Svobodní odsuzují plánované zvyšování státních výdajů, které oznámil ministr financí Andrej Babiš. Zvýšení výdajových rámců o dalších 16 miliard a plošné zvyšování platů všech státních zaměstnanců o 3,5 % je pro Svobodné nepřijatelné.
Na růst platů státních zaměstnanců je třeba ušetřit zeštíhlením a zefektivněním státní správy. Pokud se má podle ministra financí stát „řídit jako firma“, měl by stát zvyšovat platy úředníků pouze tehdy, kdy roste blahobyt celé země, tak jako podnik přidává svým zaměstnancům jen tehdy, kdy se daří.
Svobodní nejsou proti případnému zvýšení platů ve státní správě, pokud vláda ušetří peníze jinde – např. dokáže zrušit některé nepotřebné úřady.
„Místo skutečného hledání rezerv v přebujelé veřejné správě, odbourávání zbytečných činností a nesmyslného utrácení nám vláda předvádí, jak vybere víc, a rovněž víc utratí. S hrdostí pak pan ministr uvádí, že každého obyvatele ČR (včetně kojenců), zadluží v příštích letech vždy o dalších deset tisíc korun ročně. Je tak zcela zřejmé, že vládní strany nemyslely své předvolební sliby nezvyšovat daně ani schodek vážně,“ upozorňuje místopředseda Svobodných Tomáš Pajonk.
Svobodní navrhují přijmout ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu. Německo i Švýcarsko už obdobný zákon mají. Politici mají být odpovědní za své volební období a nemají mandát k zadlužování země na období další. Pokud to považují za nutné, nechť je Ústavou vyžadován na takové rozhodnutí souhlas občanů v referendu.
V pořadu TV Česko vystoupila zdravotnice Adriana Čipižáková, která dlouhodobě komentuje téma očkování a kriticky se vyjadřuje k připravované Národní očkovací strategii. V rozhovoru popisuje, proč podle ní není správné stavět očkování jako „základní pilíř“ prevence a proč v dokumentu vidí riziko nepřímého nátlaku na veřejnost.
Čipižáková strategii označuje za komplexní plán, který podle ní detailně popisuje, „kam se očkování má ubírat“, co má být povinné a nepovinné a jaké má mít vazby a důsledky. Současně tvrdí, že dokument může v praxi vytvářet tlak směrem k „nepovinně povinnému“ očkování, protože jako cíl zmiňuje velmi vysokou proočkovanost – podle jejích slov až populace. Strategie je podle ní prezentována jako prevence, ale fakticky se soustředí téměř výhradně na vakcinaci.
Jedním z klíčových argumentů, který prezentuje je, že část veřejnosti si podle ní zjednodušila význam očkování a začala jej chápat jako záruku bezpečí. V ordinacích se prý setkává s představou, že po vakcinaci „se už nemůže nic stát“, což podle ní vede k podceňování dalších návyků a opatření. Kritizuje také výroky, které podle ní zaznívají ve veřejném prostoru ve smyslu, že „jiná prevence infekčních onemocnění, než očkování není“.
V další části rozhovoru vysvětluje, proč podporuje výzvu „stop“ Národní očkovací strategii. Jako zásadní uvádí dvě roviny: jednak obavu z donucovacích mechanismů, jednak podle ní nedostatečné a málo férové zacházení s problematikou nežádoucích účinků. Tvrdí, že nežádoucí účinky se v praxi často bagatelizují a lidé se mohou setkat s odmítnutím souvislosti ze strany části lékařů, i když potíže přijdou krátce po očkování. Zároveň připomíná, že informace o nežádoucích účincích jsou uvedené v příbalových letácích a že systém by podle ní měl jasněji řešit, jak budou lidé s vážnými následky případně podpořeni.
Rozhovor se věnuje i očkování dětí a těhotných. Čipižáková říká, že rodiče by podle ní měli dostávat srozumitelné informace nejen o deklarovaných přínosech, ale i o možných rizicích a nežádoucích účincích – a zejména vysvětlení „proč se očkuje“ a proč v určitém věku. Kriticky popisuje zkušenosti některých rodičů, kteří jí podle jejích slov píší o komunikaci v ordinacích, včetně strašení. Opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí má být dobrovolné a postavené na úplných informacích, a zmiňuje i alternativní přístupy k prevenci, jako je životní styl, spánek, strava a hygienické návyky.
Významná část vystoupení se vrací do období covidu. Čipižáková popisuje svou zkušenost ze zdravotnictví, rozpor mezi mediálním obrazem a tím, co dle jejího líčení viděla v praxi, a také situace spojené s tlakem na očkování a testování u zdravotníků. Navazuje tím na svůj podíl na aktivitě známé jako Deklarace sester, kterou prezentuje jako reakci na nátlak na povinné očkování profesí. Podle jejích slov se téma nyní vrací v jiné podobě právě skrze Národní očkovací strategii.
V závěru rozhovoru zve na besedy a přednášky, kde se má diskutovat Národní očkovací strategie i širší rámec tématu. Zmiňuje vlastní web a další informační stránky a popisuje snahu zvát na akce i lékaře, aby zazněly různé pohledy a lidé si mohli informace sami vyhodnotit. Zároveň vyzývá ke společenskému „kompromisu“: aby se lidé navzájem ne dehonestovali podle toho, jakou cestu prevence si zvolí.
