RYBÁŘ: Vybírám prezidentského kandidáta

RYBÁŘ: Vybírám prezidentského kandidáta

A je to peklo. Pro ty z nás, kteří se – podle některých staromódně – řadíme vpravo (ale míním tím skutečnou pravici, ne tu, co má ambice zakazovat kouření, přikazovat, že má být levnější nealko než pivo apod.), je výběr tristní. Ne snad, že bych obdivovatelům Václava Havla záviděl jejich dilema mezi Táňou a Karlem, z toho bych se v jejich kůži odkopával ze spaní, ale přeci jen bych rád kandidáta umístěného v alespoň trochu rozumné vzdálenosti zprava viděl.

Koho bychom chtěli?

Někoho, kdo bude prosazovat ideje svobody. Na tu se pak logicky váže volný trh, svoboda slova, tradice a s tím spojená ostrá kritika Evropské unie, která je vůči těmto (a všem dalším tradičním západním) hodnotám v opozici.

Jediným takovým kandidátem je Jana Bobošíková. Ne snad, že by byla kovaným pravičákem, ale ať se nám to líbí nebo ne, je nám v tomto nejblíž a naše zájmy by artikulovala nejostřeji ze všech uchazečů. Někteří jsou vůči tomu slepí, nechtějí si to přiznat, s drobným studem jsou pro, ale raději ji ignorují a při volbách s ní nepočítají, hledajíc sebemenší argumenty pro potvrzení si svého názoru. Do jisté míry si za to může sama, má relativně blízko k populismu, a je kolem ní aura kandidátky na všechno.

Někteří ji hlasitě kritizují, protože se snaží získat podporu všude. Přitom ti samí za rohem do televizního mikrofonu tvrdí, že prezident má spojovat a hledat podporu napříč celou společností. Podivné. Nic to každopádně nemění na tom, že Jana Bobošíková je kandidátem stojícím v nejostřejší opozici vůči Evropské unii, a to je vzhledem k postavení prezidenta v našem ústavním pořádku velmi významné.

Proevropanů máme na volebních lístcích více než dost

Skvělým prototypem je například hned „babička jednička“ (Zuzana Roithová má na volebních lístcích číslo 1). Ta – když už nic jiného – je alespoň relativně reprezentativní a byla by poměrně tichou hlavou státu. V Bruselu, kde na ní evidentně řádně zapracovali, díky čemuž je ochotná obhajovat i neobhajitelné, by se tančilo, protože zas vychovali řádného Evropana a do budoucna by třeba mohla nahradit i Hermana van Rompuye v pozici europrezidenta.

O něco hůř než Roithová je na tom Karel Schwarzenberg. Ten kromě ambicí zaplést Českou republiku do evropské úřednické diktatury s lidskou tváří má také tu vlastnost, že je absolutně nereprezentativní. A já si nepřeji novoroční projev s titulkama. Je to koneckonců takřka geniální marketingový tah, že v aktuálním spotu, ve kterém se za něj přimlouvají tzv. osobnosti veřejného života, ani nepromluví. Ovšem nerad bych prezidentskou volbu bagatelizoval a snižoval jen na Schwarzenbergův verbální deficit. Jeho velmi silné proevropanství, členství v Trilaterální komisi a vágní odpovědi na dotazy související s jeho návštěvou „přednášek“ skupiny Bilderberg – to vše pro mě tvoří zásadní blok „volit Karla“.

Následně tu máme „eurorealistu“ Přemysla Sobotku, který – kdykoli se na něj jen trochu houkne – si nadělá do kalhot a je symbolem rozkladu hodnot v ODS. Konec prosazování idejí svobody, hlasování pro Lisabonskou smlouvu Schovává se za svou a otcovu historii. Marně.

Může být někdo horší než zmatení pseudopravičáci Sobotka a Schwarzenberg?

