Tak se statistici konečně dočkali, začal jim jejich svátek. Po dlouhých přípravách a po milionech korun vynaložených na propagaci začalo konečně sčítání lidu. Četné zprávy z médií však dávají tušit, že letos nepůjde o takovou selanku, jakou si byrokraté z ČSÚ snad představovali. Naopak – akci provází jeden lapsus za druhým. Kromě laxního přístupu a lajdáctví komisařů a České pošty se zdá, že problémem bude i všeobecné znechucení veřejnosti, a že tedy letos bude sčítání lidu bojkotováno nikoliv nevýznamným počtem občanů. Jestliže řádně vyplněný arch neodevzdá skutečně tolik lidí, kolik se k bojkotu přihlásilo na webu www.nechcisecist.cz, pak si ČSÚ bude moci do svých statistik poznamenat, že v České republice žije přes 13 tisíc občanů, kteří nejsou ovce. Pro toho, kdo o smyslu sčítání lidu pochybuje, právě nyní nastává chvíle rozhodnutí – být ovcí a nechat se spočítat, nebo jednat jako nezávislý jedinec?
ČSÚ je patřičně nervózní a snaží se všemožně přesvědčovat, jak je sčítání lidu důležité a prospěšné. A pro ty, kteří se nenechají obalamutit propagandou, jsou na skladě výhrůžky pokutou a úřední šikanou. I přes desítky PR článků v tisku a několik vystoupení za věc odpovědných byrokratů v televizi dosud nezazněl ani jeden jediný argument, kterým by bylo možné sčítání lidu obhájit jako morálně bezproblémovou záležitost. Takřka každé zdůvodnění je pouze směšnou a bezostyšnou lží nebo bizarní fabulací, která předpokládá, že si lidé odvykli hledat skutečný smysl toho, co slyší a vidí.
Ve všem, co slibuje s pomocí informací ze sčítání lidu zařídit a poskytnout, stát tragicky selhává. Ze své podstaty nemůže neselhávat. Stejně jak nesmyslně plánoval např. hromadnou dopravu nebo obsazenost škol a mateřských školek přes sčítáním lidu roku 2001, plánoval tyto věci se stejně tristními výsledky i po něm. Po letošním sčítání to samozřejmě nebude jiné. Myslí si snad někdo, že výsledky sčítání lidu v roce 2001 pro něj znamenaly nějaké zlepšení jeho života? Domnívá se snad někdo, že nebýt tehdejšího sčítání, žilo by se mu dnes hůře?
Je libo jeden příklad za všechny? Propaganda tvrdí, že údaje ze sčítání lidu jsou, mimo jiné, nutné pro zajištění dostatečné kapacity v mateřských školkách. Můžeme si jen domýšlet, co si o tom mohou myslet rodiče dětí, které nebyly přijaty do školky z důvodu naplnění jejich kapacit. Tito rodiče musí platit drahé soukromé školky a ještě k tomu ze svých daní hradit školky těm, jejichž potřeby byly státem vyhodnoceny jako důležitější. Lze se domnívat, že po sčítání lidu roku 2001 byl tento problém na nějaký čas vyřešen, a až postupně, jak data zastarala, stát opět nedokáže naplněnost mateřských školek řešit a potřebuje tedy nové informace? To přece nedává smysl! Stát není schopný školství nijak účinně plánovat, stejně jako to nesvede v žádné jiné oblasti ekonomiky. To dokáže jen trh. Koneckonců, v soukromých školkách problémy s kapacitou určitě nejsou. A jde to i bez sčítání lidu.
Stát (potažmo EU – nesmíme zapomínat, že je to hlavně EU, kdo se na výsledky sčítání těší!) ve skutečnosti hodlá použít výsledky sčítání proti nám, proti naší svobodě. Před krátkou dobou například prolétla českými médii stručná zpráva, že EU má v úmyslu do patnácti let zcela zakázat vjezd automobilů do měst. Tedy, ne všech automobilů, jen těch s klasickým spalovacím motorem. Nebudou nakonec informace o tom, jak jezdíme do práce a jak nám cesta dlouho trvá využity k tomu, aby byla tato regulace “efektivně” provedena? Proč bychom to měli státu jakkoliv usnadňovat? Samozřejmě, tato připravovaná regulace má jít očividně na ruku vybraným automobilkám, které budou vyrábět ty správné, zelené vozy, ale stejně – i kdyby cílem bylo skutečně zlepšit ovzduší (jenomže jaké má být to skutečně “lepší” ovzduší?) v evropských městech, je to stále stejný zásah do naší svobody.
Myšlenka, že o nás mají úřady shromažďovat nějaké informace, je přímo spjatý s ideou pečovatelského státu, která tvrdí, že stát je zde od toho, aby se o občany staral od kolébky do hrobu, řídil jejich život a zajišťoval jejich údajné nároky. Samozřejmě, stát nemá žádné prostředky, aby tak konal – svede to jen pomocí daňové konfiskace, kdy několika lidem ukradne část jejich právem nabytého majetku a rozdá jej ostatním. Na jedné straně máme jánošíkovský stát s hordou parazitů a nepřímých lupičů s nastavenými dlaněmi, na druhé straně stojí zástup produktivních a nezávislých jedinců, jejichž zájmy jsou soustavně obětovány.
