Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek, člen údajně pravicové Top09, se snaží kudy chodí obhajovat svá opatření namířená proti tzv. nelegální práci. Kromě postihování firem, které zaměstnávají přistěhovalce bez příslušného povolení, stát od letošního roku potírá i zaměstnávání prostřednictvím švarcsystému. Na jakých premisách ministr Drábek staví a na jakou odezvu u veřejnosti spoléhá?
Pořad Máte slovo, odvysílaný 24. května, lze vzít jako model toho, jaké názory o pracovních vztazích panují mezi českou veřejností a jaké veřejné mínění ministru Drábkovi umožňuje uplatňovat jeho politiku. Na jedné straně máme podnikatele, který se cítí být poškozen tím, že jeho konkurent zaměstnává cizince bez příslušného pracovního povolení a žádá, aby s tím stát něco udělal. Vedle něj stojí stará paní, jež by si ráda přivydělávala někde v supermarketu ve skladu, a vadí jí, že by ji potenciální zaměstnavatel raději zaměstnal na švarcsystém nežli prostřednictvím běžného zaměstnaneckého poměru, a žádá, aby s tím stát něco udělal. Zdatně jim přizvukuje místopředseda Strany soukromníků ČR, jenž sice tvrdí, že kontroly inspekce práce jsou obtěžující a vlastně nic neřeší, ale zároveň je ochotný uznat, že stát musí řídit pracovní trh a svazovat jej zákony, jež brání lidem vstupovat do svobodných, dobrovolných vztahů. Nesouhlasím s nelegální prací, tvrdí, ale inspekce a zákony nesmí poškozovat slušné, poctivé podnikatele.
Na druhé straně stojí ministr Drábek společně s šéfem inspekce práce Rudolfem Hahnem, a oba společně ubezpečují diváky o tom, že rozhodně problematiku nelegálního zaměstnávání řeší a jednají v nejlepším zájmu veřejnosti, jejich údajní mluvčí se zde s nimi, před televizními kamerami, sešli. Koneckonců, nezapomínají několikrát zdůraznit, práce načerno okrádá všechny ostatní, slušné a poctivé občany!
Je naprostým omylem tvrdit, že se prací načerno někdo dopouští něčeho nemorálního, že snad parazituje na zbytku společnosti nebo na sociálním systému. I kdyby byla stokrát pravda, že nelegálně pracující přistěhovalci nebo zaměstnanci na švarcsystém způsobují, že je za jejich pracovní místo do státní pokladny odváděno méně peněz, než kdyby bylo dané místo obsazeno legálním způsobem, je potřeba si nejprve položit otázku, zda má někdo právo těžit z práce druhého, jinak řečeno z dobrovolně uzavřené smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Zaměstnanec nabízí svůj čas a schopnosti podnikateli, který za ni odpovídajícím, domluveným způsobem zaplatí. Užitek obou se zvýší. Nikdo třetí na tomto vztahu nic netratí a nevzniká žádný morální závazek vůči komukoliv jinému. Ve skutečnosti je to stát (potažmo jeho klienti v podobě pobíračů dávek), kdo se všemožně snaží cizopasit na produktivní práci jednotlivců a zpravidla se mu to daří, zejména proto, že lidé jsou přesvědčeni o svém oprávněném nároku na plody práce druhých lidí. A naprostá většina produktivních lidí se před státním násilím pokorně skloní, ba co víc, mnohdy si ani neuvědomuje, jaké násilí je vůči nim soustavně pácháno.
Nelegální práce je pouze odpovědí na to, že vláda násilím brání lidem uzavírat dobrovolné, oboustranně výhodné smluvní vztahy. Je zcela podružné, zda tak stát činí s úmyslem zajistit někomu na trhu práce výlučné postavení, například když klade překážky do cesty zájemcům o práci ze zahraničí, čímž zbavuje české zaměstnance nutnosti na tuto konkurenci nějak reagovat. Nezáleží na tom, zda tak stát činí s úmyslem maximalizovat své daňové inkaso, když občanům brání uzavírat takové smluvní vztahy, jež zajistí, že jim finanční úřad sebere o něco méně peněz. Nehraje roli, jestli stát takto získané peníze potřebuje na výplatu sociálních dávek a jestli kvůli lidem, kteří se snaží daňovou krádež na sobě páchanou minimalizovat, bude jeho daňový příjem nižší. Takové státní aktivity jsou jednoznačnou iniciací násilí a tedy něčím morálně neobhajitelným. Je zcela přirozené, že se lidé pokoušejí nacházet cesty, jak i v takovém prostředí zákazů a příkazů maximalizovat svůj okamžitý užitek, třeba i za cenu toho, že se uchýlí mimo mantinely vyhrazené loupeživým a násilnickým státem. Tyto mantinely se nám totiž neustále zužují.