Samozřejmě, je jím Vladimír Franz. Tomu se stačilo vyfotit a hned bylo haló. Nejen děti na základní škole se mohly zbláznit blahem. Konečně mají symbol rebelie proti veškerým současným hodnotám, včetně politického systému. Budeme volit Franze, protože to bude prdel! Je jedno, že nemá o ústavním pořádku České republiky ani šajn. Ještě větší tragédii předvedl v Rozhovorech o Evropě. Rozum do hrsti, tento člověk se prezidentem stát nesmí.

Takže koho? Chtělo by to někoho nestranického, hodného, který bude rozumět lidem a chápat, že u večeře běžná rodina řeší, jak vyjde do konce měsíce s výplatou, a ne, jaké máme HDP. Někoho, kdo myslí srdcem.

Nemějme obavu – i pro vizionáře krásného světa, limitně se blížícímu k biblické Rajské zahradě, je tu kandidát. Je jím Táňa Fischerová, nad kterou se kolektivně apoliticky roztékají ti, kteří mají pocit, že politika být nemá. Vždyť každého jen otravuje. Marná snaha vysvětlovat, že svět bez politiky neexistuje a existovat nemůže.

Úplně triviálně to popsal Roman Joch v Hovorech na pravici: Jistě se shodneme, že je potřeba, aby zde fungovala policie, tedy nějaká ochrana veřejného pořádku a ochrana proti těm, kterým přeskočí a rozhodnou se páchat zločiny. Financovat se musí jednoznačně z daní (je to veřejná služba; anarchokapitalisté prominou). Okamžitě vzniká politika, protože bude mít každý jiný názor na to, jaký objem peněz by se měl na policii dát. Takových otázek je přitom mnoho.

Předem vybraní špičkoví kandidáti

A vrcholem apolitiky měl být statistik Jan Fischer. Kandidaturu oznámil snad rok dopředu a vedl marketingově úspěšnou kampaň. Bohužel, doufal, že se promlčí až na Hrad. Znáte to – kdo nemá názor, nemá proti sobě nesouhlasící, nikoho nenaštve, s nikým není ve sporu. Tuto kartu však už hraje příliš dlouho, ztrácí důvěru a bude muset hodně zapracovat, pokud se má udržet na prvním místě a do druhého kola odchytat co nejvíc voličů těch, kteří do druhého kola nepostoupí.

Apolitická osoba je osobou bez názoru. Osobou, která se ke svému politickému názoru (a každý přirozeně nějaký má) nikdy nepřihlásila. To má být výhodou? Proto máme dotyčného volit do politické funkce?

Šedost a průměrnost možná mnoha lidem v Česku konvenuje (zdá se, že pokud ano, tak jen dočasně), ale já nechce beznázorového úředníka, který podle všeho schválil invazi vojsk 1968, na Hradě. Ta doba, ve které byl členem Strany, jej diskvalifikuje.

Na rozdíl od Miloše Zemana, který byl právě pro nesouhlas s invazí ze strany vyloučen. Má legitimní (ač levicový) pohled na svět, který je konzistentní. Ekonomicky čistá esence Keynese, která dříve stála v boji o voliče proti hayekovským zastáncům volného trhu (Klaus a jeho ODS). Jakkoli je eurofederalistou, objektivně pitomé nápady, mezi kterými jsou zákazy žárovek, zákazy názvů pro rumy nebo pomazánková másla, odmítá. Vadí mu eurodiktatura, ale vidí jako nejlepší cestu pro Evropu její federalizaci – Evropskou unii v trochu jiné podobě. Pokud nic, je alespoň čitelný, v poslední době mu to evidentně přináší kladné body.

Nevolit?

