Studentští aktivisté bojují v tzv. „Týdnu neklidu“ proti školnému a zároveň brojí proti údajně hrozícímu omezení akademických svobod i omezení vlivu studentů na chod vysoké školy. To je ovšem rozpolcenost, nelze mít jedno a druhé zároveň. Chtějí-li studenti kvalitní vysoké školství a větší vliv na školu, není lepší cesta než začít platit školné. Pokud platím, pak za to něco mohu i požadovat. Kvalitu i hlas rozhodovací. Pokud za mne platí někdo jiný, pak si opravdu nemohu vyskakovat. (Paralela: Pokud přispívá našim regionům a ministerstvům na projekty EU, pak si také EU v konečné instanci určí, na co a jak peníze použít. Pokud toto nechceme, pak si ty projekty plaťme sami).

Navíc: studenti dnes protestující mi připadají mírně krátkozrací (pokud to tedy myslí se vzděláním jako přípravou na budoucí povolání upřímně). Když totiž bude přicházet na vysoké školy stále větší počet studentů (tak jak tomu bylo a je nyní kvůli neexistenci školného i kvůli stachanovským cílům EU), tak tím menší budou mít všichni posléze šanci najít pracovní místo. Nemělo by tedy pro ně býti spíše výhodné co nejrychlejší zavedení školného podporovat? Po zavedení školného se dá očekávat snížení přílivu nových studentů a tedy i tlaku na trhu práce. Někteří studenti si to možná uvědomují. Kolegialita jim však asi brání vyjádřit svůj názor nahlas – anebo takovéto hlasy nejsou do médií vůbec vpuštěny.

—

Ve stejné chvíli jsou rektoři (prostřednictvím usnesení pléna České konference rektorů) zejména nespokojeni s tím, že podle nového vysokoškolského zákona by měly být limitovány prvky samosprávy na vysokých školách a že se stále omezují výdaje na studenta z veřejných prostředků (to je však při silném umělém nárůstu počtu studentů v posledních letech logické – v absolutních číslech totiž výdaje státu na VŠ naopak stoupají). O školném rektoři takticky prakticky mlčí. Pro někoho možná překvapivě. Opět totiž platí: čím menší bude podíl veřejných financí ve vysokém školství (tj. čím vyšší bude podíl školného), tím menší budou mít politici vliv na chod školy. Pak by tedy spíše měli rektoři otevřeně říkat, že zavedení školného podporují. Proč to nedělají? Někteří asi proto, že chtějí nechat Černého Petra nepopulárního opatření v rukou ministra školství, a někteří proto, že se obávají konkurence: při existenci školného by daná veřejná vysoká škola totiž na „trhu“ nemusela uspět.

České konference rektorů je zároveň soustavně znepokojena tím, že ministerstvo dává stále více peněz na žáky a studenty v regionálním školství a tím prý diskriminuje veřejné vysoké školy. Ale tak je to logicky správně! Stát má platit především základní vzdělání, aby lid nebyl negramotný a stát se s lidmi dokázal dohovořit. Co je navíc (a tedy zejména vysokoškolské vzdělání), je již ku budoucímu zisku konkrétního člověka a náklady na studium by měl nést především student, nikoliv stát.

—

Z trojúhelníku „studentští aktivisté – rektoři – ministerstvo“ vycházel až do pondělí nejlépe ministr Dobeš. Vskutku plnil ohledně zavedení školného vládní prohlášení. [Na rozdíl od něj například ministr financí Kalousek nikoliv. Na ústavním zákoně o rozpočtové kázni a odpovědnosti (také součást vládního programového prohlášení) nestvořil jeho úřad zřejmě ještě ani čárku.]

Nyní však pan ministr Dobeš deklaruje, že od zavedení školného ustoupí. Je otázka, do jaké míry je to reálné couvání a do jaké míry je to
1) tlak na vládní kolegy z ostatních stran, aby ho v reformě podpořili,
2) tlak na vyjádření podpory ze strany některých rektorů, kteří se nebojí konkurence a zavedení školného by uvítali (pouze to nechtěli před svými studenty říkat nahlas),
3) důsledkem nalezení legislativně jednoduššího mechanismu k zavedení finanční spoluúčasti studentů, což je nyní z vládních míst naznačováno.
Byla by škoda ustoupit od přímočarého zavedení školného zákonem; na druhou stranu ještě větší škoda by byla ustoupit  od finanční spoluúčasti studentů veřejných vysokých škol zcela.

