Už nějakou dobu médii proplouvá kauza lázní Kyselka, jejichž areál z 2. poloviny 19. století nechává současný majitel ledabyle chátrat. Objekt patří společnostem CTS Duo a Karlovarské minerální vody a.s. (KMV), je pokládán za architektonickou památku a v současné době je v dezolátním stavu. Kampaň na záchranu Lázní si klade za cíl přinutit společnosti, které mají k objektu lázní právní vztah, aby jej nechaly uvést do důstojného stavu.
Nejnovějším prvkem kampaně, po neúspěšném polepování tramvají, jež nakonec nekompromisně zatrhl soud, je krátké video, v němž se známé osobnosti veřejného života snaží přesvědčit veřejnost, že by se měla zvednout ze svých pohodlných gaučů a začít případ lázní Kyselka řešit. Tváře, které takto k veřejnosti promlouvají, jsou notoricky známé a patří do množiny angažovaných osobností uměleckého světa, které se cítí být takřka předurčeny k tomu, aby formovaly veřejný názor. Nemůže tam chybět ekologista Petr Vacek, hudebník David Koller, ani podivný sochař David Černý.
Umělci nás ve svém klipu upozorňují, že lázně Kyselka jsou kulturní památkou, a že by tedy měl majitel objektu uznat svou společenskou odpovědnost a na své náklady jej opravit. Přece jen, majitel má peněz dost, když jedna bublinka jeho minerální vody, jak tvrdí sochař Černý, stojí asi tak pětikorunu. Proč by tedy neměl něco obětovat pro společnost? Petr Vacek, s hypnotickým výrazem ve tváři a s exaltovanou naléhavostí v hlase, nás upozorňuje, že mu v žádném případě nejde o naše peníze. Vůbec ne. Dobrodiní nás nebude stát ani korunu. Máme jen zahltit emailovou schránku společnosti KMV žádostmi o opravu zchátralého objektu. Petr Vacek tedy hovoří pravdu. Jde mu pouze o peníze majitele lázní Kyselka, který tak má být donucen za své peníze opravit něco, co je, podle umělců, dědictvím a kulturním bohatstvím všech.
Dejme tomu, že by umělci žádali občany o příspěvek, aby mohli objekt vykoupit. Myslím, že lze očekávat, že by se společnost KMV polorozpadlé zříceniny ochotně zbavila, našel-li by se kupec, který by nabídl alespoň trochu zajímavou částku, a neprobíhala-by celá koupě v nenávistné atmosféře. Ale přece jen, uspořádat sbírku chce čas a úsilí, a vykoupit barabiznu na spadnutí a postarat se o její opravu, to není žádná legrace. Mnohem pohodlnější je vyburcovat dav a požádat jej, aby soustavným nátlakem donutil právoplatného majitele, aby on sám sáhl do své vlastní kapsy a věnoval je na něco, co nakonec bude znamenat uspokojení zejména pánů Vacka, Vávry, Černého a jim podobných. Právě to je totiž výsledkem obhajoby tzv. veřejného zájmu – nikoliv naplnění zájmů společnosti, protože společnost žádné zájmy nemá, nýbrž uspokojení vybrané skupiny obyvatel, jejíž jedinou zásluhou je, že dokázala být dostatečně hlasitá.
Ve skutečnosti neexistuje nic jako odpovědnost jednotlivce vůči společnosti. Společnost je pouhým součtem jednotlivců, nikoliv jakousi jednající bytostí, a nemůže tedy být příjemcem jakýchkoliv projevů odpovědnosti. Odpovědnost vůči sobě mohou mít pouze lidé vzájemně, a jen tehdy, je-li tato odpovědnost vědomě a dobrovolně přijata. Dalo by se namítnout, že majitel objektu jej přece koupil s vědomím, že jde o kulturní památku, o níž se bude muset starat a naplnit tak veřejný zájem. Jenomže to je pouhá racionalizace postavená na tom, že žijeme ve společnosti, v níž jsou přirozená práva jednotlivce dnes a denně omezována a pošlapávána. Přirozené právo musí být vždy důležitější, než nějaké umělé a falešné konstrukce, jimiž se obhajují zásahy vůči cizímu majetku. Je jen otázkou, jestli se majitel bude těmito konstrukcemi řídit nebo nebude, a jaké nebezpečí pro něj bude znamenat, když se rozhodne postavit nárokům kolektivistů.
Jsme svázáni a vzájemně k sobě připoutáni, ve jménu kolektivismu a altruistické morálky, dobrovolně nezvolenými pouty závazků, jež hlasitě křičící většina svévolně uvaluje na koncept vlastnictví. Jste majitelem historicky významné budovy? Musíte se o ni starat, opravovat ji na své náklady, a žádat o dovolení, kdykoliv si usmyslíte provést jakékoliv stavební úpravy. To vše v zájmu společnosti, která prý má právo na to, aby váš dům viděla takový, jaký si jej přeje mít. Vlastníte cenné umělecké dílo? Je kulturním dědictvím všech a tedy ho nesmíte jen tak, bez dovolení, prodat do zahraničí. Máte les? Musíte plnit funkci lesního hospodáře a tvůrce krajiny, opět pro blaho všech. Máte svůj podnik? Musíte pilně pracovat, platit daně a odvody, plnit funkci zaměstnavatele a poskytovatele služeb a statků (nikoliv producenta a prodejce, ale poskytovatele!) Váš zisk? Banalita, druhořadá věc, jež vám má přinést jen natolik přiměřený užitek, abyste nepropadli přílišné frustraci a demotivaci, a poslušně dál plnili svoji tzv. společenskou funkci.
