ŽÍDEK: Zdravý způsob života? Obyčejný fašismus, ministře Hegere!

ŽÍDEK: Zdravý způsob života? Obyčejný fašismus, ministře Hegere!

Otravy metanolem se ukázaly jako ohromná příležitost pro bojovníky za naše zdraví, zejména pana ministra Hegera.  Pokárat Čechy za přílišnou spotřebu alkoholu, zahájit diskusi o dlouhodobějších opatřeních, donutit občany žít zdravě. Ministr se jistě tetelí blahem, že může všechny své ušlechtilé myšlenky díky smrti více než dvaceti lidí konečně mediálně prodat.

Všechny hospody patří Hegerovi                        

Nutno říct, že Hegerovo tažení za zdravou a čistou zemi začalo již před vymodlenými otravami. Již před časem jasně řekl, že hospody nejsou soukromým vlastnictvím. Všechny hospody totiž patří Hegerovi a ten říká, že se tam zkrátka kouřit nebude. Názor majitele či provozovatele podniku je mu zcela lhostejný.

Hegerovi se navíc nelíbí ani elektronické cigarety. Tedy nejde o to, že se mu nelíbí. Jde o to, že si myslí, že je ve vašem zájmu, abyste je nekouřili. Je ve vašem zájmu, aby vaše dítě náhodou nevidělo někoho s cigaretou v ústech. A protože jste nesvéprávní pitomci, Heger se rozhodl vás před elektronickými cigaretami ochránit.

Samozřejmě, najdou se kverulanti jako autor článku, kteří si myslí, že hospody přece jen nepatří ministru Hegerovi. Stále zastávají zpátečnickou myšlenku, že o zákazu či povolení kouření by měl rozhodovat provozovatel podniku. Dokonce se najdou i tací kacíři, kteří se domnívají, že výchova dětí je věcí rodičů, nikoliv ministra. Mnozí z nich navíc věří, že občan není tak tupý, jak se ministr domnívá, a kuřáckým podnikům se dokáže vyhnout sám.

Konopný korporativismus

Hegerovo ministerstvo se angažovalo i v přípravě legalizace léčebného konopí. Povolit lidem přístup k obyčejné rostlině, jež normálně roste, to není přece jen tak. Stát potřebuje všechno hezky zregulovat, pěkně ztížit – zkrátka pořádně těm nemocným smažkám znepříjemnit život. A pokud možno, vytřískat z toho co nejvíce peněz pro farmaceutické korporace.  

Podle Petičního výboru za léčebné konopí Hegerovo ministerstvo přímo „požaduje odložení pěstování léčebného konopí v ČR na co nejdelší dobu, po kterou by konopí bylo dováženo od holandského monopolního dovozce. MZd ČR se rovněž vyjadřuje krajně nejednoznačně stran úhrady léčebného konopí a preparátů z něj ze zdravotního pojištění. MZd ČR svými prohlášeními cíleně nebo nevědomě pracuje na extrémně vysoké koncové ceně léčebného konopí.“ I v případě úhrady pojišťovnou bude cena přemrštěná. Nebo právě o to více.

Později se pak počítá, že lékařské konopí bude v České republice pěstovat úzká skupina společností, jež k tomu obdrží povolení. Ty budou mít monopol. Absence konkurence bude znamenat, že budou své ceny s to držet hezky nahoře. Pokud by se jejich monopol snažil narušit nějaký pěstitel bez licence, nový zákon soudům umožní jej potrestat mnohem nekompromisněji než doposud.

Tak mě opět napadá kacířská myšlenka: Nebylo by nejlepší konopí legalizovat úplně a od jakékoliv represe zcela ustoupit? Ať si je pěstuje, kdo chce, jak chce – ať je daruje či prodává, komu chce, za co chce. Samozřejmě i s možností prodeje určitých produktů z konopí v lékárnách, pokud o ně bude zájem. Jenomže na tom by asi budoucí monopolní společnosti tolik nevydělaly.

