„Ďábel vám říká pravdu v malých věcech, aby vás oklamal v těch velkých.“ Nevím už, kdo je autorem tohoto pěkného tvrzení, omlouvám se mu, že necituji zdroj.

V mnoha, přemnoha případech to je velmi trefné. Tím posledním příkladem je „fiskální pakt“, také nazývaný „fiskální kompakt“ (fiscal compact). Další krok k politické unii, smlouva, kterou mají 30. ledna projednávat představitelé států EU.

A její zadavatelé (zřejmě titíž, kterým až do roku 2010 deficity nevadily) říkají:
„Státy musí držet veřejné rozpočty vyrovnané.“
Ano, ano, ano! V tomto bodě se zadavatelé konečně připojují k mému dlouhodobému stanovisku. Sláva. Za nos se chytla a souhlasí i naše domácí ČSSD – tedy nic nebrání zavedení protidluhové brzdy veřejných rozpočtů do naší ústavy. Skvěle. Tak do toho, legislativní rado vlády, konej, navrhuj.

Ale ti zadavatelé evropské fiskální smlouvy jdou mnohem dále. Současně s výše zmíněným, velmi pravdivým tvrzením nám našeptávají lež:
„Státy kvůli tomu musí vstoupit do fiskální unie a odevzdat své rozpočtové pravomoci Evropské komisi a soudnímu dvoru.Tyto instituce budou vše dozorovat, protože jsou to experti na všechno, a hříšníky trestat, protože nezodpovědní ohrožují přinejmenším celý kontinent.“

Zadavatelům je třeba důrazně připomenout, že experti nedělají malé chyby, a že nezodpovědní nás ohrožují proto, že jim to stále těsnější integrací bylo umožněno.

Krize eura, eurofederalisty založená, je těmi stejnými eurofederalisty již přinejmenším několik měsíců fakticky využívána jen jako prostředek k další překotné integraci, nikoliv jako problém sám o sobě (i když rétorika je samozřejmě „krizová“). Klidně nechají nakonec Řecko napospas svému osudu, pokud budou potřebovat nějaký odstrašující příklad, ženoucí váhající státy zpět do stáda. A zavedou společné eurodluhopisy, neboť společné dluhy jsou dobrým lepidlem i pro nesourodé materiály.
A třeba by i pohrozili vytvořením neuro měny (nové euro, neu-euro, Nord-euro, zkratkou prostě neuro), pokud by se za nějaké konstelace ukázalo, že je to výhodné pro směřování k politické unii.

—

S blížícím se termínem jednání o paktu se stupňuje i přesvědčovací rétorika eurofederalisticky orientovaných politiků v ČR ohledně přijetí nové smlouvy. Množí se výroky typu
„Musíme být v jádře“
„Nesmíme být mimo hlavní proud evropské integrace.“
„Je naším bytostným zájmem sedět u stolu a podílet se na zásadních rozhodnutích“

Relevantní argumentů, proč tomu tak má být, je celkem poskrovnu. Zřejmě se to podle českých eurofederalistů rozumí samo sebou. Alternativy nejsou mnohými vůbec zmiňovány. Ministr financí Kalousek například oprášil starou známou topolánkovskou taktiku „nejásám, ale schválit se to musí.“

Saša Vondra (a s ním zřejmě i ODS) volá: „Referendum!!! … Ale až o přijetí eura, ne o fiskální smlouvě“. Je však zřejmé, že v tu dobu již bude pozdě cokoliv zastavit:   K přijetí eura jsme se již dávno zavázali při vstupu do EU a nemáme svobodu volby (jestliže si nevyjednáme opt-out). Pokud tedy přijmeme fiskální kompakt, pak tím okamžikem vstoupíme do fiskální a měnové unie s odloženým startem do doby, než se Německo rozhodne, že máme vstoupit. Buďme si jisti, že ačkoliv přijaté smlouvy nemusí vždy platit pro Německo a Francii, tak po nás bude jejich plnění tvrdě vyžadováno vždy. ODS se, zdá se, návrhem referenda jen snaží zachovat si tvář a doufá, že voliče tímto svým „zásadovým“ postojem uchlácholí a vyložení karet na stůl odsune na nějaký pro ně příhodnější termín za několik let.

A ministr bezhraničí rovnou natvrdo připomíná, že na Evropské unii jsme ekonomicky naprosto závislí, takže nemůžeme stát mimo evropskou politiku, v izolaci. Což je v té eurofederalistické bídě alespoň nějaký argument.