Jestliže pečovatelský stát neschvalujeme, musíme jedním dechem odmítnout i sčítání lidu. Protože aby stát mohl naše životy řídit, musí o nás mít co nejvíc informací (samozřejmě, ani sebevětší množství informací nemůže umožnit, aby stát dokázal skutečně nahradit trh centrálním plánováním, aniž by to skončilo naprostou katastrofou). Pokud informace nemá, je nešťastný, zdá se mu, že se nemá čeho chytit. Odtud pramení povzdech pana Stanislava Drápala, místopředsedy ČSÚ, který v jednom z propagačních pořadů České televize vysvětlil, že ve sčítacích arších musejí být uvedeny údaje o zaměstnání, protože studenti absolvují školu (v níž jsou pod státním dohledem), najdou si práci, a pak už se státu ztratí z očí a úřady o nich nic nevědí. A to se pak špatně plánuje, že? Bez informací nejde dokonce ani předstírat, že je nějaké centrální plánování skutečně možné.
Nezávislý člověk nemůže mít radost z toho, že se nachází pod neustálým dohledem státu. Nezávislý člověk o péči úřadů nestojí. Chce žít svůj život tak, jak umí, nechce se nechat vodit za ručičku, a už vůbec nechce, aby někdo držel v rukou bianko šek na jeho vlastní život. Nechce být obětním beránkem armády parazitů. A naopak, nechce sám být příjemcem žádného nuceného “dobrodiní”. Už z toho principu musí nezávislý člověk odmítnout to, co pečovatelskému státu pomáhá, je-li možné to aktivně odmítnout, a měl by tedy bojkotovat sčítání lidu.
Údajná potřebnost informací získaných statistickým úřadem za pomoci násilí lze přirovnat snad jen k potřebě lupiče, jenž se vám vloupe v noci do bytu, aby tak uspokojil své potřeby. Jediné morálně přijatelné vymezení potřebnosti musí být založeno na dobrovolnosti. V dobrovolných svobodných vztazích lidé uspokojují své potřeby aniž by byl kdokoliv k čemukoliv násilím donucen. Nikdo není obětován. Každý si definuje sám pro sebe své vlastní potřeby a snaží se je naplnit – svobodnou výměnou hodnot, přičemž výsledkem je, že obě strany získají více, než měly předtím. Pouze takové prostředí je svobodné, které takovouto volnou směnu hodnot umožňuje. Oproti tomu údajná potřebnost dat ze sčítání lidu je potřebou parazita. Jestliže někdo prohlašuje, že informace ze sčítání jsou pro něj potřebné a užitečné, požaduje naplnění svého užitku na úkor ostatních, kteří jsou donuceni jeho potřebu naplnit, aniž by za to cokoliv dostali. Ve svobodné společnosti, jestliže by byl pro někoho takový statistický průzkum užitečný a potřebný, nezbylo by mu než si takovou akci ze své kapsy zaplatit a organizovat ji jako přísně dobrovolnou. Bez trhu, bez možnosti svobodné směny, nelze žádnou potřebnost vyjádřit.
Nabízí se jedna vcelku pádná námitka: jestliže nesouhlasíme se státním paternalismem, se sociálním státem, s intervencionismem, zkrátka s jakýmkoliv projevem etatismu, není pak konzistentní začít bojkotovat všechno? Proč si vybrat jen sčítání lidu? Není to jen taková pubertální revolta proti něčemu nepodstatnému?
Protestovat proti etatismu neplacením daní nebo ignorováním antidiskriminačního zákona nebo zákoníku práce by však mohlo být sebezničující akcí. Nezaplacené daně a penále neváhá stát vybírat za pomoci exekutorů, neuposlechnutí nesmyslných a svobodu ničících zákonů může mít za následek soudní stíhání se všemi možnými důsledky. Protestovat za cenu sebezničení nemá dnes smysl, symbolická akce s dostatečnou publicitou dokáže daleko víc. Hrozní nejvýš pokuta 10 tisíc korun – a je možné přepokládat, že čím bude bojkot úspěšnější, tím bude menší odvaha státu trestat takovouto otevřeně politickou akci pokutou.
Kdo si jen trochu váží svobody (z níž, pravda, stát stále více ukrajuje) a kdo je schopný skutečně definovat, co je svoboda, nemůže se takové rebelie nezúčastnit. Poslušně se nechá sečíst jen ten, kdo přímo souhlasí s kolektivismem a etatismem, a nebo je skutečnou ovcí, jíž je všechno jedno. Samozřejmě, nesmírná spousta lidí se domnívá, že i když jim stát sahá do kapes a reguluje jejich životy, jsou přesto svobodni. Jsou jen méně křiklavou variantou lidí, kteří za komunistů nadšeně chodili volit nezávadné kandidáty Národní fronty a s úsměvem mávali mávátky v prvomájovém průvodu, a přitom naivně věřili, že právě sovětský blok je tím pravým rájem svobody. Svobodu však lze definovat pouze jako stav, kdy nejsme vystaveni žádnému přímému nebo nepřímému násilí. Jestliže žijeme ve společnosti, kdy nás stát hodlá trestat za nevyplnění několika lejster, pak nejsme svobodni. Bojkot sčítání lidu je jednou z možných cest, jak na tuto smutnou skutečnost hlasitě upozornit.
Luboš Zálom je příznivec Svobodných
