SMETKA: Skutečná hanebnost Evropských dotací

SMETKA: Skutečná hanebnost Evropských dotací

Pryč jsou časy, kdy jsem musel obhajovat svou euroskepsi proti argumentaci, že Evropská unie je „ten západ“; že je to velký hodný bráška, který nám chce pomoct; že je to svobodný a volný trh – tedy ráj pro liberála, jako jsem já; že je to ten Fukuyamův Konec dějin, na který jsme po staletích válek a nesvobody čekali. Stačily dva roky, aby se změnila společenská nálada tak, že už se je téměř nikdo neodváží vyslovit. Jeden argument tu zůstal. Dal by se možná trochu zjednodušit do formulace: „můžem‘ podojit Brusel!“. Spíše ho budete znát jako: „Kde bychom byli, nebýt všech těch dotací. Za co bychom si to asi tak bez Bruselu pořídili? Vždyť EU platí všechno, copak všude ty vlaječky nevidíš?“.

Vidím. Bohužel. Jestli se Evropské unii něco skutečně povedlo, pak je to svedení postkomunistické části Evropy do otroctví. Otroctví přítoku peněz. Nebo spíše iluze přítoku peněz. Mnozí lidé ani netuší, že abychom z Bruselu mohli něco čerpat, musíme tam také platit. A ti, kteří to tuší, to také bagatelizují. Pravdou však je, že se nám členství v Evropské unii do roku 2009 nevyplatilo vůbec. Poslední dva roky byly na „čerpání“ úspěšnější. Je to důvod k radosti?

Teoreticky by mohl být. Pokud by čerpání dotací splňovalo dva parametry – bylo bez spoluúčasti státu a vynakládalo se na věci, které by se z veřejných rozpočtů stejně musely platit. Namísto toho jsou dotace užívány na cyklostezky v polích, rozhledny uprostřed parkoviště, neb Brusel dotuje parkoviště jen tehdy, když je u rozhledny, a řadu dalších „potřebných“ věcí. Kromě toho, že tyto věci nepotřebujeme a jejich vybudováním si zakládáme na budoucí náklady údržby, povětšinou už samotné vybudování spolufinancuje stát. Cyklostezku v polích bychom tolerovat mohli, ale za cenu 70% spoluúčasti státu a komunálu?

Obrovská míra spoluúčasti na nesmyslných projektech s cedulí EU není jediným nákladem, dalším obrovským nákladem je administrativa. Veškeré to žádání o dotace, vyplňování formulářů, poradenství, vyhodnocování, přerozdělování a dohled něco stojí. Ostatně kromě fondů a odborů na každé úrovni, máme i samostatné ministerstvo k těmto účelům. Jde o těžko vypočitatelnou částku rozprostřenou mezi spoustu účastníků.

Tou vůbec největší hanebností Evropských dotací je zároveň ta nejméně známá a nejméně chápaná. Je jí tvorba neproduktivní práce. Pokud nemáte to štěstí být placeni státem, to jediné, čím si můžete vydělat peníze, je tvorba hodnot – uspokojování potřeb druhých. Musíte zkrátka upéct chleba, postavit zeď, nebo cokoliv, za co vám někdo zaplatí. S dotacemi se to má jinak. Stačí udělat to, co chce Brusel. A Brusel řekl, že se musíme vzdělávat a tak v desetiletce „EU2020“ vyhlásil cíl výdajů na vzdělávání 2% HDP. Firmy dnes provozují školení na tohle a na tamto, a také na nic, zkrátka školení pro školení. Aby mohly čerpat! A tak čerpají a přitom neuspokojují ničí potřeby. Svět přichází o spoustu housek, které by mohly být upečeny a spoustu zdí, které by mohly být postaveny. Nebýt Evropské unie.

Řada politiků dnes říká, že nevýhody členství v EU začínají převažovat výhody. Musím se ptát: Kdy byla ta doba, kdy se nám členství vyplatilo?

Autor je místopředseda Strany svobodných občanů a student NF VŠE
vyšlo na blog.idnes.cz

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31