Tomáš Pajonk: Děkujeme, odpočiňme si a pojďme dále!

Tomáš Pajonk: Děkujeme, odpočiňme si a pojďme dále!

V neděli 25. 5. 2014 ve 23.01 jsme získali své první vítězství. Za to patří velký dík Vám všem. Členům, příznivcům a především voličům. Ti se rozhodli věřit Svobodným a Petru Machovi. Důvěřovat politikům není snadné. Víme dobře, že jednou ztracená důvěra se téměř obnovit nedá a čistý štít je naše velká deviza, kterou nesmíme ztratit.

Je to jen malé vítězství v pomyslném politickém boji za svobodu občanů a omezení moci politiků. Nejsme stranou lidí, kteří žijí pro politiku jako takovou, ale stranou lidí, kteří chtějí, aby je politici nechali být a byli spíše rozhodčími než aktivními hráči ve společenském životě. Naše zájmy doposud nikdo konzistentně nehájil a nyní máme svého prvního zástupce.

Hurááá!

Ještě jednou děkuji všem. Nebylo to zadarmo, ostatně jako nic v životě, co za něco opravdu stojí. Vyzývám Vás, abychom si uvědomili dvě důležité věci.

Vstoupili jsme do politické arény

Už stojíme naší konkurenci za slovo. Nyní jsme v hledáčku stranických stratégů a jde vidět, po jaké linii budou do Svobodných kopat. Přijde špína. Nebudou používat racionální argumenty a měli bychom se přes to přenést. Jde nám o vysvětlení našeho programu dalším lidem. Nepřestávejme mířit na cíl. Zůstaňme nad věcí a nenechme se odradit.

  • ANO a Andrej Babiš bude útočit na Petra Macha. Na to, že je vysokoškolský učitel (a ne miliardář, kterému přeci vůbec nejde o peníze) a na to, že pracoval pod Václavem Klausem. Včera jsme to mohli slyšet v Radiožurnálu a také v televizní debatě. Což o to, že je to nyní irelevantní a že pan Babiš založil základy svého impéria také za premiérství Václava Klause. ANO je vůdcovské hnutí a tak si myslí, že je třeba zašlapat ostatní předsedy. Neberme si to tedy osobně a přestůjme házení jedovatých slin v poklidu.
     
  • ODS a jí naklonění komentátoři budou blahosklonně tvrdit, že jsme jen zbloudilí beránci z jejich stáda, ale že nám nabídnou ochrannou ruku a návrat ke stádu „té pravé ODS“. Pokud souhlasit nebudeme, tak to budeme my, kteří maří šance pravice. Je trochu úsměvné, že jsme dospěli do doby, kdy se ODS pokouší svou značku „otřít“ o Svobodné, tak aby je zkompromitovala a stáhla s sebou ke dnu. To samotné je vypovídající. Svobodní se ale nemají kam vracet, neboť ODS není žádný náš „domov“ a naprosto drtivá většina Svobodných nemá s ODS společného zhola nic. Máme jiný program a jiný přístup. Na určitých věcech se ideově shodneme.
     
  • Vedení TOP09 na nás půjde vyloženě pocitově. Ostatně TOP09 je statusová strana pro „lepší lidi“. Na tom jsou postaveni od samého začátku. Budou nám spílat prosťáčků, kteří myslí jako „čecháčci“, do eurofobů. Proč? Protože ten, kdo není s EU, je s Putinem! Směšné. To je asi tak, jako že kdo není komunista, je fašista. Co třeba ani jedno? Kdo nevidí dobro, které nám i přes naše hříchy (za které určitě všechny může Václav Klaus – viz odstavec ANO) chtějí zdarma dát „vyspělé“ země s „evropskými hodnotami“, ten si žádné slitování nezaslouží. Nenechme si vnutit elitářství a zůstaňme při zemi.
     
  • ČSSD i KSČM možná jako jediní půjdou po ideologické rovině, kde nás jejich fandové budou označovat za stranu pro bohaté podnikatele a vykořisťovatele. Kam dovedli oni sociální politiku za svých vlád? To nám neřeknou. Komu opravdu v rudých a oranžových krajích putují dotace také ne. Golfová hřiště sociálně slabým? Tak určitě. Kam nyní vedou jimi navrhované úpravy trhu práce, důchodová a sociální politika, je celkem evidentní. Ukažme lepší cestu.
     

Kampaň začíná

Nebojte se chvíli si odpočinout. Snad ti, kteří se nemohli tak moc zapojit předtím vystřídají své vyčerpané kolegy a pomůžou. Výsledek Svobodných byl velice těsný. Další úspěchy nejsou v žádném případě zaručeny. Potřebujeme více členů, lepší organizovanost a vůli k učení se „politickému řemeslu“. Nejsme aktivistické hnutí, ale politická strana. Neskončili jsme. Cíl je ještě velmi daleko. Začíná nám kampaň do komunálních voleb.

Začíná nám další kolo snahy o nadchnutí voličů pro svět, ve kterém není stavebním kamenem čehokoliv úřední povolení, certifikát a potvrzení, ale dobrý nápad, schopnost ho realizovat a nést za něj odpovědnost. Skutečná pospolitost rovnoprávných a za sebe i své blízké odpovědných občanů.

A ač se to prý nemá, tak se rozloučím velice trefným citátem od Winstona Churchilla:

„Tohle není konec, není to ani začátek konce, ale je to (snad) konec začátku.“

 

Tomáš Pajonk,
místopředseda Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31