Například podle posledního takového mediálního útoku na naši soudnost a sebeúctu jsme prý za první pololetí letošního roku získali z rozpočtu EU o 16,7 miliardy korun více, než jsme do něj odvedli. V loňském roce celá částka, o kterou jsme byli ve vztahu k rozpočtu EU v plusu, činila téměř 80 miliard korun. Krásné, že? Taková suma už přece stojí za trochu toho poklonkování!

Předvádění čísel, jejichž velikost je takřka nepředstavitelná, pokusíme-li se ji převést na nějaké hmatatelné hodnoty, však nevypovídá vůbec o ničem. Na co byly tyto peníze vynaloženy? V jakých kapsách nakonec skončily? A kdo je vlastně vydal? To jsou otázky, které se skrývají v pozadí, a nadšení eurosvazáci je ponechávají bez odpovědí.

Dotace EU jako symbol rozkrádání

Evropské dotace se staly synonymem rozkrádání, korupce, plýtvání, klientelismu, získávání neospravedlnitelných výhod na trhu. A je to jen zčásti vina lidí, kteří se v prostředí dotací pohybují: jakýkoliv systém dotací z tzv. veřejných rozpočtů totiž automaticky generuje míru korupce přímo úměrnou velikosti balíku peněz, s nimiž se operuje, a také vzdálenosti od jeho zdroje. Abstraktní „evropský rozpočet“ či „evropské peníze“, které nepatří nikomu a zároveň patří všem, nabízejí bezpočet temných zákoutí, v nichž se mohou dobývači renty pohodlně ukrývat a budovat si své pozice – a získat nakonec i ty nejvyšší. Třeba i ministerská křesla, jako definitivní nástroj, jak si dosažené pozice pojistit.

Rozhledny v údolích, hektary solárních elektráren, cyklostezky odnikud nikam, soukromé architektonické podivnosti, farma Bolka Polívky, bezpočet nikým nenavštěvovaných penzionů, noční klub v Pomezí nad Ohří – i takové jsou projekty, na které si jejich autoři a majitelé vymohli dotace z rozpočtu EU. Pokud by takové projekty nikdy nevznikly, měli bychom se cítit chudší? Jestliže za jedno pololetí činí naše bilance vůči EU kladných 16 miliard korun, kolik miliard bylo poskytnuto na projekty byť v mezích zákona přesto alespoň morálně vzato podvodné?

Preference lidí se projevují jen na svobodném trhu

Ale i kdybychom byli schopni mávnutím jakési kouzelné hůlky tyto euronesmyslné projekty zrušit, stále by systém evropských dotací nebyl čistý. Je totiž třeba si společně s Fredericem Bastiatem uvědomit, že v ekonomice není důležité jen to, co je vidět, ale i to, co vidět není. Každá koruna, kterou spolkl nenasytný chřtán státu, je totiž sice použita na nějaký tzv. veřejný projekt a dostane se postupně do něčí kapsy třeba prostřednictvím dotačního titulu fondů EU, ale to znamená pouze to, že tuto korunu nebyl schopný utratit občan, jemuž byla hned na začátku sebrána: Andrej Babiš si sice za 50 milionů z EU postavil Čapí hnízdo, stejných 50 milionů pak v součtu chybělo někde jinde. Rozdíl je pouze v tom, že se našli úředníci a krajští politici, kteří rozhodli, že dotace pro Andreje Babiše je v souladu s „naplňováním veřejného blaha.“

Protože preference lidí se v nejčistší podobě projevují jen na svobodném trhu, potom je zřejmé, že máme-li porovnávat jakousi užitečnost výdajů peněz na to či ono, představuje 50 milionů postupně utracených občany skutečné naplnění jejich zájmu, zatímco vynaložení této částky skrze daňový a dotační systém je naopak projevem neefektivity a plýtvání. Žádný tzv. veřejný projekt, ať už jde o část Čapího hnízda postavenou za 50 milionů z dotací, o rozhlednu v údolí, ale třeba i o rozhlednu s krásným výhledem do okolí, nemůže být ve své pravé podstatě tak užitečný, jako jde-li o jednotlivé výdaje jednotlivých občanů. Pokud by totiž tzv. veřejný projekt skutečně užitečný byl, již dávno by byl realizován na trhu s komerčním záměrem. Jestliže by ovšem stát trhu ustavičně neházel klacky pod nohy.

Můžeme hospodařit za své

Daleko spíše než nástroj, jak zvyšovat blahobyt občanů, jsou evropské dotace prostředkem postupného pošlapávání naší sebeúcty a samostatnosti. Bruselská politická aristokracie se pokouší si nás všechny koupit – za peníze, s nimiž nemá žádné morální právo disponovat. Jsou to peníze německých, francouzských, španělských, britských a dalších daňových poplatníků. Jim byly ukradeny státem – nám nepatří. To si musíme uvědomit – nechceme-li být pouhými nesamostatnými kořistníky, ochotnými poníženě se plazit před bruselskými mocipány. Naše média a politické autority se nás snaží dostat do pozice jakéhosi státu druhé kategorie – jako bychom na sobě neustále museli nést cejch čtyřiceti let komunistického totalitního úpadku, kvůli kterému musíme pouze natahovat ruce a být zticha, přináší-li nám tzv. vyspělá demokratická Evropská unie novou, plíživou socialistickou totalitu, úhledně zabalenou v eurobankovkách.

Jenomže tohle nemáme zapotřebí. Není žádný důvod nechat se korumpovat penězi z eurodotačních fondů, není žádný důvod prodávat za miliardy korun naši suverenitu a naši svobodu, o níž jsme za posledních sto let několikrát přišli a několikrát zase získali zpět. Věřím, že tento národ má potenciál. Můžeme hospodařit za své – a můžeme to dělat mnohem lépe a s lepšími výsledky, než vystaveni korupčnímu prostředí evropských dotací. Půjdeme-li, narozdíl od zemí EU, cestou svobodného trhu, malých a snesitelných daní, a co nejmenší míry státních zásahů do života lidí, můžeme být bohatou zemí – a to bez Evropské unie. Máme na to.

Luboš Zálom,
lídr kandidátky a předseda Svobodných ve Středočeském kraji