Olympijské hry – nejvelkolepější a nejvýznamnější sportovní událost planety. Podle otce novodobých olympijských her Pierra de Coubertina by toto sportovní klání mělo být apolitické a nekomerční. Narozdíl od 80. let minulého století se dnes docela daří naplňovat požadavek apolitičnosti, s požadavkem nekomerčnosti je to trošku složitější.
Vrcholový profesionální sport a obchod dnes neoddělitelně propojuje reklama a sponzoring. (Mimochodem jistě je rozumnější financovat sport z peněz soukromých než veřejných.) A je tu i jedna skrytá podobnost mezi sportem a obchodem: obojí je soutěž. U sportu je to evidentní, u hospodářství možná méně, ale máme přece Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, třebaže mu hovorově říkáme „antimonopolní úřad“. Další podobnost je možná ještě méně viditelná a sice doping a dotace.1
V obou případech se jedná o použití speciální „látky“ (v prvním případě chemické, ve druhém případě peněz) za účelem umělého zvýšení přirozeného výkonu (sportovce nebo firmy). Zatímco ve sportu je doping striktně zakázán, kontrolován a přísně trestán a tudíž jeho uživateli sofistikovaně skrýván, aby nebyl odhalen antidopingovou kontrolou, v podnikání firmy, které dostaly finanční doping v podobě dotací, se touto skutečností naopak tajit nesmí! Nejen v případě dotací z EU je povinností příjemce, aby umístil tuto skutečnost oznamující ceduli s logem na dobře viditelném místě. Firmy se tak vlastně musí „chlubit“ tím, že obdržely dotace, které deformují přirozené fungování trhu a potírají využívání komparativních výhod.
Paradoxem je, že zatímco v případě sportu není až tak důležité, kdo vyhraje – „chleba levnější nebude“2 jak praví jedno lidové moudro a zřejmě z tohoto prozaického důvodu Thorstein Veblen považoval mimo jiné také sportovce za ekonomicky neproduktivní členy společnosti, tj. příslušníky tzv. zahálčivé třídy3 – přerozdělování veřejných peněz má na život (životní úroveň) veřejnosti mnohem větší vliv. Ten vliv je negativní! Dotace jsou živnou půdou pro korupci a předražování nákupů.
Obhájci dotací, jenž patří mezi tzv. ochranářská opatření, tvrdí, že je potřeba podpořit ta domácí průmyslová odvětví nebo konkrétní firmy, které jsou ještě „v plenkách“ a zajistit jim rovnost šancí oproti zahraniční konkurenci. Jak ale konstatoval americký sociolog Talcott Parsons (čelní představitel strukturálního funkcionalismu), zajistit rovnost šancí není možné, protože nelze zajistit stejné podmínky na „startovní čáře“. Každý je k využívání příležitostí jinak vybaven. Parsons navíc tvrdí, že taková nerovnost postavení a šancí je dokonce funkcionálně nezbytná. Jinými slovy: ekonomický zákon využití komparativních výhod dokáže s přirozenou nerovností výkonnosti jednotlivých pracovníků, firem či celých národních hospodářství docela dobře pracovat ku prospěchu všech.
Teorie nezralého průmyslu nejvíce proslavila německého ekonoma Friedricha Lista, ačkoliv ještě před Listem tuto teorii formuloval Američan Alexander Hamilton – jeden z otců zakladatelů, první ministr financí Spojených států a zakladatel první americké centrální banky. (Ovšem ani Adam Smith nebyl až tak fanatickým „free-traderem“, jak by se mohlo zdát. V jeho Bohatství národů najdeme mimo jiné argumenty ve prospěch například dovozních cel, slouží li k rozvoji domácích dosud nerozvinutých odvětví.)
Pokud bychom teorii rovnosti šancí pro všechny aplikovali ve sportu, znamenalo by to, že např. v závodě ve sprintu by jeden závodník musel dát ostatním několik sekund náskok, jiný by dostal na záda batoh se závažím, další by měl trať o několik metrů kratší apod., aby všichni doběhli do cíle současně. Nemuselo by se to ale povést, ať už kvůli chybě při výpočtech a určování jednotlivých handicapů nebo nepředvídaným mimořádným výkonem či nečekaným propadákem jednoho ze závodníků.
Pokud bychom ve sportu aplikovali princip dotací, pak by to znamenalo, že těm závodníkům, kteří správně vyplnili potřebné formuláře a příslušně zdůvodnili, proč potřebují ono zvýhodnění oproti ostatním soupeřům, by byl povolen (a z veřejných peněz poskytnut) doping a na startovní čáru by se postavil jeden nebo několik závodníků, kteří by samozřejmě museli být ve startovním poli výrazně označeni jako příjemci dopingu, aby byli na první pohled odlišní od ostatních. Ovšem společný závod těch, kteří dopovali s těmi, kteří nedopují, je považován za nefér. Stejně tak nefér je společné soupeření na jednom trhu mezi firmami, které dostaly dotace a těmi, které takovou finanční injekci nedostaly.
Kolik dopingových afér vypukne během konání letních olympijských her? A kolik úplatkářských afér spojených s dotacemi vyplave na povrch během této doby nebo spíše po skončení okurkové sezóny před podzimními krajskými a senátními volbami? To druhé by mělo občana zajímat víc! Panstvo a vrchnost se snaží odvést pozornost veřejnosti od důležitých věcí chlebem a hrami stejně jako kdysi ve starém Římě.
1 Antimonopolní úřad ale plní poněkud jinou funkci než antidopingový kontrolor. Úvaha o jeho potřebnosti a užitečnosti není předmětem tohoto článku.
2 O nedůležitosti počtu zlatých medailí oproti hospodářským úspěchům jednotlivých zemí se zmiňuje např. Russel Roberts ve své knize „The Choice: A Fable of Free Trade and Protectionism“ (česky: Obchodem k bohatství. Liberální institut, Praha 2003, str. 28 – 29)
3 Ačkoliv fyzickou dřinu (aneb „toil and trouble“ řečeno s Adamem Smithem), kterou dnes mnozí sportovci podstupují, jim nelze upírat.
Autor je příznivcem Strany svobodných občanů
