ZÁLOM: Kalouskův boj

ZÁLOM: Kalouskův boj

Slyšeli jste už tu nejnovější anekdotu? Ministr Kalousek takhle jednou ráno přijde do své kanceláře, ani nestihne zasednout ke stolu, když tu náhle rozrazí dveře jeho náměstek a rozčileně povídá: „Máme hrozný problém, pane ministře! Zvedli jsme lidem DPH, ale podle poslední statistiky jsme vybrali o hodně méně peněz! Co budeme dělat?“ Ministr Kalousek se krátce zamyslí, na okamžik se zadívá na svou cenu nejlepšího ministra financí střední a východní Evropy, a vítězoslavně odpoví: „Už to mám! Zkusíme zvednout DPH ještě o kousek. Tentokrát to jistě zabere.“

Bohužel však nejde o vtip ale o smutnou realitu. Samozřejmě, že zvýšení DPH, pro které zvedla minulý týden ruku většina poslanců, nebylo motivováno naivní a zároveň zoufalou snahou vyřešit výpadek daňového inkasa. Šlo jen o náhodné načasování, které však docela plasticky odhalilo realitu, v níž se poslanci pohybují. Valná většina z nich sleduje denní tisk a před hlasováním si zprávu o sníženém výběru DPH přečetli, žádný alarm se jim však v hlavách nespustil a s dětskou důvěřivostí a vírou v silnou, vše řešící ruku státu schválili přesně to, co snížený výběr DPH způsobilo. Kalouskův náměstek Ladislav Minčič sice přispěchal s tvrzením, že výpadek daňového inkasa rozhodně nemohl být způsoben zvýšením sazeb, ale příliš přesvědčivě to neznělo.

O naprosté ekonomické ignoranci ministra Kalouska a jeho týmu už toho v posledních dnech bylo napsáno mnohé. Nemá smysl dále rozpitvávat tu trapnou skutečnost, že ministr financí a jeho poradci nemají základní povědomí o Lafferově křivce a učebnice ekonomie jim patrně slouží jen jako zarážka dveří. Možná je nadsazené nebo dokonce nafoukané to tvrdit, ale průměrně bystrý a pozorný čtenář prací Ludwiga von Misese nebo Murraye Rothbarda má o ekonomii lepší přehled, než celý Kalouskův tým. Koneckonců, politiků, kteří by se skutečně v ekonomii vyznali, tady bylo za posledních dvacet let jako šafránu. Je nepochybné, že ekonomická erudice našich ministrů má prudce sestupnou tendenci a dnes se nebezpečně blíží bodu naprosté ignorance. Kromě prakticky ekonomické roviny však nejnovější neúspěch nejlepšího ministra financí postkomunistických zemí můžeme zhodnotit ještě na roviny morální.

O co se vlastně ministr Kalousek snaží? „Chovejme se konečně jako odpovědní hospodáři,“ tvrdil před třemi lety na volebních billboardech Top09. Dnes tento odpovědný hospodář přijímá opatření, jež mají na celé české hospodářství zcela evidentně zničující dopad a státní pokladnu, pokud na tom někomu záleží, stejně nenaplní. Pokud by skutečně byl pravičákem, za něhož se snad pokládá, nemohl by uplatňovat politiku, jejímž leitmotivem je zvyšování daňové loupeže. Musel by vědět, že pokud se mají veřejné finance skutečně vymanit z dluhové pasti, do níž se postupně propadají, je třeba omezovat roli státu, nechat fungovat soukromou motivaci jednotlivců a neházet jim klacky pod nohy. Musel by vědět, že jeho nepřítelem je rozbujelá byrokracie, hustý propletenec regulací a intervencí a dav parazitů, jenž je na státní rozpočet přisátý jako klíště.

Ministr Kalousek však očividně vidí nepřítele jinde: v trhu. Stejně jako každý etatista, i ministr Kalousek v zásadě, i když si to možná sám před sebou nikdy nepřiznal, chová vůči trhu, vůči kvantitativně neuchopitelné svobodné kooperaci jednotlivců, přinejmenším nedůvěru a jeho mechanismy se nikdy nesnažil pochopit. Vidí státní politiku, a možná se skutečně jejím prostřednictvím snaží konat dobré věci, ale nedochází mu, že lidské jednání nelze uzamknout do škatulek makroekonomických agregátů. Pro etatistu, který má to štěstí, že se dostane do politické funkce, v níž může rozhodovat o peněženkách občanů, musí být nesmírně frustrující vidět, že jeho politika prostě nefunguje, a že čím víc se snaží, tím víc se mu věci sypou pod rukama.

