Jak jsem před nedávnem napsal, souboj Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana neznamenal klání mezi pravicí a levicí, nýbrž mezi levicovým elitářstvím a levicovým populismem. A jak ve Finmagu správně poznamenal Petr Hampl, pravice bude muset v budoucnu oslovit alespoň část z 2,5 milionů voličů, kteří dali svůj hlas Zemanovi. Lze to ale udělat a nezpronevěřit se základním kamenům pravicové filozofie?

Kdo proti nám

Nejprve je třeba si říci, co si představit pod zmíněným levicovým elitářstvím. Typickým představitelem takového směru jsou zelení, ale do značné míry také TOP 09 a zejména pak různé kulturní, intelektuální a další elity sdílející Havlovu interpretaci pojmu občanská společnost, které v prezidentských volbách vehementně podporovaly Karla Schwarzenberga. Levicový je tento směr ve svém silném etatismu, v touze přerozdělovat bohatství i ve snaze podřídit společnost své vizi toho, co považuje za Dobro, resp. Pravdu a Lásku. Elitářský je mimo jiné v tom, že velká část jeho zastánců se do pozice elit sama staví. Dalšími příznakem je, že na rozdíl od klasické levice neprosazuje přerozdělování od bohatých k chudším, ale spíše – když užijeme Paroubkem zprofanovaného výrazu – od obyčejných lidí k elitám.

Dále si všimněme, že samotná ČSSD už nepředstavuje klasicky levicovou stranu, ale je kombinací obou levicových tendencí. Na jedné straně je tu podpora elitářského projektu evropské integrace, dobré vztahy s podnikatelskými kruhy profitujícími z napojení na státní finance a podobně. Na straně druhé je tu snaha uplácet chudší vrstvy tzv. jistotami. Uprostřed obou levicových tendencí je pak střední třída, jíž se nezastane nikdo.

Pokud sociální demokraté kdekoliv na Západě znepříjemňují život podnikatelům, málokdy jde o ty největší – téměř vždy to odnesou ti střední a drobní. Vzniká systém známý jako „crony capitalism“, který je charakteristický tím, že úzké skupině největších společností se dostává všemožných daňových úlev, čímž se maximalizuje jejich soukromý zisk, a zároveň jim stát v případě neúspěchu – ať už způsobeného objektivními podmínkami nebo vlastní neschopností – profinancuje většinu ztrát. Jak již bylo řečeno, střední třídy se nikdo nezastane, a proto krvácí – žádné daňové úlevy nemá a musí platit ztráty velkých hráčů napojených na stát.

Na čí straně musí stát pravice

Autentická pravice bojuje za minimalizaci státu a maximální nezávislost jednotlivce na něm. V současnosti je však na prsu státu přisátá bohatá elita – filmaři a další lidé z kulturní oblasti, kteří se snaží ukrojit na dotacích co nejvíce státních peněz, podnikatelé profitující z nesmyslné podpory solární energie, lidé jako velkopodnikatel Babiš profitující z přimíchávání biopaliv do pohonných hmot atd.

Tzv. obyčejný člověk na protežování těchto elit tratí. To on platí filmařům nebo Babišům jejich výnosné podnikání na účet státu. Je tedy nemístné, aby se pravice proti těmto obyčejným lidem vymezovala – to nechť přenechá levicovým elitářům. Pravice má naopak stát na jejich straně a hájit je. Právě pravice musí upozorňovat, slovy Petra Hampla, že všem lidem „náleží právo usilovat o své štěstí způsobem, který si sami vyberou. Že není správné, aby intelektuálové z velkých měst vyháněli šumavské vesničany z jejich domovů kvůli plánu na vypěstování nového pralesa. Že když pražský právník zakazuje traktoristovi, aby si v hospodě po práci zapálil startku, jedná bezohledně.“

Hledá se nová Thatcherová

Dnešní česká pravice zoufale hledá klíč k úspěchu – společenskou poptávku, na kterou by mohla nabídnout odpověď. Václav Klaus měl krátce po revoluci širokou podporu veřejnosti, jež byla znechucená čtyřiceti lety totalitního režimu a věřila, že právě teď je čas udělat změny směrem k západnímu kapitalismu, který zajistí prosperitu a svobodu. Ikona pravice Margaret Thatcherová zase uspěla díky zhroucení britské ekonomiky. To ukázalo, že zběsilé znárodňování v poválečných letech bylo fatálním omylem, který někdo musí rychle napravit. Taková silná témata, která osloví výraznou část veřejnosti, dokázala autentickou pravici za Thatcherové i Klause dostat na vrchol a dodala jí legitimity k realizaci jejich filozofických předpokladů.

