A je to peklo. Pro ty z nás, kteří se – podle některých staromódně – řadíme vpravo (ale míním tím skutečnou pravici, ne tu, co má ambice zakazovat kouření, přikazovat, že má být levnější nealko než pivo apod.), je výběr tristní. Ne snad, že bych obdivovatelům Václava Havla záviděl jejich dilema mezi Táňou a Karlem, z toho bych se v jejich kůži odkopával ze spaní, ale přeci jen bych rád kandidáta umístěného v alespoň trochu rozumné vzdálenosti zprava viděl.
Koho bychom chtěli?
Někoho, kdo bude prosazovat ideje svobody. Na tu se pak logicky váže volný trh, svoboda slova, tradice a s tím spojená ostrá kritika Evropské unie, která je vůči těmto (a všem dalším tradičním západním) hodnotám v opozici.
Jediným takovým kandidátem je Jana Bobošíková. Ne snad, že by byla kovaným pravičákem, ale ať se nám to líbí nebo ne, je nám v tomto nejblíž a naše zájmy by artikulovala nejostřeji ze všech uchazečů. Někteří jsou vůči tomu slepí, nechtějí si to přiznat, s drobným studem jsou pro, ale raději ji ignorují a při volbách s ní nepočítají, hledajíc sebemenší argumenty pro potvrzení si svého názoru. Do jisté míry si za to může sama, má relativně blízko k populismu, a je kolem ní aura kandidátky na všechno.
Někteří ji hlasitě kritizují, protože se snaží získat podporu všude. Přitom ti samí za rohem do televizního mikrofonu tvrdí, že prezident má spojovat a hledat podporu napříč celou společností. Podivné. Nic to každopádně nemění na tom, že Jana Bobošíková je kandidátem stojícím v nejostřejší opozici vůči Evropské unii, a to je vzhledem k postavení prezidenta v našem ústavním pořádku velmi významné.
Proevropanů máme na volebních lístcích více než dost
Skvělým prototypem je například hned „babička jednička“ (Zuzana Roithová má na volebních lístcích číslo 1). Ta – když už nic jiného – je alespoň relativně reprezentativní a byla by poměrně tichou hlavou státu. V Bruselu, kde na ní evidentně řádně zapracovali, díky čemuž je ochotná obhajovat i neobhajitelné, by se tančilo, protože zas vychovali řádného Evropana a do budoucna by třeba mohla nahradit i Hermana van Rompuye v pozici europrezidenta.
O něco hůř než Roithová je na tom Karel Schwarzenberg. Ten kromě ambicí zaplést Českou republiku do evropské úřednické diktatury s lidskou tváří má také tu vlastnost, že je absolutně nereprezentativní. A já si nepřeji novoroční projev s titulkama. Je to koneckonců takřka geniální marketingový tah, že v aktuálním spotu, ve kterém se za něj přimlouvají tzv. osobnosti veřejného života, ani nepromluví. Ovšem nerad bych prezidentskou volbu bagatelizoval a snižoval jen na Schwarzenbergův verbální deficit. Jeho velmi silné proevropanství, členství v Trilaterální komisi a vágní odpovědi na dotazy související s jeho návštěvou „přednášek“ skupiny Bilderberg – to vše pro mě tvoří zásadní blok „volit Karla“.
Následně tu máme „eurorealistu“ Přemysla Sobotku, který – kdykoli se na něj jen trochu houkne – si nadělá do kalhot a je symbolem rozkladu hodnot v ODS. Konec prosazování idejí svobody, hlasování pro Lisabonskou smlouvu Schovává se za svou a otcovu historii. Marně.
Může být někdo horší než zmatení pseudopravičáci Sobotka a Schwarzenberg?
Samozřejmě, je jím Vladimír Franz. Tomu se stačilo vyfotit a hned bylo haló. Nejen děti na základní škole se mohly zbláznit blahem. Konečně mají symbol rebelie proti veškerým současným hodnotám, včetně politického systému. Budeme volit Franze, protože to bude prdel! Je jedno, že nemá o ústavním pořádku České republiky ani šajn. Ještě větší tragédii předvedl v Rozhovorech o Evropě. Rozum do hrsti, tento člověk se prezidentem stát nesmí.
Takže koho? Chtělo by to někoho nestranického, hodného, který bude rozumět lidem a chápat, že u večeře běžná rodina řeší, jak vyjde do konce měsíce s výplatou, a ne, jaké máme HDP. Někoho, kdo myslí srdcem.
Nemějme obavu – i pro vizionáře krásného světa, limitně se blížícímu k biblické Rajské zahradě, je tu kandidát. Je jím Táňa Fischerová, nad kterou se kolektivně apoliticky roztékají ti, kteří mají pocit, že politika být nemá. Vždyť každého jen otravuje. Marná snaha vysvětlovat, že svět bez politiky neexistuje a existovat nemůže.
