STRUNZ: Jak může Confoederatio Helvetica přežít?

STRUNZ: Jak může Confoederatio Helvetica přežít?

Jak jen proboha může tento stát přežít? Jak to, že ještě nezbankrotoval? Táži se již pokolikáté, když koukám na kolonku DPH u účtu za ubytování.   3,8%. Jenom. A včera jsem kupoval potraviny:   DPH je 2,5%. Jen na lahev kvalitního vína dali více, 8% (což je místní standardní sazba DPH). V knihkupectví to však už zase kleslo na pouhá 2,5%.

Mají tu snad jiné způsoby, jak vysát peníze ze svých daňových poplatníků? Peníze, které zcela bezpochyby každý stát potřebuje, aby sám sebe udržel v chodu a plnil své základní funkce? To je přece jasné každému na široširém světě, nebo tedy alespoň v Evropské unii, že stát musí vybrat hodně peněz, aby svá rozhodnutí vynutil. A aby vrchnost měla úctu lidu a chodilo se k ní s prosíkem o příspěvek na cokoliv. Jinak by ji nikdo neposlouchal, že ano?

Ale tak to také není. Sazba daně z příjmu pro standardní výdělky je tu velmi hluboko pod deseti procenty.

A co takhle spotřební daně? Třeba mají benzín nehorázně drahý a z toho stát tyje.

Ne, zase vedle, ceny jsou tu zhruba stejné jako v České republice. Ani by to jinak nešlo, motoristé by v opačném případě tankovali v okolních státech, neboť tato země se dá přejet na jedno natankování.

Už to mám. Je-li to tak, pak tu určitě stát neplní svoje základní funkce. Jistě nemají bojeschopnou armádu. Bezpochyby mají zastaralé padající stíhačky. Nebo sice nové, ale pronajaté a to bez řádné výzbroje. Jak to, že je ještě někdo neobsadil? Že by se do takového svrabu nikomu nechtělo posílat své okupační vojáky? Kriminalia tu určitě bují a každý z okupantů by se jistě musel strachovat o peněženku v kapse, proto sem radši nelezou. Taky skoro samé kamení a vysoké kopce to tu mají. Bodejť by se sem někdo zvenku cpal. Postavit v takových podmínkách třeba pořádnou silnici bude určitě znamenat vydat majlant, takže stát na to z těch nízkých daní přece nemůže mít.

Avšak – samá voda. Letadla mají prvotřídní. Armádu mají, zdá se, bojeschopnou, i když pro našince trochu zvláštní. Na střelnicích se o sobotách tréninkově střílí o sto šest, skoro každý chlap to umí. Na nábojích nešetří. A na silnicích ostatně taky ne, jsou v bezvadném stavu. Kriminalita minimální a policie dělá svou práci poctivě a slušně.

Takže tu mají třeba nějaké ropné zásoby? Těží a těží a až se to vysaje, tak bude šlus.

Ne, ani kapka černého zlata není pod touto zemí.

Tak bezpochyby hospodaří s obrovským deficitem a jistě se to státu za čas vymstí.

Opět jsem netrefil. Rozpočet má tato zem povinně vyrovnaný, dluh zcela únosný a navíc klesající.

Na čem tedy ten stát šetří? Na nezaměstnaných? Určitě mají města přeplněná bezdomovci, které bída a nouze vyhnaly z jejich příbytků.

Taky ne, světe, div se. Nic takového jsem nezaregistroval. Ostatně nezaměstnanost je dlouhodobě pod čtyřmi procenty.

Tak úřady jsou jistě plné špatně placených nerudných úředníků, kteří vyřizují žádosti svých spoluobčanů vzteky bez sebe, že mají práce nad hlavu za mrzký peníz.

Tak to už vůbec ne. Nic takového jsem opravdu nezažil. Buď mají méně byrokracie nebo jsou úředníci dobře placení. Nejspíš obojí.

Určitě si nakradli. Třeba za války. Nebojovali a schovávali kradené. Nebo tak nějak. Mají toho plné banky, sedí na tom pokladu a žijí z něj.

Hm. Toto klišé je nepochopitelně živé i 67 let po válce. Jen za posledních 30 let vyprodukovala tato země s méně obyvateli než Česká republika celkově HDP za cirka 11 000 miliard franků (220 000 miliard korun). A vyprodukovala je lidskou prací v průmyslu, zemědělství a ve službách, třeba i finančních, ale nikoliv sezením na jakémkoliv zlatém pokladu. Místní finanční sektor jednoduše poskytuje lepší a tudíž žádanější finanční služby než okolní přeregulované země (a proto je také okolním zemím trnem v oku). Těch zmíněných 11 000 miliard franků odpovídá zlatému pokladu (při dnešní poměrně vysoké ceně zhruba 50 US dolarů za gram) vážícímu 220 000 tun. A to je šestkrát více, než jsou oficiální zlaté rezervy všech států světa dohromady, tedy včetně supervelmocí.

Tak na čem tedy ta jejich administrativa ušetří?

Prostě nerozhazuje. Má (jen) sedm efektivních ministerstev s rozumným rozpočtem, na jejichž provoz mu stačí ty nízké daňové sazby. Korupce tu nebují. Nikdo tu před ministerstvy nekřičí „Chceme naše dotace!“. Stát tu nemá přespočet dotačních programů, které by označoval slovy „veřejný zájem“ a na to konto zvyšoval svým občanům daně, aby mohl dostát svým předchozím lehkomyslným závazkům.

Nikdo tu ty nízké daně neobchází, neboť to při jejich níži nemá cenu. Lidem na kontech zůstává z výplaty dost peněz na jejich privátní zájmy a koníčky. Ano, jedna zvláštnost udeří našince do očí:   Nesetkáte se tu s nápisy typu: „Bylo postaveno za přispění Evropské unie“. Zato se tu o to víc setkáváte s privátní iniciativou. Například:
   – Vybudování tohoto výletního a odpočinkového místa bylo financováno z příspěvků pracovníků té a té pobočky té a té banky.
nebo
   –  Vyhlídku a měďrytinu mapy Alp zde financovala rodina Schwarz.
Prostě rodina Schwarz či pracovníci místní pobočky banky se rozhodli, že to konkrétní místo v jejich zemi stojí za financování, a tak ho z vlastní kapsy zvelebili. I pro ostatní návštěvníky. Mají na to, stát jim ty peníze nevytáhl z kapes.

Ten stát je přívětivý, a je přívětivý překvapivě levně. Pro našince neuvěřitelné. Pro Švýcary je naopak takový stát normálka. Nechce toho po nich moc. O to ho mají radši – a bez skřípění zubů.

Pavel Strunz je členem republikového výboru Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Kulatý stůl ve Sněmovně: Blokáda ulice nesmí rozhodovat, který pochod dojde do cíle

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31