Milí předškoláci, drazí žáci, studenti a koneckonců i vážení poškoláci. Rád bych uvedl na pravou míru jednu vědomost, kterou jste získali už v jeslích, nejpozději však ve školce. Totiž kde je vpravo a kde je vlevo. Budete možná překvapeni, ale je to jinak, než vám říkala paní učitelka nebo rodiče. Vpravo není vždycky vpravo a vlevo není pokaždé vlevo. Od nynějška budeme proto používat místo omšelého „pravá – levá“ osvědčenou vojenskou terminologii „seno – sláma“. Nebo „sláma – seno“, vždyť je to jedno.
Co mne vede k této změně názvosloví? No přece to, aby se poslanci necítili dotčeni, když je někdo (podle nich třeba nespravedlivě) označí buď za pravici nebo naopak za levici. Je v tom totiž zmatek. Kdo se pečlivě dívá na televizi či čte noviny o tomto závažném problému velice dobře ví. Moderní a neutrální „seno – sláma“ by to vyřešilo – nemůže nikoho urazit a není zašroubováno nepřekonatelně hluboko v mozkových závitech voličů.
Ano, není přece možné v televizi říkat, že levicový poslanec kritizuje pravicovou vládu za nesnižování daně z benzínu (viz poslanec Urban v ČT). Ale už je možné v pohodě říci, že „poslanec za seno kritizuje slaměnou vládu za vysokou daň z benzínu“. To jde, zní to bezbarvě a příznivci ani jednoho z táborů nemohou nic namítat.
Stejně tak nezní logicky, že levicí ovládaný Senát vrací většinově pravicové Sněmovně zákon o zvyšování daně z přidané hodnoty. Naopak věty typu „Senný Senát vrací slámou ovládané Sněmovně zákon o zvyšování DPH, věchet slámy v parlamentu se štěpí“ už logiku nedráždí a zní to i libozvučně.
Další příklad: Když se někdo dívá na televizi (ČT: Šťastný–Filip), kde předseda nejlevicovější parlamentní strany peskuje pravicového poslance za to, že nedodržuje vlastní pravicový program, tak by se mu chtělo možná až brečet. Ale pokud si řeknete, že vlastně jen „Ultraseno Filip plísní stéblo slámy Šťastného za zplesnivění slaměnného programu“, tak to je takové neutrální, nikoho to jistě nepohoršuje a případný brekot hned každého přejde.
Je také zřejmé, že při této terminologii se nebude moci budoucí agrární strana urážet, když jejím poslancům bude v parlamentu naznačováno, že jim čouhá sláma z bot – a to z obou, i z té slaměné, i z té senné.
Jo, a abych hned na začátku školního roku nezapomněl na poučení o bezpečném přecházení, milí předškoláci, drazí žáci, studenti i vážení poškoláci: Když jdete přes ulici, tak se nejprve rozhlédněte na seno, pak na slámu, pak zase na seno a v polovině přecházení zase na slámu. Aby vás něco nepřejelo! … Nebo je to nejprve na slámu, pak na seno, pak zase na slámu….? Každopádně radši pořád kruťte hlavou ze strany na stranu. Nevěřícně.
Nedělní debata Lukáše Dolanského u jednoho stolu posadila Radka Vondráčka z ANO, Jiřího Pospíšila z TOP 09, Alexandra Vondru z ODS a Libora Vondráčka, předsedu Svobodných. Právě Libor Vondráček, jehož nezaměňovat s poslancem ANO stejného jména, se v hodinové debatě prosadil ne hlasitostí, ale tím, že u dvou nejsložitějších témat, střetu zájmů a vlastního zákona o pravomocích prezidenta, dokázal nabídnout přesnější argument než všichni ostatní kolem stolu.
V úvodní části o možném střetu zájmů Andreje Babiše, kde se Pospíšil a Vondra přetahovali s Radkem Vondráčkem o desítky a miliardy korun, zůstal Libor Vondráček nad politickým handrkováním. Připomněl výrok Jaroslava Kubery, že dotace by měly být trestným činem, minimálně sprostým slovem, a rovnou dodal, že kdyby dotace neexistovaly, nikdo by u stolu neřešil hodiny diskuzí o tom, kdo je v konfliktu zájmů. Šlo o řízný, ale věcný komentář, který posunul debatu od osobních útoků k podstatě problému.
Na dotaz, zda riziko nakonec nezaplatí čeští občané, odpověděl Vondráček jasným rozlišením kompetencí: ministerstvo spravedlnosti je dohledový orgán podle českého zákona, a to, že Evropská komise má jinou, širší definici střetu zájmů, je realita, se kterou je třeba počítat, ale neznamená to automaticky prohru. Zdůraznil princip, že pravidla pro vyplácení dotací musí platit stejným metrem pro všechny aktéry na území republiky, bez výhod pro premiéra i bez výhod proti němu, což je přesně ten typ nestranného postoje, který v ostré předvolební atmosféře ostatním hostům u stolu chyběl.
Když se debata přesunula k technickým rozdílům mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi, Vondráček doplnil argumentaci Radka Vondráčka o důležitý detail: pokud by v budoucnu vznikla prokázaná pohledávka státu vůči firmě z nesprávně vyplacených prostředků, je jednou z podmínek nárokových dotací i to, že firma nemá vůči státu nesplacené závazky, takže stát má nástroj k započtení dlužné částky i u dotací, které jinak automaticky náleží. Šlo o konkrétní, prakticky použitelnou informaci, nejen politické ujišťování.
