O první přímé volbě prezidenta se hovoří s nadšením a je všude probírána, ale co je na ní tak převratného? No přeci si zvolíme sami prezidenta. Ale budeme z výsledku stejně nadšeni jako ze zavedení přímé volby?
Pravděpodobně nebudeme. Ale proč? Volíme přece poprvé sami. Proč nevyhraje někdo, koho na Hradě opravdu chceme? Pořád slyším nespokojenost lidí s politikou, různé výzvy a protesty, vyzívání ke zvonění klíči atd. Ale co bude výsledkem první přímé volby prezidenta? Změna? Ani náhodou!
Buď vyhraje druhý nejvyšší představitel vlády, kterou nikdo nechce trpět ani den, nebo vyhraje představitel vlády opoziční smlouvy, které je asi tak stejně oblíbená.
Čim to? Lidé, i když mají o volby více či méně, volí stále stejně. Buď ze zvyku nebo podle emocí a mediální kampaně nebo pomocí volebního kalkulu. Ne všichni nad svou volbou přemýšlí racionálně a málokdo si zjišťuje nějaké informace. Jsou dokonce prý lidé, kteří volí podle volebního čísla, což snad není pravda. Ale to vše v čele s nezájmem způsobilo, jak to v našem státu vypadá. Jistě politici mají odpovědnost, ale ten kdo je volí jim ji svobodně předává!
Dovolím si jednu odvážnou radu. Pokud jste nespokojení s politikou a chcete ji změnit, volte jinak. Zajímejte se o politiku. Zjišťujte si informace. Diskutujte. Pokud jste spokojeni, volte pořád stejně. A pokud se o politiku zajímat nechcete, pak prosím nevolte. Protože právě vaše hlasy přebíjí veškerou snahu těch, kteří se o politiku zajímají a se svým hlasem odpovědně nakládají. Volby jsou právo, nikoliv povinnost.
Jako občana mě totiž nejvíce iritují dvě věci. Za prvé. Když o svém hlasu přemýšlím a trávím čas zjišťováním informací a porovnáváním kandidátů a pak se najde někdo, kdo volí „podle obličeje“. A za druhé. Když někdo nadává na politické strany, které už roky volí.
Přeju si i nám všem, aby se našlo více lidí, kteří se o politiku budou zajímat více a jen málo těch, kteří usoudí, že lepší je nevolit.
Lukáš Týnovský je místopředsedou Svobodných v Plzeňském kraji
P.S. Svým hlasem rozhodujete i o svých penězích, uvažujte tedy a zjišťujte komu peníze dát a nerozhazujte je jen tak bez rozmyslu.
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.