Stát tedy bude vytvářet a chránit monopol několika málo společností. Pro tento systém se nabízí trefné spojení konopný korporativismus.

Prohibice je jen začátek

Jak bylo řečeno již v úvodu, teď konečně přišla ministrem vytoužená krize, která vyděsila spoustu lidí a tím vytvořila příznivou atmosféru pro zahájení dlouhodobého boje nejen s metlou lidstva alkoholem, ale i s nezdravým životním stylem jako takovým.

Ale od začátku: Hegerovou reakcí byl nejprve zákaz stánkového prodeje alkoholu a poté i úplná prohibice nápojů s vyšším než 20% podílem alkoholu. Paradoxně tak zakázal jedinou dostupnou protilátku: „Vypití kvalitního alkoholu je skutečně okamžitou první pomocí – podáním protijedu. Např. ve formě 40% whisky či koňaku to znamená u dospělého cca 150 ml nápoje, tedy tři velké „panáky,““ uvedl přednosta ARO ve fakultní nemocnici v Ostravě profesor Ševčík.

Dobře, ministr se zalekl a měl pocit, že musí za každou cenu konat – mohlo by se říct. Nicméně další ministrova vyjádření ukázala, že prohibice je jen začátek, po němž bude následovat další Hegerovo tažení za zdravější společnost.

Sám ministr se již vyjádřil, že by se nic nestalo, pokud by prohibice trvala delší dobu. Alespoň by se prý snížila ostudně vysoká spotřeba alkoholu. Hegerovi na pomoc přispěchal i jeho kmotr představený Kalousek, který prohlásil, že není v pořádku, aby byl alkohol jakožto tvrdá droga tak snadno dostupný. Spotřební daň prý není příliš vysoká, naopak je ještě nízká. K jejich povyku se přidal i Bakalův dvorní komentátor Jindřich Šídlo. Šídlo napsalo, že na Kalouskových slovech něco je. A hlavně: Liberálům vůbec nejde o svobodu, protože „zcela svobodný přístup k jakémukoliv chlastu kdekoliv a v kteroukoliv denní i noční hodinu“ s ní nemá nic společného a měl by se lidem zatrhnout.

V dalším rozhovoru se ministr Heger vyjádřil, že stát by měl začít prosazovat zákony, jež lidi přimějí ke „zdravému způsobu života“. Zkrátka zda žijete zdravě či nezdravě nezáleží na vás a stát už dohlédne na to, abyste koukali žít zdravě. Heger však rovněž uvedl, že mu dělá starosti, že některé jeho sny by mohly být v rozporu s českou ústavou, jež na jeho pokrokovou politiku není dostatečně připravena.

Obyčejný fašismus

Nemám radost, že to musím napsat právě já, nicméně: To, co se svou politikou snažíte prosadit, není zdravý způsob života, nýbrž obyčejný fašismus, pane ministře.

Nemám rád zbytečné šermování tímto pojmem a jeho nadužívání, které vede pouze k setření jeho pravého významu. Ale dnes poprvé nacházím něco, nač tento pojem skutečně přiléhavě sedí:

Vláda v režii Hegerova ministerstva zavádí konopný korporativismus – sám praotec Hegerovy politiky Benito Mussolini kdysi řekl, že lepším názvem pro fašismus by bylo právě slovo korporativismus. Heger razí myšlenku, že zdraví společnosti je přednější než preference a názory majitele soukromého pozemku. Věří, že je pověřen ordinovat nám zdravý životní styl, byť by to bylo proti naší vůli. Věří, že se má jednotlivec podřídit státu a jím ordinovanému dobru.

Podle komentátora Šídla zde o svobodu vůbec nejde.

Ve skutečnosti však jde o svobodu především!

Nenechme si ji vzít.

Bohumír Žídek je příznivcem Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31