Podobně jako první kolo prezidentských voleb nebylo ničím jiným než přehlídkou různých inkarnací levičáctví, nyní jsme svědky toho samého, pouze vše vypadá o poznání zoufaleji. Osmero levičáctví se najednou smrsklo ve dvojici, která představuje, ve snaze ulovit co nejvíc hlasů vypadnuvších protikandidátů, esenci toho, co bylo v prvním kole jaksi rozmělněno a tvářilo se méně hrozivě. Z osmihlavé saně se stala pouze dvouhlavá, ale o to víc cení zuby. A stejně vyceněné zuby na sebe ukazují i oba znepřátelené tábory příznivců obou kandidátů. Jen těžko si lze představit, že výsledkem této volby může být, jak se snad někdo naivně domnívá, hlava státu, která bude sjednocovat a nikoliv rozdělovat.

Myslím, že mnoho lidí, včetně mě, bylo úspěchem Karla Schwarzenberga zaskočeno. Po celou dobu trvání kampaně stál totiž pan Schwarzenberg poněkud vzadu, média se zaměřovala na jiné kandidáty a na první pohled se mohlo zdát, že miláčkem médií je Jan Fischer. Týden před prvním kolem byl však Jan Fischer hozen přes palubu a celá podpora kulturně-mediální fronty se naplno soustředila na knížete. Ve skutečnosti je spíše pravděpodobné, že Karel Schwarzenberg byl kandidátem médií od samého začátku, a Fischer sloužil spíše jako zástěrka. Je totiž daleko výhodnější, když kandidát není po celou dobu kampaně tolik na očích, ale vynoří se ze stínu až těsně před volbami – kdy lidé, obklopeni předvolební reklamou ze všech stran, jsou poněkud znuděni kandidáty, které měli na očích poslední dva měsíce, a mají spíše tendenci pozitivně hodnotit to, co je nové. Dalším taktickým manévrem může být držet kandidáta mimo hlavní mediální proud proto, aby nebyl pokud možno vystaven útokům protikandidátů a jejich příznivců. Jestliže je kandidát vpuštěn na jeviště až na poslední chvíli, je nebezpečí, že protikandidáti zareagují, výrazně menší.

Karel Schwarzenberg, právě proto, že je miláčkem médií, tzv. intelektuálů i umělců, kteří všichni společně připravili nevídanou masáž, jíž se Zemanova kampaň nemůže vyrovnat, s největší pravděpodobností vyjde z voleb jako vítěz. A když si pozorněji všimneme, jaké úsilí bylo v kampani vyvinuto, kolik prostředků do ní bylo vloženo a kolik lidí zapojeno, skoro by se dalo říct, že kníže se prostě prezidentem stát musí – i kdyby vůle voličů byla náhodou jiná. Zprávy, že Miloš Zeman momentálně v průzkumech vede, nejsou nic definitivního, a nakonec mohou přispět tomu, že k volbám přijdou a pro Schwarzenberga budou, z obavy, aby na Hradě neusedl Zeman, nakonec hlasovat i ti, kteří by jinak, kdyby se zdálo, že kníže má vítězství v kapse, pohodlně zůstali doma. Tou hlavní ingrediencí receptu na Schwarzenbergův úspěch je rozhodně fakt, že se tak dlouho navenek prezentoval jako pravicový kandidát, až tomu nakonec skoro všichni uvěřili. Přitom však na něm není pravicového vůbec nic, jako loutkový předseda Top09 neučinil ani jedno pravicové gesto, stejně jako celá tato strana. Mnoho lidí, pro něž je nepředstavitelné, že by vědomě volili levici, a kteří vlastně nemají ani tušení, co to pravice a levice vlastně je, tak bude knížete volit v domnění, že kdo není autentickým socialistou, jako je například Zeman, musí zákonitě být pravičákem. To je samozřejmě hluboký omyl, na němž stojí vlastně celý dosavadní úspěch Top09. Angažovaní ignoranti, jako například ti, kteří před minulými parlamentními volbami přesvědčovali bábu, dnes v jednom šiku volí Karla.

Pravicově naladěný člověk bezesporu nemůže v žádném případě zvolit Karla Schwarzenberga ani jej jakkoliv podporovat. Proč by ale měl volit Miloše Zemana? Ano, lze uznat, že je kandidátem na první pohled méně nebezpečným. Proč? Je naprosto zřejmé, že s Schwarzenbergem se na Hrad vrátí duch zesnulého Václava Havla společně s jeho stále živou družinou, odhodlanou z pozice nevolené ale přesto vlivné autority ovlivňovat politické dění v této zemi a vzdalovat ji od normálního, demokratického pořádku, v němž, když už nic jiného, jsou alespoň jasně rozdané karty a je patrné, kdo rozhoduje, ke korporativisticko-fašistickému chaosu, v němž vládne tzv. „občanská společnost“. Jinak se však kandidáti v ničem neliší. Jejich politické názory jsou srovnatelné, stejně jako jejich vztah k EU. Karel Schwarzenberg se už dnes těší, že se Česká republika po odchodu Václava Klause připojí k tzv. evropskému záchrannému mechanismu, třebaže je už dnes jasné, že jde o bezednou díru, do níž můžeme házet peníze donekonečna, ale žádnou záchranu to nepřinese. Miloš Zeman však podobným tendencím také nebude nijak bránit, a pokud se někdy vyjádřil odmítavě k euru nebo k evropskému záchrannému mechanismu, nelze takovým vyjádřením příliš věřit. Postoje Miloše Zemana jsou totiž probruselské a eurofederalistické – čímž implicitně předpokládá společný postup ve věci řešení dluhů jednotlivých členských států, nebo dokonce něco víc: společnou rozpočtovou politiku.

Zatímco je tedy Miloš Zeman autentickým levičákem, Karel Schwarzenberg je levičákem moderně zbabělým, který se schovává pod maskou svobodomyslného a tolerantního centristy. Pravicový volič je v zoufalé pozici, a účast v těchto volbách, při takto rozdaných kartách, není ničím jiným, než aktem zoufalství, na nějž má samozřejmě každý právo, ale po němž, ať už bude výběr jakýkoliv, nemůže následovat nic jiného než pět let morální kocoviny.

Nějaký pozitivní výhled do příštích pěti let? Jeden bych měl. Třebaže je jasné, že na Hradě usedne levičák jak řemen, jehož snahou bude učinit z České republiky mnohem poslušnějšího vazala Bruselu, než jak tomu bylo za Václava Klause, otvírá se úžasné pole působnosti pro skutečné, principiální pravičáky, kteří tak mohou útočit na vše, co z Hradu zazní, podrobovat to zdrcující kritice založené na racionálním pochopení konceptu přirozených práv i na střízlivé ekonomické úvaze. Takovou pravicovou stranou samozřejmě není a nemůže být ODS – v současné době jsou v takové pozici jen a pouze Svobodní, a záleží jen na nich, jak se této příležitosti chopí.

Luboš Zálom je příznivcem Svobodných