Finance našeho státu řídí nejlepší ministr financí z oblasti rozvíjejících se evropských ekonomik. Tedy, alespoň je to názor mezinárodního časopisu Emerging Markets – naprostá většina české veřejnosti si myslí spíše něco jiného, a zlomek z nich se to domnívá dokonce oprávněně.
Bylo by snadné dělat si v pozici českého voliče z Kalouskova ocenění legraci a zařadit se do obrovského zástupu těch, kteří v ministru Kalouskovi vidí ztělesněné zlo. Jenomže, a to je třeba hned na začátku poznamenat, ono je to celé trochu složitější. Naprostá většina lidí označuje ministra Kalouska za zloděje, avšak jen hrstka z nich má na tak vážné morální obvinění právo.
Jestliže se ministr Kalousek zasadí za snížení nebo zrušení té či oné sociální dávky, nejde o krádež. Neexistuje nic jako právo na sociální dávku – protože neexistuje žádné právo na peníze někoho druhého. Všechny peníze, jež stát plnými hrstmi rozhazuje, nejprve ukradl daňovým poplatníkům. Pouze čistí daňoví plátci jsou těmi okrádanými a pouze oni mohou na ministra Kalouska křičet a nemít přitom máslo na hlavě. Hordy odborářů, strachující se o přídavky na děti nebo o příspěvek na bydlení, kupříkladu, v takové pozici, aby mohli někomu nadávat do zlodějů, rozhodně nejsou.
Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že na nákladech krize se mají podílet její viníci. Ovšem produktivní občané, jimž se stát dobývá do jejich peněženek, viníky současného stavu veřejných financí nejsou. Z jejich peněz byla dosud hrazena marnotratná sociální politika, a dnes to mají být opět hlavně oni, kdo se musí obětovat a sáhnout do své kapsy ještě hlouběji? Sociální politika je prováděna ve prospěch početného, voličsky významného zástupu občanů, kteří si vybrali život v závislosti na státní záchranné síti, jež je však nesmyslně hustá a zachytí i toho, kdo není nijak postižen skutečně fatální nepřízní osudu. Tito lidé si zvykli na státní pomoc, zvykli si nemyslet na budoucnost, rozhodli se žít okamžikem a rezignovat na odpovědnost za svůj vlastní život. Oni jsou těmi, v jejichž údajném zájmu stát rozhazuje cizí peníze. Nikoliv ti, kteří se snaží odkládat svou spotřebu, jsou ochotni nést riziko, a pokoušejí se svůj život rozumně plánovat.
Ocenění a chválu by si zasloužil takový ministr, který by si za cíl své politiky vybral posunout den daňové svobody co nejblíže k 1. lednu. Programem takového politika by nebylo pouhé vylupování kapes, ale skutečně promyšlené odstátňování, rušení zbytečných a škodlivých úřadů, odstraňování zhoubných regulací a nespravedlivých dotačních programů.
Nečasova vláda samozřejmě není pravicovou, a ministr Kalousek do ní skvěle zapadá. Program, jehož středobodem by bylo skutečně smyslupné snižování deficitu, které by ozdravilo státní finance a přitom by neznamenalo okrádání produktivních lidí, by musel být programem celé vlády a ne pouze jednoho jediného ministra. Dokud si lidé nezvolí ve volbách skutečnou pravici, vztah státu ke kapsám daňových poplatníků se nezmění. I když si stát náhodou uvědomí, že jeho dluhy se dříve nebo později budou muset zaplatit, za současné ideologické reality budou vždy produktivní občané těmi prvními, na koho bude uvalen jimi nezvolený závazek podílet se na snížení dluhu svými penězi.
Ale zpět. Ministr Kalousek se tedy může radovat z prestižního ocenění, které jeho krokům dává určité pozlátko, jakýsi pomyslný punc správnosti a racionality. Jenomže jaká jsou kritéria, jež komise složená z ekonomů, finančních analytiků, bankéřů a investorů, posuzuje? Seděli mezi nimi i nějací zastánci svobodné společnosti, trhu a kapitalismu? Hádám, že nikoliv. Hodnotí se přínos pro řízení fiskální politiky a udržitelnosti veřejných rozpočtů – což nemusí být automaticky v souladu s kapitalismem ani se svobodou.