Kolektivisté obviňují trh a kapitalismus, že umožňuje podnikatelům bezuzdně kořistit z práce obyčejných zaměstnanců, jimž prý nevyplácejí přiměřený plat a velkou část toho, co svýma rukama vyprodukují, si nechávají pro sebe. Třebaže marxistické teze o nadhodnotě dnes již téměř nikdo nepoužívá, morální premisy, jež tuto nadhodnotu implicitně předpokládají, jsou v lidech hluboko usazené. Ve skutečnosti je to však kolektivismus a jeho praktické politické důsledky, co umožňuje desetitisícům lidí pohodlně parazitovat na produktivní práci ostatních. Kdykoliv někdo vyprodukuje nějaké hodnoty, objeví se na scéně parazit s listinou sociálních práv v ruce a ptá se, kde je jeho podíl.
Zásadní otázka zní: kdo je vlastně ten poctivý? Ten, kdo se skloní před diktátem státu, nebo ten, kdo se pokusí vzepřít a najít si cestičku, jak se nenechat omezovat a okrádat? Analogie s mafiánským gangem vybírajícím výpalné je sice značně obehraná, ale hodí se perfektně. Je snad podnikatel, který se rozhodne výpalné neplatit, nepoctivým?
Zákony jsme si přece demokraticky zvolili ve volbách, mohl by někdo namítnout. Jenomže tak to není. Žádná OSVČ, která ve skutečnosti provozuje závislou činnost a její pracovní vztah je tedy dnes nelegální, si nic takového dobrovolně nevybrala. Právě naopak, svým jednáním dává jasně najevo, že to, co maximalizuje její užitek, je svobodný vztah prostřednictvím švarcsystému, ať už ji k tomu vedly jakékoliv důvody: snaha zabránit ukradení významné části peněz, které svou prací vyprodukuje, anebo třeba důvody morální, kdy taková osoba nechce být rukojmím socialistického pracovního práva, omezována jím, ani jím „chráněna“. Žádný majitel stavební firmy, který se rozhodne snížit svoje mzdové náklady tím, že zaměstná nelegální cizince, si zákony, jejichž účelem je vyřadit cizince z místního pracovního trhu, nevybral a nezvolil. Mohl sice volit některou ze stran usazených v lavicích poslanecké sněmovny, ale žádná taková volba nemůže být pokládána za výslovný souhlas s některým z dílčích zákonů, které dohromady tvoří mozaiku kolektivistické politiky, kterou uplatňovaly a uplatňují všechny strany, které se dosud za dvacet let v českém parlamentu vystřídaly.
Stejně tak nelze předpokládat, že většina s politikou omezující pracovní trh souhlasí, a tedy je povinností všech ostatních se před takovou politikou sklonit. Demokracie však takto funguje – jako násilí většiny páchané na menšině. Nerespektuje-li ústava státu výslovně přirozená práva jednotlivce, nemá menšina naprosto žádnou zákonnou možnost, jak se zákonem posvěcenému násilí bránit, ve volbách bude vždy přehlasována a její oprávněné námitky budou smeteny ze stolu poukázáním na demokratický mandát. Jakákoliv snaha chránit svoji svobodu a majetek se tedy nutně musí odehrávat na bázi občanské neposlušnosti. Jestliže tedy takypravičák Drábek přijde se zákonem, který zakáže švarcsystém, mají oběti pouze dvě možnosti: pokorně se podvolit, nebo naopak hledat cesty, jak, za určitého rizika, dál pokračovat v pracovním vztahu, který jim nejlépe vyhovuje.
