Vlastnictví není milost státu, kterou nám může kdykoli odejmout. Je to přirozené právo. Existovalo dřív než jakýkoli zákon o dani z nemovitostí, který dnes útočí na samotný základ svobodné společnosti.
Do veřejné debaty se čím dál hlasitěji vrací návrh, který si na první pohled hraje na spravedlnost: zavést roční jednoprocentní daň z nemovitosti. Co zní jako technický detail daňové reformy, je ve skutečnosti jeden z nejnebezpečnějších návrhů, jaké se v české politice v posledních letech objevily. Návrh, který by paradoxně nejvíc uškodil těm, jejichž zájmy má údajně hájit.
Vlastnictví je přirozené právo, ne dar úředníka
Než začneme počítat koruny, je třeba si ujasnit princip. Anglický filozof John Locke ve svém Druhém pojednání o vládě (1689) formuloval myšlenku, která se stala základem celé západní ústavní tradice: člověk má přirozené právo na život, svobodu a majetek ještě předtím, než vznikne jakýkoli stát. Vlastnictví podle Locka vzniká prací a je nedílnou součástí lidské svobody a hlavním, ne-li jediným smyslem existence státu je toto vlastnictví chránit, nikoli si je postupně přivlastňovat (Locke – Druhé pojednání o vládě). Tento princip později převzaly všechny moderní ústavy včetně té naší. Listina základních práv a svobod řadí vlastnické právo mezi práva, která požívají stejné ochrany jako svoboda projevu nebo osobní svoboda.
Zamyslíme-li se nad Lockovými slovy důkladně, pak daň, která ročně ukrajuje procento z hodnoty majetku, není „drobný příspěvek na společné dobro“, nýbrž opakované, každoroční částečné vyvlastnění. To pak, jako každé vyvlastnění, dopadá nejtvrději na ty, kdo se nejméně mohou bránit.
Argument první: Chudé taková daň o majetek fakticky připraví
Zastánci daně rádi mluví o „bohatých vlastnících nemovitostí“. Realita je jiná. V Česku totiž vlastní byt, dům nebo pozemek velké množství lidí s podprůměrným příjmem. Patří mezi ně důchodci, kteří zdědili chalupu po rodičích, nebo venkovské rodiny s velkým pozemkem, jehož tržní cena rok od roku roste, ačkoli jejich měsíční příjem zůstává stejný. Týká se to i mladých rodin s maminkou na mateřské, jejichž rozpočet sotva pokrývá hypotéku a s dalším navýšením daní už vůbec nepočítá. Tito lidé jsou „bohatí“ jen na papíře, v katastru nemovitostí. V peněžence bohatí nejsou, což pro ně (v tvrdém kontrastu s deklarovaným „spravedlivým“ účelem zákona) může znamenat, že se své nemovitosti budou muset vzdát.
Když takovému člověku přijde každoroční účet ve výši 1 % z odhadní hodnoty nemovitosti, nemá odkud platit. Nemovitost nelze rozporcovat a zaplatit daň „kouskem domu“. Jediná reálná možnost je nemovitost prodat. Často ve spěchu, často pod tlakem exekuce, a proto téměř vždy pod cenou. Daň, která má být nástrojem spravedlnosti, se tak v praxi stává mechanismem, který nejchudší vlastníky nutí prodat svůj jediný majetek za zlomek jeho hodnoty. To není zdanění majetku. To je jeho odebrání zprostředkované trhem.
Argument druhý: Daň místo cihel, izolace a nových oken
Ani ti, kteří zavedení daně finančně utáhnou a nemovitost jim zůstane, nedopadnou dobře. Lidé budou v důsledku podstatného navýšení daně nuceni přesměrovat část svých úspor z investic do vlastní nemovitosti do státní pokladny. Peníze, které by dnes šly do zateplení fasády, výměny oken, opravy střechy nebo modernizace vytápění, poputují místo toho na finanční úřad.
A tady vzniká skutečně paradoxní situace. Na jedné straně bude stát touto daní odčerpávat soukromé peníze určené na údržbu a modernizaci nemovitostí. Na straně druhé bude ten samý stát nadále provozovat dotační programy s cílem přesně opačným: motivovat lidi k investicím do vlastního bydlení. Program Nová zelená úsporám nabízí statisíce korun na zateplení, podprogram Oprav dům po babičce dokonce až 1 milion korun na komplexní renovaci staršího domu plus nově spuštěný bezúročný úvěr, kde stát lidem kompletně doplácí veškeré úroky (Ministerstvo životního prostředí; E15). Jednou rukou by tedy stát bral lidem peníze na modernizaci domova formou daně, aby jim druhou rukou ty samé peníze poskytoval, přesněji řečeno jejich pouhý zlomek. Peníze se totiž zpět vrátí jako dotace, tedy ořezané o náklady na byrokracii, která celý koloběh obsluhuje. To není hospodárná politika. To je administrativně nákladný kolotoč, ze kterého má na konci prospěch jen samotný aparát, který ho spravuje.
Argument třetí: O kolik by si Praha „přilepšila“ a proč by to byla škoda
Podívejme se na čísla. Daň z nemovitých věcí je jedinou daní, jejíž celý výnos plyne přímo do rozpočtu obce, na jejímž území se nemovitost nachází. Vyplývá to jednoznačně ze zákona o rozpočtovém určení daní (Finanční správa ČR). Znamená to, že jakýkoli skokový nárůst této daně by nešel do státního rozpočtu, ale rovnou do pokladen měst a obcí. V Praze do pokladny magistrátu.
