V pondělí začala celonárodní konference americké Republikánské strany v Tampě. Pozvání a účasti na vedlejším programu se dostalo i českému europoslanci Janu Zahradilovi.

Ten v úterý prohlásil: „Teď nám v Tampě přednášel Ron Paul, viděl jsem ho skoro přesně po roce. Nezměnil se: Jeho ekonomická doktrína je logická a konzistentní, jeho zahraničně-politická doktrína naivní a nebezpečná. Je pozoruhodné, jak někdo tak racionálně pravicový v ekonomice může skončit u zahraničně-politických názorů, které by slušely kdejakému levicovému pacifistovi. A je sice nefér, že se tady pořád ještě pokouší vést kampaň, na druhou stranu to tady už nikdo nebere vážně.“ Je třeba říci, že Zahradilovo ignorantství číší téměř z každého slova, jak vysvětlím v následujících řádcích.

Co je vlastně nefér?

Začněme pasáží, podle níž „je sice nefér, že se ještě pokouší vést kampaň, na druhou stranu to tady už nikdo nebere vážně.“ Zahradil očividně nechápe nebo úmyslně ignoruje skutečnost, že v té době ještě republikáni nikoho nenominovali a Ron Paul byl stále oficiálně kandidátem. To znamená, že by nebylo vůbec nefér, pokud by se pokoušel vést kampaň. Naopak je poněkud nefér samotná výčitka, neboť Ron Paul v posledních měsících (a ve skutečnosti nikdy) nevedl kampaň za své zvolení presidentem, nýbrž aby šířil myšlenky svobody a obhajoval dodržování americké ústavy.

Velmi nefér je pak chování Republikánské národní komise (RNC) a Romneyho kampaně nejen k Paulovým poctivě zvoleným delegátům. Podobně nefér jsou změny pravidel, které republikánský establishment prosadil, a hlavně způsob, jakým obě věci provedl. Romneyho kampaň a RNC podnikaly už v průběhu kampaně různé kroky, aby zpětně zvrátily zvolení nemalé části Paulových delegátů, což se jim částečně podařilo např. v Massechusetts nebo Oklahomě. Kromě toho se v úterý snažily zrušit mandát deseti delegátům z Maine přímo hlasováním v plénu.

Abych to vysvětlil, hlasování probíhá způsobem, že delegáti, kteří jsou pro, řeknou „aye“, a ti, kteří jsou proti, „no“. Pokud je hlasování jednomyslné, nebo má jedna strana drtivou převahu, je to jasné. Pokud jsou však síly vyrovnané, může každý jen odhadovat, kdo měl převahu. A to byl právě tento případ. Delegáti se proto snažili podat námitku a požadovat přepočítání hlasů. Předseda RNC Reince Preibus to však ignoroval a porušil tak jednací řád. Proto se velká část delegátů dožadovala spravedlnosti, tím že podání námitky skandovali: „Point of order, point of order!“

Tímto způsobem byly prosazeny i změny pravidel pro primárky a republikánskou celonárodní konferenci v roce 2016. Republikánská strana si zakládá na tom, že je svazkem více než padesáti státních a teritoriálních stran, které mají vysokou autonomii, mohou mít vlastní pravidla pro volbu delegátů a vlastní způsob primárek. Pro příště by však měl mít vítěz primárek právo schvalovat a vetovat zvolené delegáty. Navíc by měla být zrušena specifika jednotlivých států, kdy v některých z nich volení delegáti mohli hlasovat podle svého uvážení a nebyli ničím vázáni. Proti tomu neprotestovali jen stoupenci Rona Paula, ale výrazná část delegátů. Sarah Palin prohlásila, že je to útok establishmentu na podstatu Republikánské strany, který musí být odmítnut. Republikáni by prý v roce 2010 nedosáhli významného úspěchu ve volbách do kongresu bez aktivistů na lokální úrovni, jejichž moc mají změny pravidel citelní omezit.  