Cena za řízení fiskální politiky nijak nehodnotí, jak se ten či onen zákon nebo vyhláška dotkne svobody jednotlivců. Protože v celém světě, který sám sebe nazývá vyspělým, je doktrína sociálního státu stále živá a nevypadá, že by skomírala, prestižní cenu nedostane ministr, který by se snad snažil radikálně odstátňovat – ono je dnes takovou osobnost nejen nemožné najít, ale i kdyby se náhodou v některé z evropských vlád vyskytla, bude, spíše než oceňována, přehlížena nebo označována za nezodpovědného a sociálně necitlivého “neoliberálního experimentátora.” Naopak politik, který dokáže co nejšikovněji vykrádat produktivním lidem kapsy, je postaven na piedestál nejvyšší moudrosti.
Co by tedy měl činit ambiciózní politik, jenž by rád někdy dosáhl velikosti ministra Kalouska? Zde je několik rad, které mu v jeho kariéře mohou pomoci.
Především musí mít takový kandidát na prestižní ocenění na paměti, že stav státní pokladny je alfou a omegou – ovšem nesmí zapomenout na zachování “sociálního smíru.” Nemůže jen tak omezovat výdaje – sedět na pokladně a bránit ji vlastním tělem před marnotratností svých kolegů z vlády. Naopak, pokladna musí zůstat stále štědře otevřená.
Šikovný ministr financí tedy zvýší míru daňové konfiskace a to zejména vůči produktivní části veřejnosti, živnostníkům (snažit se např. snížit výdajové paušály), podnikatelům a investorům (navrhovat změny pravidel pro danění zisku z držení cenných papírů). Tedy vůči těm, kteří se rozhodli stát na vlastních nohách. Vedle toho stačí, pro efekt, zrušit nebo snížit několik bezvýznamných sociálních dávek, aby se neřeklo, a třeba nabídnout občanům možnost osobně se podílet na státních financích prostřednictvím státních dluhopisů, což jen znamená spoléhat se na vyšší výběr daní v budoucnu.
Politik, jemuž by šlo o prestiž, jaké se těší ministr Kalousek, však nesmí zapomenout na země, které se vlastní vinou dostaly do dluhové pasti, a musí být vždy připraven přislíbit finanční pomoc – jako ministr Kalousek, který prostřednictvím MMF poslal Řecku 26 miliard korun z devizových rezerv, a umožnil tak českým občanům, aniž by se jich ptal, být s řeckými občany solidární.
A hlavně – nezastávat žádné pevné myšlenkové principy! Pragmatismus a popírání včerejších výroků, schopnost neomezovat se ideologií, ale přistupovat k realitě pružně, to je heslem vedoucím k úspěchu.
Dejme tomu, že by Kalouskova politika teoreticky mohla vést k určitému ozdravení státních financí. Jenomže k jednorázovému naplnění státní pokladny by vedlo i úplné znárodnění veškerého soukromého majetku. Ovšem za jakou cenu. Pro pravicového politika nesmí být stav státní pokladny nikdy tím jediným kritériem – svoboda pro něj musí být hodnotou daleko vyšší a jeho cílem by tak mělo být snižování daňového příjmu státu, ruku v ruce s umenšováním státních výdajů.
Kalouskova politika, protože je všeobecně označována za pravicovou, navíc vážně poškozuje a diskredituje pravicové hodnoty jako takové – kdokoliv se napříště pokusí nabízet reformy pod hlavičkou skutečné, autentické pravice, bude konfrontován s průběhem Kalouskových reforem a nezbude mu než vysvětlovat, že pravicová reforma skutečně neznamená zvyšování daní, nýbrž musí spočívat v odstátňování.
Od sociálních demokratů by člověk tak nějak čekal, že začnou zvyšovat daně a pořádně oškubou produktivní občany. Lze to, s trochou nadsázky, pokládat za poměrně čitelnou a férovou levicovou politiku (pokud slovo férový lze vůbec ve vztahu k levici použít). Je sice hloupá a zlá, ale nehraje si alespoň na něco, čím není.
Ministr Kalousek si však nasadil masku rozumného pravičáka, zodpovědného hospodáře, jak zněl slogan na volebních billboardech Top09, ale jedná jako ekonomický diktátor, jako další ze zástupu socialistů, pro něž jsou pojmy jako svoboda nebo právo na majetek něčím bezvýznamným. Tou pravou otázkou není ani tak to, zda si pan ministr Kalousek zasloužil prestižní cenu časopisu Emerging Markets, ale zda v sobě může najít dost odvahy podívat se do zrcadla.
Luboš Zálom je příznivcem Svobodných