Úplně triviálně to popsal Roman Joch v Hovorech na pravici: Jistě se shodneme, že je potřeba, aby zde fungovala policie, tedy nějaká ochrana veřejného pořádku a ochrana proti těm, kterým přeskočí a rozhodnou se páchat zločiny. Financovat se musí jednoznačně z daní (je to veřejná služba; anarchokapitalisté prominou). Okamžitě vzniká politika, protože bude mít každý jiný názor na to, jaký objem peněz by se měl na policii dát. Takových otázek je přitom mnoho.
Předem vybraní špičkoví kandidáti
A vrcholem apolitiky měl být statistik Jan Fischer. Kandidaturu oznámil snad rok dopředu a vedl marketingově úspěšnou kampaň. Bohužel, doufal, že se promlčí až na Hrad. Znáte to – kdo nemá názor, nemá proti sobě nesouhlasící, nikoho nenaštve, s nikým není ve sporu. Tuto kartu však už hraje příliš dlouho, ztrácí důvěru a bude muset hodně zapracovat, pokud se má udržet na prvním místě a do druhého kola odchytat co nejvíc voličů těch, kteří do druhého kola nepostoupí.
Apolitická osoba je osobou bez názoru. Osobou, která se ke svému politickému názoru (a každý přirozeně nějaký má) nikdy nepřihlásila. To má být výhodou? Proto máme dotyčného volit do politické funkce?
Šedost a průměrnost možná mnoha lidem v Česku konvenuje (zdá se, že pokud ano, tak jen dočasně), ale já nechce beznázorového úředníka, který podle všeho schválil invazi vojsk 1968, na Hradě. Ta doba, ve které byl členem Strany, jej diskvalifikuje.
Na rozdíl od Miloše Zemana, který byl právě pro nesouhlas s invazí ze strany vyloučen. Má legitimní (ač levicový) pohled na svět, který je konzistentní. Ekonomicky čistá esence Keynese, která dříve stála v boji o voliče proti hayekovským zastáncům volného trhu (Klaus a jeho ODS). Jakkoli je eurofederalistou, objektivně pitomé nápady, mezi kterými jsou zákazy žárovek, zákazy názvů pro rumy nebo pomazánková másla, odmítá. Vadí mu eurodiktatura, ale vidí jako nejlepší cestu pro Evropu její federalizaci – Evropskou unii v trochu jiné podobě. Pokud nic, je alespoň čitelný, v poslední době mu to evidentně přináší kladné body.
Nevolit?
Díky tristnímu výběru nabrala na popularitě také volba nevolit. Exhibice voličů nikoho, či dokonce Nikoho; uražená ješitnost těch, kteří neprosadili svého kandidáta, nepochopení, že autentičtí pravičáci jsou v těchto volbách v tvrdé defensivě a volí při nejlepším jen nejmenší zlo, a nepochopení, že i mezi devíti kandidáty by měl být každý schopný najít toho nejméně vadného. (Tohle nejsou parlamentní volby, ve kterých alternativu máme a voliče „nejmenšího zla“ pracně přesvědčujeme. I v životě jsou situace, kdy vybíráte z několika blbých možností, a měli bychom umět situaci zanalyzovat a vybrat si tu nejméně škodlivou.) K nim se připojují i novodobí (rádoby) osvícenci, kteří (a myslí si to dlouhodobě) – podle sebe – došli o úroveň poznání dál a nejsou „poslušné ovečky, které půjdou volit, protože se jim řeklo“. Tito vědí, že pomocí voleb nemohou nic změnit, někteří dokonce mají pocit, že díky jejich absolutní apatii se jich veřejné problémy přestanou týkat nebo se jich dokonce už dávno netýkají.
Volit!
Že Bobošíková možná neprezentuje své autentické myšlenky, ovšem nezlobte se – to mně je pro tuto chvíli, pro těchto pět let jedno. Pro mě je podstatné, že chce do bankovní rady jmenovat vyznavače volného trhu (Šichtařová, Michl, …), bude vládě okopávat paty v evropských otázkách a nebude ratifikovat další evropské smlouvy. Zároveň v ní nespatřuji žádné významné nebezpečí.
Pokud si chci prodloužit život v České republice, pokud chci českému státu prodloužit krátké období suverenity (byť již v tuto chvíli jen částečné), a pokud chci mít prezidenta, který bude vystupovat proti těm, kteří to s námi myslí dobře (a k tomuto dobru nás chtějí dovést pomocí zákonů, regulací, směrnic, přerozdělování, atd.), pak prostě musím v prvním kole defenzivně volit Janu Bobošíkovou, jakkoli si za to budu chtít téměř jistě utrhnout ruku.
Jiří Rybář je členem Svobodných