Pozice lidí omezovaných socialistickým pracovním právem je nezáviděníhodná. Mohou si vybrat: buď poslušně odevzdat z každé vyprodukované tisícovky významnou část státu a zároveň vědět, že tyto peníze už nikdy nedostanou zpátky v podobě nějaké služby, nebo se pokusit fungovat mimo platné zákony, daňovou krádež omezit, ale nést riziko pokuty. Pozice zaměstnavatelů není o nic lepší: povinné odvody a s nimi spojená byrokracie nebo povinnost platit zaměstnanci odstupné v případě jeho propuštění, to vše znamená nezanedbatelné náklady, které firmě odčerpávají peníze, které by jinak využila na inovace a rozvoj. Podnikatel si tedy může vybrat, zda sloužit jako dojná kráva, nebo zda se uchýlit mimo legislativu a riskovat likvidační pokutu.
Zákazy, příkazy a hrozba pokutami nedají vzniknout ani jedinému novému pracovnímu místu. Nakonec tak dojde i na ty, kdo legislativu omezující svobodné zaměstnanecké vztahy podporují a žádají. Každá regulace někde buďto zničí pracovní místa nebo je učiní méně výhodnými než by byly v neregulovaném prostředí a jestliže se někdo zlobí, že kvůli nelegálním cizincům nemůže sehnat práci, nebo že je potenciální zaměstnavatel chce zaměstnávat jen na švarcsystém, měl by se zlobit na stát. Pokud by byl pracovní trh volnější a nebyl zatížen povinnými odvody, neměli by zaměstnavatelé snahu hledat z takového systému cestu ven.
Stát může kontroly zpřísnit, může udělovat likvidační pokuty, nebo přijímat další zákony, které omezí švarcsystém, například donutit OSVČ mít určitý minimální počet klientů, ale v konečném důsledku nemůže boj s lidským jednáním vyhrát. Šedá ekonomika, do níž lze nelegální zaměstnávání řadit, představuje jakýsi novodobý disent, jenž vzniká všude tam, kde svobodný trh podléhá v souboji s direktivami a zákazy. Stejně jako disent v období komunistické totality i tento dnešní musí čelit hrozbě stíhání a ekonomické likvidace, i neustálému špiclování a udavačství poslušných a shrbených občanů, kteří uvěřili tomu, že nelegální zaměstnávání je připravuje o něco, na co mají právoplatný nárok.
Jenomže jsou to právě ti nejchudší, ti, jejichž produktivita práce je nízká, kdo první pocítí jakékoliv státní pokusy svazovat pracovní trh dalšími a dalšími regulacemi. Vysoce výkonný, vzdělaný a schopný člověk si vždy poradí, a koneckonců, jemu jde v tomto boji „jen“ o pár tisícovek navíc (což samozřejmě nečiní státní násilí na něm páchané o nic méně ničemným). Člověk s nízkým vzděláním, postižený, nebo starý a méně produktivní je však na svobodném trhu práce životně závislý, a jestliže bude pracovní trh omezován, doplatí na to právě on, když nebude schopný vyprodukovat takové hodnoty, aby mu zaměstnavatel mohl vyplatit alespoň minimální mzdu a navíc za něj odvést povinné pojištění. Jestliže jsou povinné odvody tak vysoké, že se firmě takový zaměstnanec vyplatí pouze prostřednictvím švarcsystému, pak je toto pro něj jediná šance, jak se uživit. A jestliže je švarcsystém zakázán, je zřejmé, že takový člověk práci nesežene. Stejně tak pokud stavební firma raději zaměstná nelegální pracovníky z ciziny, než aby musela za české zaměstnance odvádět povinné pojištění, je naprosto evidentní, že pokud bude takovéto nelegální zaměstnávání důsledněji stíháno, bude muset dotyčná stavební firma buďto své podnikání ukončit, nebo jí nezbude než zaměstnávat o něco menší počet lidí, kteří budou muset zastat větší množství práce. Určité množství uchazečů o práci, zatížených pracovní legislativou, zůstane závislých na sociálních dávkách a podpoře v nezaměstnanosti. To si ministr Drábek přeje?
Inspekce práce nabrala kolem čtyř stovek nových kontrolorů a nakoupila pojízdné kanceláře vybavené moderní počítačovou technikou. Je vidět, že vláda bere vážně své tažené proti produktivním a nezávislým lidem, ať už zaměstnancům nebo podnikatelům, které navíc zvrhle nutí, aby ze své kapsy platili aktivity, jež jsou namířené proti nim samým. Každý z nich, kdo se pokusí vzepřít těm skutečným parazitům, za nimiž stojí rádoby pravicová vláda, a projeví snahu uchránit před nimi svůj majetek, jedná morálně.
Luboš Zálom je příznivcem Svobodných