Opět si nejsem jist, zda Zahradil žádnou z těchto věcí* nezaznamenal, úmyslně je zamlčuje či mu dokonce přijdou fér.

Bez zodpovědné zahraniční politiky USA nevyrovná rozpočet

Čiré ignorantství pak je, pokud někdo vidí rozpor mezi „logickou a konzistentní ekonomickou doktrínou“ a odporem k nevyprovokovaným a neústavním vojenským intervencím. Samozřejmě to není překvapivé, protože ODS ekonomický liberalismus i rozumnou zahraniční politiku dávno opustila. (Připomeňme, že ještě v roce 1999 její tehdejší vedení na tiskové konferenci odmítlo agresi NATO v Jugoslávii.)

Ve zkratce, aby to pochopil i Jan Zahradil:

1)      Výdaje USA na národní obranu jsou tak vysoké, že bez jejich výrazného snížení nikdy nevyrovná rozpočet a zbankrotuje. Omezení vojenského rozpočtu a ukončení intervencionistické zahraniční politiky tedy není v rozporu s ekonomickou filosofií Rona Paula, je její zásadní součástí.

2)      Ron Paul není pacifista. Neodmítá válku jako celek, nechce zrušit armádu. Chce jen, aby sloužila ke skutečné obraně Spojených států amerických a aby americká armáda operovala v souladu s ústavou. Tzn. že trvá na tom, že válku musí vyhlásit kongres a to v odpovědi na napadení USA cizím agresorem.

3)      Úmysl neintervenční zahraniční politiky není USA izolovat. Naopak současná zahraniční politika USA snižuje popularitu Američanů ve značné části světa (jinými slovy je od něj izoluje) a zvyšuje nebezpečí terorismu.      Ron Paul chce rozvíjet obchodní a přátelské vztahy se všemi zeměmi. To je opak izolacionismu.

Zahradilovi partneři stojí za Ronem Paulem

Nejpozoruhodnější je, jak se k Ronu Paulovi a jeho myšlenkám staví Zahradilovi partneři z Aliance evropských konservativců a reformistů.

Mezi zakládající členy patří vedle ODS a britských konservativců i belgická libertariánská strana LDD. Na stránkách jejího mládežnického křídla se nachází dva články k americkým volbám. První, z června, vyjadřuje sympatie Ronu Paulovi a jisté naděje, že ještě dokáže promluvit do souboje o Bílý dům. Druhý, starý několik dní, pak ostře kritizuje Paula Ryana, který podobně jako ODS a Top09 hlásá fiskální zodpovědnost, avšak hlasoval pro téměř všechna socialistická opatření Bushovy i Obamovy éry. Zároveň vyjadřuje za belgické libertariány podporu Garymu Johnsonovi, bývalému republikánskému guvernérovi Nového Mexika a nynějšímu kandidátovi Libertariánské strany USA.

I nejvýznamnější člen Zahradilovy strany Dan Hannan se o Gary Johnsonovi opakovaně vyjadřoval pochvalně. Johnsonova zahraniční politika je o něco umírněnější než Paulova, ale i jemu jde o snížení armádních výdajů, ukončení války v Afghánistánu a amerického intervencionismu. Tato část libertariánské filosofie je pro Hannana tak důležitá, že v roce 2008 řekl, že by hlasoval raději pro Obamu než jestřába McCaina. Svůj názor na Obamu přehodnotil, když viděl, že jeho zahraniční politika je ještě agresivnější než Bushova. Kromě toho opakovaně vyjádřil podporu Ronu Paulovi i souhlas s jeho politickou filosofií. Je významným oponentem britské přítomnosti v Iráku i účasti na operacích v Libyi.

Zajímalo by mne, zda se pan Zahradil někdy svému kolegovi Hannanovi zmínil, že ho považuje za levicového pacifistu, případně zda se svěřil belgickému poslanci za LDD Derku Janu Eppinkovi, že si totéž myslí o mladých aktivistech jeho strany.

Bohumír Žídek je příznivcem Svobodných