Dnešní výnos daně z nemovitých věcí na celém území Prahy se po loňském navýšení sazeb odhaduje na přibližně 2,56 miliardy korun ročně (podklad MČ Praha 3). Zkusme nyní hrubý, ale střízlivý odhad toho, co by přinesla daň ve výši 1 % z tržní hodnoty nemovitostí. Odhadovaná hodnota bytového fondu v celé České republice se pohybuje kolem 25 bilionů korun (přibližně 1 bilion eur) (Hypoindex/Deloitte). Praha má přibližně 13 % obyvatel ČR, ale ceny nemovitostí zde jsou zhruba 1,5- až 1,6násobné oproti celostátnímu průměru. Po zohlednění tohoto rozdílu lze konzervativně odhadnout, že na Prahu připadá zhruba pětina hodnoty tuzemského bytového fondu, tedy přibližně 5,2 bilionu korun.
Jednoprocentní daň z takové hodnoty by znamenala výnos kolem 52 miliard korun ročně jen z bytů a rodinných domů, tedy zhruba dvacetkrát více, než dnes město vybere na dani z nemovitosti ze všech typů nemovitostí dohromady. A to nepočítáme komerční nemovitosti, kanceláře ani pozemky, které by výnos ještě zvýšily.
Otázka zní: potřebuje to Praha? Odpověď zní jasně: ne. Hlavní město dlouhodobě hospodaří s enormními přebytky. V roce 2024 to bylo takřka 23 miliard korun, v roce 2025 dokonce 24,2 miliardy korun (Deník veřejné správy; AVERIA.NEWS). Praha loni získala do rozpočtu 148,1 miliardy korun, vydala 124 miliard a zbytek si nechala stranou. Pokud by k tomuto přebytku přibylo dalších 50 miliard korun z jediné daně, celkový přebytek města by se mohl přehoupnout přes 70 miliard korun ročně. Zamysleme se, co se s takovými penězi stane. V televizních debatách se mluví o modernizaci, tomu lze ale těžko uvěřit, zvážíme-li, že Praha už dnes prokazatelně neumí utratit ani schválený investiční rozpočet (připomeňme si, že v roce 2025 z plánovaných 40 miliard šlo na investice pouze 26 miliard, a přesto vznikl rekordní přebytek) (Byznys noviny). Lze tedy úspěšně předpokládat, že by Praha nově získané peníze nasměrovala tam, kam vždy směřují neočekávané přebytky ve veřejné správě – do nových tabulkových míst, nových odborů, nových „koncepcí“ a „strategií“, jejichž jediným reálným výstupem je další úředník na chodbě magistrátu.
Daňové příjmy jsou jako droga pro narkomana
Zastánci majetkových daní argumentují, že by umožnily snížit zdanění práce. Tento slib zní hezky, ale historie veřejných financí nás učí být k němu maximálně skeptičtí. Realističtější scénář je jiný: výnos z nové daně by se nepoužil ke snížení odvodů ze mzdy, ale k částečnému krytí astronomického schodku státního rozpočtu, který se dlouhodobě pohybuje v řádu stovek miliard korun ročně (Ministerstvo financí ČR). Stát by tak dostal nový, stabilní zdroj příjmů a s ním i menší motivaci k reálným úsporám a strukturálním reformám veřejných výdajů.
Daňové příjmy fungují pro stát podobně jako droga pro narkomana. Čím víc jich má, tím víc jich chce, a nikdy to není dost. Žádná vláda v moderní historii se dobrovolně nevzdala nového zdroje příjmů, proto aby snížila jiné daně o odpovídající částku. Nový příjem se prostě přidá k existujícím výdajům a rozpočtový deficit dál roste, jen z vyšší základny. Zavedení 1% daně z nemovitosti by tak neřešilo problém neefektivního státu. Umožnilo by mu jen dál hospodařit stejně neefektivně, jen s většími penězi po ruce.
Obrovský přesun majetku od občanů ke státu
Když sečteme všechny tři argumenty, vzniká jasný obraz. Daň z nemovitosti ve výši 1 % by znamenala jeden z největších přesunů majetku od občanů směrem ke státu a samosprávám v moderní historii České republiky. Nejde přitom o abstraktní makroekonomické číslo. Jde o reálné peníze, které dnes tvoří celoživotní úspory statisíců lidí. Mnohé z nich by tato daň fakticky ožebračila a připravila o jistotu na stáří, kterou si celý život budovali místo důchodu, jenž stát stejně nedokáže garantovat v dostatečné výši.
Neefektivní, rozbujelý veřejný sektor by navíc vytěsňoval sektor soukromý a produktivní. Peníze, které dnes proudí do soukromých investic, drobného podnikání, oprav a modernizace nemovitostí, by se přesunuly do aparátu, který, jak dokládají čísla pražského rozpočtu, už dnes prokazatelně neumí efektivně utratit ani prostředky, které má k dispozici.
Můj závěr jako politika
Jako politik budu vždy hlasovat proti asociálním majetkovým daním tohoto typu. Nejsou to nástroje sociální spravedlnosti, jak se nás jejich zastánci snaží přesvědčit. Jsou to nástroje, které nejtvrději dopadají na chudé a střední třídu, na rodiny na venkově, na seniory, na mladé rodiny. Právo vlastnit svůj domov je přirozené právo, které nevzniklo se zákonem o dani z nemovitostí, a nesmí s ním ani zaniknout. Budu hájit vlastnické právo občanů, nikoli nenasytnou státní pokladnu.
Mgr. Martin Reinisch
Článek vyjadřuje stanovisko autora, nejedná se o oficiální postoj Svobodných
