Samotného mě překvapuje, že je autorem tohoto výroku právě pan Rusnok, který byl ministrem financí sociálně demokratické vlády. Jsou to právě sociální demokraté, kteří na průběžném systému tak lpí. Nicméně musím s panem guvernérem naprosto souhlasit. Stát by měl především udělat tlustou čáru za průběžným systémem jako hlavním (a často dokonce jediným) zdrojem financí penzistů. Současným pracujícím ještě splnit, co jim průběžný systém slibuje a lidem, kteří v těchto letech nastupují do zaměstnání jasně říct, že průběžný systém je jen pojistka. Samozřejmě by měl stát zároveň s tím snížit odvody na sociálním pojištění, aby si lidé mohli svobodně zvolit, jakým způsobem se na stáří zajistí.
Průběžný systém má zásadní vady
Nedobrovolnost
Stát nás nutí do celé řady povinností. Tato je však zcela mimořádná svým rozsahem. Spolu se zdravotním pojištěním se pohybuje průběžný důchodový systém ve stamiliardových částkách. To na své výplatě pocítí opravdu každý a dost citelně. Mediánový zaměstnanec, který bere 20 880,- čistého, odvádí na důchodové pojištění 7 650,- měsíčně. 7 650 korun, které by člověk mohl spořit, investovat, vložit do vzdělání svých dětí, apod.
Princip letadla
Průběžný systém je schopný fungovat jen tehdy, pokud do něj vstupují pořád další a další účastníci. Jakmile by nepřicházeli noví účastníci, nebylo by z čeho vyplácet důchody. Samozřejmě je tak systém velmi citlivý na to, kolik lidí je v produktivním věku. To politiky motivuje k celé řadě dalších zásahů: politiky umělého zvyšování porodnosti, umělého zvyšování imigrace, apod.
Nevýhodnost
Stát je schopen důchodcům zajistit jen to, co jsou produktivní lidé schopni odvést do důchodového systému, vyděleno tím, o kolik přibylo důchodců. Tedy o méně, než činí růst produktivity práce. Přitom většina lidí má kolem sebe řadu příležitostí, jak investovat peníze výhodněji. Do nemovitosti, do vlastních dětí, kamkoliv. Státní důchod tak pro mnohé lidi není nejvýhodnější způsob, jak s vydělanými prostředky naložit.
„Krabicovatění“ křivky přežívání
S růstem bohatství a technologickým pokrokem si mohou lidé dovolit dostatečné množství kvalitní stravy a kvalitní lékařské péče, aby neumírali ještě před příchodem stáří. Pokud je lidské tělo schopno přežít přibližně 80 – 100 let, s růstem bohatství a pokrokem se stále větší počet lidí dožívá právě tohoto věku – tedy se i stále větší počet lidí dožije zaslouženého důchodu. Systém tak vyžaduje stále více peněz.
Poslední bod chci rozvést trochu více, protože bývá ve veřejné diskusi často opomíjený. Přitom je zcela zásadní. Pro ilustraci vývoje křivky přežívání jsem vybral roky 1920, 1950, 1990, 1995 a 2016. Z roku 1920 jsou k dispozici nejstarší česká statistická data, z roku 2016 ta nejnovější. „Krabicovatění“ křivky přežívání je jasně patrné.
Z grafu je zcela zřejmé, že byla úplně jiná situace v době zavádění důchodového systému (kterému je z dostupných dat nejblíže rok 1920), kdy důchodový systém sloužil jen jako pojistka pro případ, že se člověk dožije výjimečného věku. Dnes se však důchodového věku dožije prakticky každý. A na to systém není stavěný. Přitom tento trend bude pokračovat. Do devadesátých let jsme téměř vymýtili umírání v prvních letech života. V budoucnosti podobným způsobem téměř vymýtíme umírání v produktivní části života a stále více lidí bude umírat až po 80. roce života.
Ve zcela zjednodušeném modelu, ve kterém se nepočítá s výkyvy porodnosti a který předpokládá, že zhruba od 20 do 65 let člověk vydělává a zhruba od 65 do smrti si užívá důchodu, je přehledně vidět, jak se změnila situace za necelých 100 let od roku 1920 do roku 2016 z hlediska počtu lidí v ekonomicky aktivních letech ku počtu těch, kteří se dožijí důchodového věku. Poměr v roce 1920 byl více než 11:1, dnes ani ne 5:1. Samozřejmě to neodpovídá přesnému poměru těch, kteří platí sociální odvody a těch, kteří pobírají důchod. Ten poměr se bude i dále měnit. A tak jednoho dne možná prostě nebude na státní důchody.
Co s tím?
Současný systém nenechává lidem dost peněz. Peněz, které by mohli investovat do svých dětí, aby se měly dobře a měly lepší vzdělání. Peněz, ze kterých by se mohli lépe postarat o své staré rodiče. Peněz, za které by si třeba mohli koupit větší byt, který by mohli ve stáří pronajímat nebo prodat. Peněz, které by mohli jakkoliv investovat. Současný systém je cynický a dělá z lidí závislé na státu až do vlastního skonu.
Stát by měl důchodový systém zcela překopat. Kompromisem mezi politickými proudy by mohlo být zásadní snížení odvodů tak, aby každý odváděl jen tolik, kolik odvádí nejchudší a ve stáří potom vyplácet jen takové důchody, které dnes pobírají nejchudší. Tedy jako pouhou pojistku. Současným pracujícím, kteří museli odvádět do systému značnou část svého platu ještě zajistit důchody podle současného systému, ale nejmladším umožnit se ze současného systému vymanit a umožnit se na stáří zajistit lépe, než to dokáže stát.
Radim Smetka,
místopředsedou Svobodných
Články vyjadřují pouze osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