Nejsilnější část večera ale patřila obhajobě zákona, který sám Vondráček prosadil ve sněmovně a který nedávno přehlasoval veto Senátu, totiž zákona, jenž prezidentovi odebírá pravomoc jmenovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Zatímco Pospíšil, Vondra i moderátor Dolanský ho tlačili k přiznání, že jde o pomstu prezidentu Pavlovi, Vondráček zůstal u právního jádra věci: podle článku 44 Vídeňské úmluvy jsou prezidentskými velvyslanci pouze ti, kteří jsou přijímáni hlavou jiného státu v rámci bilaterálních vztahů, zatímco vedoucí stálých delegací se předkládají vedoucímu mezinárodní organizace a jejich listiny podepisuje ministr zahraničí, nikoli prezident. Na podporu svého výkladu citoval tři nejčastěji zmiňované komentáře k ústavě, které jeho interpretaci potvrzují, a odmítl, že by šlo o svévolné rozšíření role vlády.
Na tvrdý argument Jiřího Pospíšila, že otázka nikdy nebyla sporná a že to potvrdí devadesát procent ústavních právníků, Vondráček nezačal ustupovat ani se hádat, ale klidně zopakoval, že situaci vyjasňuje pro všechny budoucí prezidenty a vlády, bez ohledu na politickou konstelaci, a otevřeně přiznal, že motivací je i obava z dalšího stupňování takzvaných naschválů ze strany hlavy státu, pokud by získala druhý mandát bez nutnosti obhajoby u voličů. Právě tato kombinace právní argumentace a otevřeně vysloveného politického kontextu působila mnohem přesvědčivěji než snaha ostatních hostů celou věc zredukovat na jedno slovo.
V pasáži o volebním vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku pak Vondráček ukázal, že umí kritizovat extremismus konzistentně na obě strany politického spektra. Připomněl teroristický útok v Pardubicích spojený se Stiftung Rosy Luxemburgové a ptal se, proč česká média nevěnují stejně důslednou pozornost krajně levicovým hnutím jako AfD, když nastupující vítězství Die Linke v Berlíně bude podle průzkumů podobně výrazné. Zároveň jasně a bez váhání odmítl požadavky některých zemských politiků AfD na zrušení Benešových dekretů, čímž ukázal, že sympatie k některým konzervativním pozicím AfD u něj nepřebíjí obranu národních zájmů.
Vondráček přiznal i praktickou inspiraci, kterou německá strana pro Svobodné představuje, konkrétně v tom, jak komunikuje s voliči a jak dokázala z jednotek procent vyrůst na téměř třicet procent podpory celostátně, v Sasku-Anhaltsku dokonce na 43,8 procenta. Zároveň ale hned dodal, že jde o inspiraci ve způsobu komunikace, nikoli v programu, a připomněl, že postoj Svobodných k evropské integraci je dlouhodobý a nemění se podle toho, jak si aktuálně vede některá zahraniční strana. Svobodní podle něj hlásají už od Lisabonské smlouvy totéž, totiž že by pro Česko bylo výhodnější být součástí EFTA, tedy uskupení po vzoru Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska než hluboce integrovanou součástí Evropské unie.
Poznamenal také, že AfD by na rozdíl od současné německé vlády nikdy nevypnula jaderné elektrárny, což je z pohledu Vondráčka relevantní i pro Česko, protože Německo dnes kvůli odstavení vlastních jaderných zdrojů potřebuje dovážet energii i od nás, a to je jeden z důvodů, proč jsou ceny elektřiny v regionu dlouhodobě vyšší, než by musely být. Vondráček tím ukázal, že i k tématu, které je v médiích často redukováno na emoce a nálepky, dokáže přistoupit věcně a spojit ho s konkrétním dopadem na české spotřebitele.
Když se moderátor Dolanský pokusil Vondráčka zatlačit otázkou, zda by Svobodní byli ochotni s AfD spolupracovat i za cenu ústupků v citlivých otázkách, odpověděl bez zaváhání, že spolupráce v Evropském parlamentu je věc programových průsečíků, ne bezvýhradného souhlasu se vším, co ten který spojenec řekne. Zdůraznil, že stejně jako u domácích partnerů posuzuje Svobodní zahraniční spojence podle konkrétních kroků, ne podle toho, jak je která strana označena v titulcích zpravodajství, a že tento přístup platí i směrem k voličům, kterým chce nabídnout srozumitelné vysvětlení, nejen politický slogan.
Celý večer tak Vondráček ukázal politika, který dokáže obhájit vlastní legislativní práci právním rozborem, rozlišit spravedlivou kritiku od demagogie a nebát se nepříjemných otázek, aniž by sklouzl k výkřikům, které kolem něj předváděli ostatní hosté. Zatímco debata jako celek často sklouzávala k vzájemným obviněním mezi ANO, TOP 09 a ODS, Libor Vondráček si udržel roli hlasu, který věcné argumenty upřednostňuje před politickým divadlem, a to je přesně ten typ vystupování, který voliče Svobodných dlouhodobě přesvědčuje, že jde o stranu se skutečným programem, nejen s hlasitými hesly.