Politik, který vidí trh jako chaotickou, nepochopitelnou sílu, která se vymyká jeho představám, a kterou je třeba ovládnout, jej musí dříve či později začít zuřivě nenávidět – nenávidět jej za to, že funguje. A jak trh funguje, o tom se nyní etatisté opět přesvědčují – lidé se prostě chovají tak, aby maximalizovali svůj osobní užitek a prospěch státní pokladny je jim ukradený. Myslel si snad ministr Kalousek, že lidé nebudou brát na zvýšenou DPH zřetel. Spotřebitelé však omezili svoje nákupy, prodejci se připravili o část zisku a stát nakonec vybral méně. Trh prostě funguje, má snahu očišťovat se a směřovat do rovnovážného stavu, a etatisté se mohou třeba stavět na hlavu.

Trh je však organický – jsme jím my všichni. Když se ministr Kalousek snaží bojovat proti trhu, ve skutečnosti jsme jeho protivníky my. Každý pokus svázat trh regulacemi a ohýbat jej podle přání politiků znamená, že jsme svazováni a ohýbáni my všichni. Jestliže tedy ministr Kalousek nenávidí trh, nenávidí zároveň i každého občana, který se chová podle svého, protože každý projev iniciativy je pro úspěch jeho politiky obrovským nebezpečím. A třebaže se tržní síly nakonec vždy projeví a zvítězí, pro nás občany je to, tedy alespoň z krátkodobého hlediska, poněkud Pyrrhovo vítězství, protože náš osobní užitek s každým dalším zvýšením daní nebo s další regulací poklesne a může klesat až k naprosté bídě. Za ilustraci mohou posloužit absolutní socialistické diktatury, jejichž kolaps je v podstatě výsledkem tržních zákonitostí. Třebaže však ekonomické zhroucení socialistické diktatury skýtá naději do budoucna, pro její občany, kteří jsou vystaveni nepopsatelné bídě, je to v tu chvíli jen velmi mlhavá útěcha.

Všichni se chováme tak, abychom maximalizovali svůj osobní užitek. Pohybujeme se v mantinelech, jež nám stát vymezuje a krok po kroku zužuje, ale i tehdy se snažíme uchránit před nenechavou rukou státu co největší část toho, co vyprodukujeme. Korigujeme naše chování na trhu, a je-li to nutné a jsou-li již vládní mantinely příliš úzké, neváháme se uchýlit na území šedé ekonomiky. Tak to prostě je, platí to pro jakýkoliv systém, v němž stát pošlapává svobodu jednotlivce – platilo to v socialistických diktaturách, v nichž i při tvrdé cenové kontrole fungovala, navzdory nebezpečí, šedá ekonomika, a platí to i v dnešní, zatím ještě v celkem mírné kvazi-diktatuře, která sice nezavírá neposlušné občany do vězení a nejedná s nimi vysloveně brutálně, ale o to systematičtěji uplatňuje postupné osekávání svobody salámovou metodou.

Vina samozřejmě není jen na ministru Kalouskovi, to bychom mu přece jen křivdili. Jeho angažmá na ministerstvu financí je přece výsledkem svobodných voleb, na jejichž výsledku má v podstatě vinu každý, kdo volil kteroukoliv z dnešních parlamentních stran, sdružených v pomyslné národní frontě vykradačů kapes. Je zajímavé, jak si lidé dokáží zvolit politiky, kteří pak celé funkční období vidí jejich peněženky jako nevyčerpatelný zdroj, do něhož neváhají kdykoliv sáhnout, a na druhé straně, pohybují-li se v tržním prostředí, nebo v tom, co z něj zbylo, jednají s upřímnou snahou své peníze před jimi zvolenými politiky uchránit. Zpravidla sice odmítají, že by daně byly sprostou krádeží za bílého dne, zároveň se však, snaží chovat tak, aby si stát pro sebe vzal co nejméně.

Jestliže tedy ministr Kalousek pracuje proti nám, a stejným způsobem bude vystupovat každý politik, který usedne na jeho místo a bude s ním sdílet zásadní premisy o trhu, co takhle dát pro změnu slovo takovým politikům, kteří nebudou pokládat trh za svého protivníka nebo za obětního beránka, jenž má sloužit „obecnému blahu“, ale těm, kteří vidí trh jako morální dobro a proto je nutné nechat jej na pokoji, a to z toho důvodu, že odpovídá tomu, jak lidé mají žít – životem produktivních, nezávislých, myslících a hlavně svobodných bytostí. Možná někdo není přesvědčen, že takoví politici vůbec existují – patrně nehledal dostatečně pozorně. A možná někdo není přesvědčen, že trh je skutečně dobrem – pak právě v dnešní době dostává, co si zaslouží.

Čeká nás totiž pokračování úvodní anekdoty: do kanceláře ministra financí přiběhne jednoho letního rána roku 2015 jeho náměstek a volá: „Pane ministře, na DPH jsme zase vybrali o něco méně než předtím!“ Ministr se zadívá na graf, kde nejvyšší sazba daně dosahuje nějakých třiceti, pětatřiceti procent, mávne rukou, a odpoví: „No, nedá se nic dělat, musíme to zvednout ještě o procento! Tentokrát už to jistě zabere!“

Autor je příznivcem Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31