Úkolem pravicové vlády by mělo být snižování státních nákladů doprovázené snižováním daní. My však sledujeme pouze velmi mírné snižování nákladů a místo snižování daní vznikají nové a ty staré rostou. Přitom rozpočet je stále schodkový.
Jednou z nových daní má být spotřební daň z vína, kterou Kalousek navrhuje zavést už od roku 2013.
Kalousek navrhuje zdanit víno 10 korunami za litr. Tento krok by poškodil všechny levné značky vína. Například víno, co stojí 50 korun by muselo zdražit o 20% a prodejce ani výrobce by z tohoto zdražení neměli ani korunu do své kapsy.
Ačkoliv o tom media nepíší jedna spotřební daň z vína již existuje. Tato daň je ve výši 50 haléřů z litru vína a 350 korun z hektaru vinic. Avšak tyto vybrané peníze nesměřují do státního rozpočtu, ale do vinařského fondu. Stát tak přichází o 85 milionů korun ročně.
Aby nedošlo k narušení trhu (výrazné zdražení levných vín), a aby spotřebitel zbytečně nedoplácel na dražším víně, navrhuji přestat dotovat vinařský fond a tyto vybrané peníze směřovat do státní pokladny.
Dalším vedlejším důsledkem by mohl být nárůst černého trhu v této oblasti. Lidé by přestali nakupovat zdaněné víno v obchodech a dostávali by se k němu jinými způsoby. To by opět poškodilo legální výrobce a prodejce vína.
Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.
Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.
Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.
V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.
Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.
K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.