—

Doufám tedy, že vláda nakonec od svého záměru zavést školné (či podobný instrument) neustoupí. Nicméně by již nyní měla řešit problém, na který jí zadělaly vlády předchozí ruku v ruce s EU díky cílům, které si tato organizace dává v oblasti terciálního školství. Stát by se měl připravit na situaci, kdy nepřirozeně stoupající počet studentů v předchozích letech zahltí v letech následujících pracovní trh a hrozí, že u nás bude nezaměstnanost vysokoškoláků například jako ve Španělsku. A následně do toho přijdou absolventi, kteří si již za studium platili – a přesto budou práci hledat ještě obtížněji (kvůli obsazenosti pracovního trhu těmi, kteří si školné ještě neplatili). To bude zřejmá nespravedlnost, kterou by měl stát už nyní, dopředu, řešit. Například v tom kritickém období nezvyšovat věk odchodu do důchodu. Aparáty ministerstev školství, sociálních věcí a financí by měly prozíravě řešení hledat s velkým předstihem.

Bohužel stejně jako v jiných oblastech, absolutní spravedlnost při nápravě vztahů pokřivených v minulosti dosáhnout nelze. Odmítám však kategorické paušální výkřiky typu „Ty jsi přeci studoval taky zadarmo! Tak proč né my!“. Ano, studoval jsem na vysoké škole zadarmo. Za socialismu. A bylo to špatně a nešlo to jinak. Stejně tak jsem kupoval dotované rohlíky, mléko a pivo. A někteří byli v tu dobu v pořadnících na dotované škodovky. A to bylo taky špatně (viz též pozn. pod čarou). Pokud by to přes propast času šlo a pokud by se mnou chtěl některý ze současných studentů měnit, pak samozřejmě nejen to studování zadarmo, ale všechno sakumprásk. Včetně vědeckého komunismu. Já bych si naoplátku školné bez reptání platil a užíval si dnešních akademických svobod.

Stát by se měl snažit napravovat minulá pokřivení a pokud možno při tom nevytvářet nové nespravedlnosti (nejde-li to, pak se je snažit minimalizovat). Snaha vlády zavést na veřejných vysokých školách školné, které by posunulo vztahy alespoň o kousek k normálnímu tržnímu prostředí je pozitivní, neměla by se odsouvat a neměla by být důvodem ani k Minutě, natož pak k Týdnu „neklidu“. Takovou akci by si mohli studenti schovat na jinou, závažnější příležitost.

—————-
Pozn pod. čarou:
Kromě toho výhodného studování zadarmo a dotovaných rohlíků museli tehdejší studenti v socialistickém systému podstupovat i mnohé nevýhodné momenty. Například byli nuceni absolvovat Vojenskou katedru, šli poté na rok na vojnu za mrzký žold, nemohli cestovat do západního zahraničí (ale ani na takzvaný východ to nebylo triviální: byl jsem za dobu studií jednou v Novosibirsku, a jednou v Drážďanech s autokarovým zájezdem: na zpáteční cestě se každý druhý třásl strachy, že mu celníci na hranicích sundají ty v NDR zakoupené a neproclené boty).
Mimo to museli studenti absolvovat přednášky na Katedře politické ekonomie (např. o vědeckém komunismu), pomocí médií (TV, Mladá fronta) jim zkoušeli vymýt mozek, byli nuceni se účastnit akcí jako byl prvomájový průvod, museli snášet občasné vlny nedostatkového zboží, pokud chtěl člověk jeansy, pak musel shánět tuzexové bony, číšníci v zařízeních RaJ byli téměř vždy nerudní, životní prostředí bylo OPRAVDU  zdevastované.
A když chtěl student po završení VŠ pokračovat v postgraduálním studiu na fakultě, tak zhusta mu spolu s formulářem přihlášky ke studiu dali do ruky i přihlášku na kandidáta komunistické strany – jakoby ty dvě přihlášky byly siamskými dvojčaty.