Tiskem minulý týden proběhla krátká zpráva, že prezident Miloš Zeman hodlá ratifikovat dodatek Lisabonské smlouvy vytvořený z důvodu umožnění vzniku stálého Evropského stabilizačního mechanismu.
Ponechme stranou to, že naše informační média tento významný akt upozaďují, že se snaží bagatelizovat jeho význam přejmenováním na „doplněk“ místo správného „dodatek“, a že v bagatelizaci pokračují i konstatováním, že na samotnou činnost fondu ESM, který už od loňského podzimu funguje, nemá prý ratifikace v ČR vliv. (Pokud by to tak opravdu bylo, proč je tedy vůbec podpisu českého prezidenta zapotřebí? Zároveň by to znamenalo, že EU opět nedodržuje své primární právní normy.)
Zaměřím se na kritiku nestátnického chování prezidenta Miloše Zemana, který svými slovy naznačuje, že nechce vidět dále než je horizont jeho pětiletého mandátu.
V roce 2012 Parlamentem ČR procházel dodatek Lisabonské smlouvy požadovaný Německem kvůli možnosti vzniku ESM sice ztuha, ale za vydatné pomoci tenkrát aktuální kauzy jednoho exhejtmana zákon prošel Poslaneckou sněmovnou. Když jsem sledoval argumentaci těch vládních činitelů a poslanců, kteří přesvědčovali své kolegy ze Sněmovny, že mají vyslovit souhlas, připadalo mi to jako plejáda variací na téma „spusťme spolu s ostatními loď ESM na vodu, ještě dlóóóuho na ni nemusíme nastupovat, takže se pro nás aktuálně nic neděje“.
Ale ono se něco děje. K přijetí eura jsme se zavázali a nyní máme pouze výjimkou povoleno jeho nepoužívání. Zrušení výjimky po právní stránce nezávisí na nás. Pokud s dodatkem budeme bez dalšího (např. vyjednání opt-outu z přijetí eura) souhlasit, jsme oběma nohama též v loďce ESM.
Když ani v Senátu dodatek Lisabonské smlouvy nenarazil, nezbylo než doufat, že tento legislativní akt (který nás v důsledku může stát přes třista miliard korun, navíc s horní hranicí závazků navyšovatelnou bez našeho vlivu), neratifikuje prezident republiky. To se sice stalo, ale poté se změnil prezident a ten nový je již vůči Evropskému stabilizačnímu mechanismu povolný.
Připomeňme, co tenkrát při projednávání ve Sněmovně prohlašoval poslanec Paggio, tedy poslanec za Zemanovu „oblíbenou“ stranu LIDEM. Poslanec Paggio říkal, že se nás to moc netýká. Případné platby do Evropského stabilizačního mechanismu ESM nás prý případně budou zajímat až za nějakých 6-8 let.
Zemanův argument, proč ratifikovat dodatek Lisabonské smlouvy, je obdobný jako ten Paggiův: bude se nás to týkat nejdříve za pět let, až budeme platit eurem. Prezident Zeman se tím degraduje na úroveň poslance Paggia a jemu podobných, kteří nevidí (nebo nechtějí vidět) za horizont svého funkčního období. Miloš Zeman se nechová jako státník.
Navíc ovšem prezident Zeman jako známý příznivec placení eurem nemůže ani tvrdit (jako někteří jiní politici), že se nám třeba poštěstí nějak se z eura vyvázat. O to je jeho nestátnické chování horší: evidentně chce přijmout euro a tedy i závazky plynoucí z ESM.
Dále Miloš Zeman tvrdí, že svůj podpis pod dodatek Lisabonské smlouvy bere jako určitý symbol. Na symboly byl specialista předminulý prezident, u toho současného (původním povoláním prognostika) bych spíš očekával, že bude dávat větší váhu ekonomickým argumentům. Připomeňme si, jak dopadl ten předchozí symbol naší devótnosti vůči Unii a její politice, zákon o obnovitelných zdrojích energie (OZE), jehož základní ideje nám byly z EU vpodstatě importovány.
Zákon o OZE byl přijat [viz poznámka pod čarou] v roce 2005. Kromě hrstky prozíravých, kteří v něm už tenkrát viděli časovanou bombu, nikomu moc nevadil. V roce 2010 (tedy – jaká to náhoda – po pěti letech) viděli však již i ti, kteří byli či chtěli být v roce 2005 slepí, jak to doopravdy je. Účet za fotovoltaické šílenství byl již citelný: ročně OZE stojí čtyřicet miliard a poslední celkové odhady této regulace šplhají k tisíci miliardám korun kvůli dvacetiletým zárukám, které pro zajištění výnosů majitelé solárních farem získali. Plátci jsou všichni ostatní.
Je jasné, že špatná rozhodnutí na kontinentální úrovni se začnou projevovat až za dlouhou dobu (pět, deset, patnáct let). Bylo by tedy dobré, aby prezident Miloš Zeman, pokud chce být státníkem, ještě jednou zvážil ratifikaci dodatku Lisabonské smlouvy. Případně aby stanovil podmínky, za jakých tak učiní. Rozhodně by mu nemělo stačit, že ho Barroso po podpisu poplácá uznale po rameni.
—
[poznámka pod čarou]
Zákon o OZE byl přijat v Poslanecké sněmovně proti vůli poslanců ODS, což těm tehdejším zákonodárcům za ODS sloužilo ke cti (ale při schvalování v Senátu byla již téměř polovina senátorů za ODS pro – bez jejich hlasů by zákon nebyl schválen).
Pavel Strunz je členem Republikového výboru Svobodných
