Petr Nečas řekl: „Z domácího pohledu půjčku vnímám jako šanci si za relativně nízkou cenu a malé riziko alespoň teoreticky ponechat slovo v jednáních o budoucnosti Evropy.“ Takže si za 38 miliard korun kupujeme teoretickou šanci se vyjádřit? To je trochu drahé, nemyslíme, pane Nečas? Nemluvě o v tichosti připravovaném navyšování nevratné kvóty ČR v Mezinárodním měnovém fondu.
Jestliže 38 miliard stojí pouhé teoretické právo mluvit na jednáních o budoucnosti Evropy (pan Nečas spíše myslel EU, což se poslední dobou euronadšencům plete), pak se ptám, chceme být součástí uskupení, které podle naše pana premiéra nestojí na demokracii, ale na počtu miliard mu poslaných? Není levnější stát mimo celou věc? Vždyť nemáme tolik miliard jako Německo a Francie?
Jen si představme, jak naše vláda teoretickou šanci za 38 miliard asi využije. Představme si euronadšence pana Schwarzenberga, jak EU v něčem kritizuje, či ovlivňuje.
Nastal čas, kdy už i lidé neznalí a nezajímající se o Evropskou unii si uvědomují, že tato Unie není tak růžová, stabilní a prospěšná, jak se tvrdí. Řekové a Italové si tuto věc začínají díky krizi velmi dobře uvědomovat. Dokonce, ani u Němců Unie neboduje jako dřív.
Pro představu, co si vlastně za ty peníze kupujeme, si uvědomme, kdo vlastně Unii vládne, kdo rozhoduje a plánuje její kroky. Na takové zjištění není potřeba zapínat wikipedii, abychom hledali, jak se jmenuje prezident EU nebo jak se jmenuje předseda Evropské komise, předseda Evropského parlamentu… Proč? Protože o těchto lidech v televizi téměř neslyšíme, tito lidé nevystupují často na tiskových konferencích ohledně oné budoucnosti EU.
Někteří už jistě tušíte, o kom mluvím, o zmíněném Německu a Francii, o Merklové a Sarkozim. To jsou lidé, kteří se sejdou a po setkání nás seznámí s aktuální půjčkou MMF, s fiskálním (kom)paktem, s řešením dluhové krize, se zprávou o stavu Řeckého dluhu atd. vždyť to všichni známe ze zpráv a novin. Přitom jde přeci o premiéry 2 demokratických zemí, nikoliv o „státníky“ EU.
Kdo zvolil tyto lidi do čela EU? A jak to že mohou rozhodovat o budoucnosti Čechů, Řeků, Slováků a dalších? Odpověď se na tyto otázky dá jen z části, tentokráte je ale wikipedie potřeba a totiž na stránce Evropský parlament, kde se dočteme počty poslanců. Německo 99 poslanců, Francie 74 poslanců a Česká republika? 22 poslanců. Řecko? Také 22. Slovensko? 13 poslanců. Navíc jsme se Lisabonskou smlouvou, připravili o právo veta.
Samozřejmě, počet poslanců by měl odpovídat počtu obyvatel, proti tomu nelze protestovat, nicméně to dává státníkům obydlenějších zemí právo rozhodovat o menších státech a to by asi nemělo být v našem zájmu, navíc když už nemůžeme říct ne.
Proto si myslím, že dotování takové organizace, za vidinou větších práv není pro nás Čechy výhodné a měli bychom raději EU opustit. Nikoliv Evropský hospodářský prostor, ani Schengenský prostor, ale Evropskou unii, tu Unii, která stojí 200 miliard ročně, která nám nařizuje čím svítit, jak elektřinu vyrábět, která nám zakazuje veřejné zabijačky, která nám nařizuje přimíchat řepku do benzínu a mluví nám téměř do všeho.
Otázka není EU, nebo Rusko, jak se někteří snaží tvrdit, s Ruskem to nemá co dělat. Ba naopak připomenutí SSSR, když se mluví o Unii je deprimující a mělo by nás motivovat kopat sami za sebe, ne za nějaký superstát. Otázka zní Evropská unie ano, či ne?
Přemýšlejte, jaké výhody vlastně členství v EU má. Jediné co většinu lidí napadne, jsou dotace. Ale celkové příjmy z EU jsou za 1. pololetí 2011 36,9 miliard a platby do EU 19,5 miliard. To je kladný rozdíl 17,4 miliardy korun. A to není pro rozpočet ČR moc peněz a rozhodně ne tolik, kolik si lidé představují, navíc bude tato částka klesat, až jednou půjde do mínusu. A teď, kvůli EU dáváme 38 miliard, což je zhruba tolik, co jsme za rok 2011 dostali, takže jsme na nule a tím argument dotací padá.
Rozhodněme se, co dál, ale svobodně a sami za sebe, používejme argumenty, ale nenechme za nás rozhodovat dříve Brusel nyní Berlín a Paříž.
Lukáš Týnovský je místopředsedou Plzeňského krajského sdružení Strany svobodných občanů (Svobodní).