Jsou však snad tato slova náznakem, že by nám kvůli nepodepsání fiskálního kompaktu někdo vypověděl jiné smlouvy, ty o volném obchodě? Nebo dokonce, že by nás chtěl izolovat? Pokud opravdu hrozí tato či podobná šikana ze strany států EU v případě, že do fiskálního paktu nevstoupíme, pak o to větší je to důvod do něj nevstupovat. Dá se snadno odhadnout, že pokud odevzdáme svou svéprávnost „vejš“, pak šikana bude hrozit od takových institucí a od takovýchto států mnohem více, než když bychom byli svéprávní externisté. Mnohem více ovlivníme, když zůstaneme venku a budeme tvořit pozitivní příklad že to jde (a lépe) i bez centralizace a umělé unifikace.

Další – geopolitický – argument přednesl ministr financí Kalousek:
„Chceme být součástí Evropy, ne letadlovou lodí Ruska“.
Argumentace nebezpečím pádu do sféry vlivu Ruska (dříve používaná Topolánkem, nyní Kalouskem) je klasickou ukázkou připravování se na minulou válku. Je to podobné, jako kdybyste v r. 1935 hrozili návratem habsburské monarchie, zatímco reálné nebezpečí bylo v Berlíně. Nebo je to podobné argumentaci politiků KSČ v r. 1965, že hrozí vpád agresivního Bundeswehru na naše území, zatímco tři roky poté se ukázalo, komu že to vlastně reálně odevzdáváme svoji suverenitu. Pokud existuje nějaké geopolitické nebezpečí, kvůli kterému je třeba státy sehnat do houfu, pak to nebezpečí (i) zvažujme reálně, nikoliv ideologicky, (ii) houfujme se vojensky (což se však dávno děje prostřednictvím NATO), ale neznamená to, že se musíme shlukovat i politicky, zejména v případě, že jsme heterogenní skupinou, a (iii) buďme ekonomicky výkonní, neboť ekonomická výkonnost přináší i sílu zahraničněpolitickou a vojenskou. A ekonomicky nejvýkonnější je volný trh, nikoliv přeregulovaný a nejrůznějšími zákonnými nároky svázaný rigidní superstrát, ke kterému EU směřuje.

Poslední argument (nebo spíše konstatování), se kterým chci polemizovat je Schwarzenbergova teze
„…. Je naším bytostným zájmem sedět u stolu a podílet se na zásadních rozhodnutích, která nás silně ovlivňují“ a dále, že kdykoli jsme v minulosti zůstali stát mimo integraci, vyšli jsme z toho menší.

Nejsem si vědom, že nám někdy v historii byla nabízena integrace, kterou jsme odmítli a pak z toho vyšli menší. To by pan ministr měl upřesnit.
Rozhodně však musím trvat na tom, že sedět (dobrovolně) u společného stolu se má, jen když se na celostolových rozhodnutích  lze reálně podílet. A když do těch rozhodnutí necelostolových (kterých je naprostá většina, například jestli si dám mastné vepřo-knedlo-zelo nebo rýžový nákyp), mi nebudou ostatní stolovníci kecat. A ještě když se někteří spolustolovníci nebudou permanentně snažit udělat z evidentně necelostolových rozhodnutí rozhodnutí celostolová. Při daných pravidlech v  EU (např. odbourávání práva veta) takové ovlivňovací možnosti ČR prostě nemá.

Sice se několik eurohujerů bude v orgánech Evropské komise tvářit, že zastupují zájmy ČR: I kdyby to však opravdu chtěli provádět, orgány EU je brzy semelou. Pamatuji si lidi, kteří v osmdesátých letech minulého století vstupovali idealisticky do Komunistické strany s tím, že jí budou měnit zevnitř. Byli bez šance. Připomínám to těm, kteří mají iluzi, že lze EU reformovat k lepšímu. Potenciál reformovatelnosti orgánů EU je zhruba stejný jako potenciál reformovatelnosti komunistické strany v osmdesátých letech 20. století. Reforma EU, např. zpět k volnějšímu svazku, zřejmě není možná, na stávajícím stavu a směřování je zainteresováno příliš mnoho příliš vlivných skupin.

Můžeme však alespoň přestat zabředat stále hlouběji do bažiny. Proto silně doporučuji Fiskální kompakt si jen jednou poslechnout, poté odhodit do tříděného odpadu s nápisem „plasty“ a neničit si jím již více ušní bubínky a vkus.

Pavel Strunz je členem Republikového výboru Svobodných