijetí eura však není otázkou emocí – jedná se o vysoce odborný problém. Tak jako se neurochirurg při operaci mozku nesmí řídit pouhými dojmy a zanedbávat vědecká fakta, tak ani o přijetí eura by neměl rozhodovat populismus a naivní emoce, nýbrž ekonomická fakta. A ta přijetí eura jednoznačně diskvalifikují z racionálních úvah coby krok trvale poškozující hospodářskou strukturu a konkurenceschopnost ČR.

  • Krátkodobé zvýšení inflace (skrze cenové úpravy bezprostředně po přijetí)
  • Dlouhodobé zvýšení inflace v horizontu desetiletí (skrze zrušení kurzového konvergenčního kanálu a snížení úrokových sazeb)
  • Zpomalení růstu HDP (skrze odbourání autonomní monetární politiky)
  • Ztrátu konkurenceschopnosti země (skrze tlak na změnu struktury ekonomiky)
  • Snížení potenciálu HDP (skrze snížení konkurenceschopnosti)
  • Zvýšení zadlužení (skrze uměle vynucené snížení nákladů financování)
  • Ručení za problémy věřených financí ostatních členů eurozóny

Na obranu chce Spolu dávat do roku 2030 nejméně 3 % HDP. I tady vás požádám o komentář.

To svědčí o finanční negramotnosti. Rozdíl mezi finančně negramotným a gramotným člověkem je následující: Ten první si naplánuje, kolik bude utrácet peněz, bez ohledu na své příjmy. Ten druhý si spočítá, kolik vydělává a kolik má k dispozici pro útraty. Následně si stanoví své priority. A pak si stanoví, kolik si může dovolit utratit za priority na špici žebříčku. Tak schválně, který z obou přístupů naplňuje přístup Spolu? 

Spolu chce zajistit, aby byla i po roce 2035 v prodeji auta se spalovacími motory. Nedávno ale zajistili prosazení Fit for 55 a omezování těch samých motorů. Jak to chápete?

Chápu to tak, že Spolu jedná stylem „kam vítr, tam plášť“. Teď je před volbami, a tak tvrdí, že chtějí zachovat spalováky. Až bude po volbách, budou opět tak jako v minulosti poklonkovat Bruselu. Definice bláznovství je nepoučit se z minulosti. Já nejsem blázen, a tak vím, že Spolu se náhlý záchvat sympatií ke spalovacím motorům věřit nedá.

Zavedení povolenek na vytápění budov či dopravu zvýší podle nejnovějšího propočtu České národní banky ceny benzínu, nafty nebo plynu natolik, že kvůli tomu stoupne celková inflace takřka o procentní bod. Stane se z povolenek hlavní volební téma?

Doufám, že stane! Protože třeba pro mě je to naprosto zásadní téma, které mě do politiky dohnalo – společně s dalšími podobnými projevy Green Dealu včetně zákazu spalovacích motorů a jiných. Ten problém je mnohem větší, než většina lidí tuší. A zdražení, které by vyplynulo z povolenek, bude také mnohem výraznější, než si většina lidí dneska představuje. Takže si to opravdu zaslouží, aby to bylo hlavní volební téma – do budoucnosti by se totiž povolenky staly hlavním motorem zdražování potravin, energií i bydlení!

Česká bankovní asociace zlepšila odhad letošního růstu HDP na 2,1 procenta z květnových 1,7 procent. Příčinou je silnější export a slabší dopad Trumpových cel. Je důvod k optimismu?

Moc ne. Vysvětlím vám to takhle: Podle statistických čísel v posledních měsících lze pozorovat nejen u nás, ale třeba i v Německu mírné zrychlování růstu. To je sice pravda, ale je třeba dodat: Růst by byl mnohem silnější, kdyby podnikatelům nebyly svazovány ruce stále tvrdší regulací, povinnými „zelenými“ investicemi a nesmyslnou byrokracií. Kdyby energetický trh nebyl rozstřílen politickými zásahy, nemuseli bychom se radovat z každé desetiny bodu navíc.

Současná čísla proto nejsou vítězstvím politiků, nýbrž důkazem houževnatosti firem, které i v prostředí neustálých překážek dokáží generovat poptávku, hledat nové trhy a plnit zakázky. Zatímco státní aparát roste, bobtná a přerozděluje, skutečný růst vytváří podnikatelé, živnostníci a průmyslové firmy.

Při pohledu na eurozónu jako celek je patrné, že ekonomika se sice zvedá, ale export zůstává slabý. To je logické – těžko konkurovat dynamickým regionům světa, pokud si Evropa sama sobě klade překážky. V Asii či Americe firmy nemusí každý den čelit nové unijní směrnici, která jim diktuje, jak mají vyrábět, kolik emisí mohou vypustit a jaký formulář vyplnit, aby směly vůbec podnikat.

V Německu i celé eurozóně se tedy otevírá šance na obrat nikoliv díky hospodářské politice, ale hospodářské politice navzdory. A proto můžeme oslavovat jen kosmetická zlepšení statistik, zatímco konkurence na globálních trzích nás i nadále bude míjet rychlostí blesku.

Převzato z Parlamentních listů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31