Pryč jsou časy, kdy jsem musel obhajovat svou euroskepsi proti argumentaci, že Evropská unie je „ten západ“; že je to velký hodný bráška, který nám chce pomoct; že je to svobodný a volný trh – tedy ráj pro liberála, jako jsem já; že je to ten Fukuyamův Konec dějin, na který jsme po staletích válek a nesvobody čekali. Stačily dva roky, aby se změnila společenská nálada tak, že už se je téměř nikdo neodváží vyslovit. Jeden argument tu zůstal. Dal by se možná trochu zjednodušit do formulace: „můžem‘ podojit Brusel!“. Spíše ho budete znát jako: „Kde bychom byli, nebýt všech těch dotací. Za co bychom si to asi tak bez Bruselu pořídili? Vždyť EU platí všechno, copak všude ty vlaječky nevidíš?“.
Vidím. Bohužel. Jestli se Evropské unii něco skutečně povedlo, pak je to svedení postkomunistické části Evropy do otroctví. Otroctví přítoku peněz. Nebo spíše iluze přítoku peněz. Mnozí lidé ani netuší, že abychom z Bruselu mohli něco čerpat, musíme tam také platit. A ti, kteří to tuší, to také bagatelizují. Pravdou však je, že se nám členství v Evropské unii do roku 2009 nevyplatilo vůbec. Poslední dva roky byly na „čerpání“ úspěšnější. Je to důvod k radosti?
Teoreticky by mohl být. Pokud by čerpání dotací splňovalo dva parametry – bylo bez spoluúčasti státu a vynakládalo se na věci, které by se z veřejných rozpočtů stejně musely platit. Namísto toho jsou dotace užívány na cyklostezky v polích, rozhledny uprostřed parkoviště, neb Brusel dotuje parkoviště jen tehdy, když je u rozhledny, a řadu dalších „potřebných“ věcí. Kromě toho, že tyto věci nepotřebujeme a jejich vybudováním si zakládáme na budoucí náklady údržby, povětšinou už samotné vybudování spolufinancuje stát. Cyklostezku v polích bychom tolerovat mohli, ale za cenu 70% spoluúčasti státu a komunálu?
Obrovská míra spoluúčasti na nesmyslných projektech s cedulí EU není jediným nákladem, dalším obrovským nákladem je administrativa. Veškeré to žádání o dotace, vyplňování formulářů, poradenství, vyhodnocování, přerozdělování a dohled něco stojí. Ostatně kromě fondů a odborů na každé úrovni, máme i samostatné ministerstvo k těmto účelům. Jde o těžko vypočitatelnou částku rozprostřenou mezi spoustu účastníků.
Tou vůbec největší hanebností Evropských dotací je zároveň ta nejméně známá a nejméně chápaná. Je jí tvorba neproduktivní práce. Pokud nemáte to štěstí být placeni státem, to jediné, čím si můžete vydělat peníze, je tvorba hodnot – uspokojování potřeb druhých. Musíte zkrátka upéct chleba, postavit zeď, nebo cokoliv, za co vám někdo zaplatí. S dotacemi se to má jinak. Stačí udělat to, co chce Brusel. A Brusel řekl, že se musíme vzdělávat a tak v desetiletce „EU2020“ vyhlásil cíl výdajů na vzdělávání 2% HDP. Firmy dnes provozují školení na tohle a na tamto, a také na nic, zkrátka školení pro školení. Aby mohly čerpat! A tak čerpají a přitom neuspokojují ničí potřeby. Svět přichází o spoustu housek, které by mohly být upečeny a spoustu zdí, které by mohly být postaveny. Nebýt Evropské unie.
Řada politiků dnes říká, že nevýhody členství v EU začínají převažovat výhody. Musím se ptát: Kdy byla ta doba, kdy se nám členství vyplatilo?
Autor je místopředseda Strany svobodných občanů a student NF VŠE
vyšlo na blog.idnes.cz