A pokud náhodou nějaký závazek neuvaluje na majetek přímo zákon, nastoupí angažovaná skupina profesionálních dobrodějů, kteří jsou vždy připraveni spustit kampaň za to či ono, a donutit majitele, aby sám, dobrovolně, ustoupil nátlaku a uvědomil si, že žije ve společnosti, jež ve svých rukách drží bianko šek na majetek občana, a majitel je tak zatlačen do role pouhého správce, poslušného otroka veřejného zájmu.
A proč vlastně lázně Kyselka rovnou nevyvlastnit? To si však novodobí Jánošíci nepřejí. Nikoliv však proto, že by nějak zvlášť ctili právo na majetek, nýbrž protože si až moc dobře uvědomují, že sami s chátrajícím objektem nic nezmůžou. Potřebují produktivního člověka, na němž by mohli pohodlně parazitovat. Proto také jim podobní zpravidla nekritizují v roli majitele stát. Budova nacházející se ve státních rukách může chátrat, jak se jí zlíbí, a žádné kampaně ani nátlakové akce se nekonají. A když se někde objeví soukromý majitel, jenž se rozhodne utopit v renovaci historické památky nemalou část svých peněz, jako například nový majitel středověké zříceniny Ralsko, objeví se jiné varianty Vacků a Černých, a začnou mu házet klacky pod nohy, třeba proto, že plán rekonstrukce odporuje jakýmsi nesmyslným nařízením o ochraně přírody. Motivem všech těchto lidí totiž není záchrana něčeho, co je na spadnutí, ale především útok proti soukromému majetku. A to, co stojí na konci, není sice vyvlastnění ve smyslu kodifikovaného práva, ale zcela jistě ve smyslu morálním.
Aby toho nebylo málo, přišel se svou troškou do mlýna i krajský úřad, který navrhl společnosti KMV, aby mu celý objekt zdarma přenechala, třebaže ještě před rokem prohlašoval, že o lázně nemá zájem. Kraj by jej pak převedl na Asociaci sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví. Nevidím jediný důvod, proč by to společnost KMV měla vůbec dělat. Jestliže se zde kolem lázní Kyselka rozdmýchala atmosféra plná nenávisti a očerňování, proč by někdo měl takovému nátlaku ustupovat? Proč by měl někdo ustupovat hordě křičících parazitů, kteří se pokoušejí kořistit na cizím majetku tím, že se na něj snaží uplatňovat morální nároky. Je naprosto podružné, komu historický objekt patřil předtím a od koho a za jakých smluvních podmínek jej firma získala. Nyní je to její majetek, nikoliv majetek Petra Vacka či jiného křiklouna.
Vlastnictvím je nedělitelné. Majetkem buď můžu libovolně disponovat, anebo nemůžu. Není nic mezi tím. Jedno malé omezení nakládat s právoplatně nabytým majetkem znamená popřít vlastnictví jako celek. Bez ohledu na to, zda nějaká skupina vyvolených pokládá něčí majetek za svůj vlastní, práva jednotlivce dovolují majiteli nakládat se svým majetkem dle libosti, pokud by to samozřejmě neznamenalo iniciaci násilí vůči někomu druhému. To by totiž znamenalo popření práva jako principu, a člověk, který takto jednal, by zavrhl i právo své vlastní.
Nechat ladem historický objekt však neznamená násilí vůči nikomu. Majitel má právo nechat lázně Kyselku spadnout, může objednat bagry a srovnat budovu se zemí a na jejím místě postavit třeba bazén s tobogánem – a nikdo proti tomu nesmí nic namítat. Pokud bude chtít, může nechat lázně zrenovovat – ovšem na jeho místě, v této atmosféře, bych to asi nedělal. Organizátoři kampaně na záchranu lázní Kyselka by neměli získat pocit, že nátlakem a vymáháním jakési společenské odpovědnosti něčeho dosáhnou.
Ještě malý vzkaz pro ty, kteří se holedbají, zpravidla v internetových diskuzích, že už si nikdy nekoupí matonku, protože už nehodlají nadále společnost Karlovarské minerální vody podporovat. Směna není žádným projevem blahosklonné podpory, nýbrž oboustranně výhodným vztahem. Vy dostanete minerálku, společnost KMV zase vaše peníze. Jestliže si místo matonky chcete kupovat vincentku nebo třeba šaratici, je to jen změna spotřebitelské preference. Nic víc, nic míň. A navíc je tento postoj navýsost pokrytecký: pokud by společnost KMV celé lázně Kyselka opravila, budete si od té chvíle kupovat dvakrát tolik matonky? Nebudete, že? Tak vidíte.
Luboš Zálom je příznivcem Svobodných