Česká pravice se dnes z velké části dělí na (1) neideologické pragmatiky, kteří ženou ODS směrem k nepolitické politice a levicovému elitářství à la TOP 09, což znamená sebevraždu (kdo chce, může volit skutečnou TOP 09), (2) nostalgiky, kteří věří, že mohou vrátit devadesátá léta, a (3) ideologické puristy, kteří dokážou vést pro veřejnost nestravitelné diskuse, zda je Friedman ještě umírněný pravičák, nebo už spíše socialista (ti se sdružují především ve Straně svobodných občanů).

Abych byl pochopen: ani proti jedné z posledních dvou zmíněných skupin nic nemám – patří do nich mnoho mých známých i přátel – jen se domnívám, že sněním o návratu Václava Klause do premiérského křesla či o libertariánské společnosti pravice potřebné hlasy ani legitimitu nezíská. Tříbení názorů, politicko-filozofické diskuse a podobně patří na půdu think-tanků, do vnitrostranických diskusí, na stránky politicky zaměřených periodik, nikoliv však do kampaně, nikoliv do veřejné prezentace politických stran a kandidátů!

Přímočará pravice

Přitom legitimitu by pravici mohlo dodat právě uchopení nastíněného tématu levicových elitářů dojících stát, na něž doplácejí běžní občané. ODS i Svobodní by se tak mohli jasně vymezit proti ČSSD, TOP 09 i zeleným a plédovat za odříznutí podnikatelských, kulturních i intelektuálních elit od státu. Zejména Svobodní by pak měli zapomenout na vzletnou argumentaci vizí svobodné společnosti, případně nemorálností státních intervencí. Liberální pravice je přece individualistická. Měla by se tedy podle toho chovat – zaměřovat se na jednotlivce. Vysvětlovat mu, v čem konkrétně by mu vláda pravice prospěla. Ukázat mu (opět konkrétně), oč lépe by se mu žilo, pokud by mu stát bral méně peněz na daních, nebo jak tratí na přimíchávání biopaliv do pohonných látek či dotování solárních elektráren. A není se třeba bát poukazovat třeba na to, že z povinného přimíchávání biopaliv profituje konkrétní člověk (Babiš), nebo na to, jak tato praktika poškozuje auto každému jednotlivému občanovi této země.

V neposlední řadě není nic špatného na tom se alespoň částečně vymezit třídně. Nevidím důvod, proč by měli třeba Svobodní říkat, jak si to lze přečíst v textu „Jakou stranou nejsme“, že střední třídu „my nehájíme, stejně jako žádnou jinou skupinu obyvatel. (…) Pokud dnes nejvíce trpí střední třída, je možné, že jí nejvíce ulevíme. To je však shoda okolností.“ Je to sice možná filozoficky čestné, ale z hlediska politického marketingu zcela impotentní. Pokud si je pravice vědoma, že uleví střední třídě, tak ať to ve své propagaci prodá, ať na to veřejnost upozorní: „Střední třída krvácí a my jí chceme pomoci!“

Domnívám se, že s uvedeným přístupem má autentická pravice šanci oslovit širší voličské vrstvy, včetně těch, které mají přirozenou tendenci volit klasickou levici, aniž by se zpronevěřila svým idejím. Nastíněné postoje totiž neustupují od autenticky pravicových idejí ani o píď. Znamenají jen pragmatičtější a pro širokou veřejnost přitažlivější přístup k jejich prezentaci. Pravice se nemá obracet jen k hrstce intelektuálů čtoucích po večerech Misese, ale k co nejširší skupině lidí, kterou etatisté ohrožují, utlačují a vysávají.

Bohumír Žídek je příznivcem Svobodných