Díky tristnímu výběru nabrala na popularitě také volba nevolit. Exhibice voličů nikoho, či dokonce Nikoho; uražená ješitnost těch, kteří neprosadili svého kandidáta, nepochopení, že autentičtí pravičáci jsou v těchto volbách v tvrdé defensivě a volí při nejlepším jen nejmenší zlo, a nepochopení, že i mezi devíti kandidáty by měl být každý schopný najít toho nejméně vadného. (Tohle nejsou parlamentní volby, ve kterých alternativu máme a voliče „nejmenšího zla“ pracně přesvědčujeme. I v životě jsou situace, kdy vybíráte z několika blbých možností, a měli bychom umět situaci zanalyzovat a vybrat si tu nejméně škodlivou.) K nim se připojují i novodobí (rádoby) osvícenci, kteří (a myslí si to dlouhodobě) – podle sebe – došli o úroveň poznání dál a nejsou „poslušné ovečky, které půjdou volit, protože se jim řeklo“. Tito vědí, že pomocí voleb nemohou nic změnit, někteří dokonce mají pocit, že díky jejich absolutní apatii se jich veřejné problémy přestanou týkat nebo se jich dokonce už dávno netýkají.

Volit!

Že Bobošíková možná neprezentuje své autentické myšlenky, ovšem nezlobte se – to mně je pro tuto chvíli, pro těchto pět let jedno. Pro mě je podstatné, že chce do bankovní rady jmenovat vyznavače volného trhu (Šichtařová, Michl, …), bude vládě okopávat paty v evropských otázkách a nebude ratifikovat další evropské smlouvy. Zároveň v ní nespatřuji žádné významné nebezpečí.

Pokud si chci prodloužit život v České republice, pokud chci českému státu prodloužit krátké období suverenity (byť již v tuto chvíli jen částečné), a pokud chci mít prezidenta, který bude vystupovat proti těm, kteří to s námi myslí dobře (a k tomuto dobru nás chtějí dovést pomocí zákonů, regulací, směrnic, přerozdělování, atd.), pak prostě musím v prvním kole defenzivně volit Janu Bobošíkovou, jakkoli si za to budu chtít téměř jistě utrhnout ruku.

Jiří Rybář je členem Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Republikáni v amerických volbách do Kongresu ztratili obě komory a v pořadu 360° na CNN Prima News se řešilo, co porážka Donalda Trumpa znamená pro Ukrajinu, Írán a Česko. Libor Vondráček v ní vidí lekci: Američané potrestali prezidenta za válku, kterou neměl začínat. Za největší problém Evropy ale dál považuje její vlastní zelenou politiku.

Moderátor Jakub Kokoška pozval k debatě ministra životního prostředí Igora Červeného (Motoristé sobě), poslance Jana Papajanovského (STAN), místopředsedu TOP 09 Matěje Ondřeje Havla a předsedu Svobodných Libora Vondráčka, zvoleného za SPD. Zatímco opozice mluvila o zhrouceném kultu Donalda Trumpa a ministr Červený hájil úder na Írán jako nutnou cenu za bezpečnost, Vondráček nabídl třetí pohled. Ne obhajobu Trumpa, ale výklad jeho porážky.

Volili mírotvorce, dostali válku

Český politik se podle Vondráčka musí na americké volby dívat optikou českých zájmů, a tou je především konflikt kolem Hormuzského průlivu. Doufá, že výsledek bude pro Trumpa vzkazem. Lidé ho před dvěma lety volili jako muže, který bude války ukončovat. Trump dlouhodobě kritizoval politiku intervencí, která podle Vondráčka přinesla zpackaný odchod z Afghánistánu a návrat islamistických hnutí, proti nimž se v regionu původně bojovalo. Na této kritice postavil i kampaň.

Slib ukončit válku na Ukrajině do čtyřiadvaceti hodin podle Vondráčka nesplnil. „Na druhou stranu udělal pro to rozhodně nejvíc ze všech státníků, protože všichni ostatní nedělali vůbec nic, jenom vymýšleli nejrůznější balíčky sankcí, které tu válku nijak nepřibližovaly ke konci,“ řekl. Upozornil ale i na stinnou stránku: vítězství demokratů povzbudí íránský režim, který teď bude stupňovat podmínky příměří. Trumpova vyjednávací pozice je dnes podle něj horší, než by byla před měsícem.

Moderátor se ptal, zda by Česko mělo po amerických volbách změnit zahraniční politiku. Podle Vondráčka nemůže: musí dál hájit své zájmy, a v českém zájmu nebylo a není, aby konflikt pokračoval a Hormuz zůstal zablokovaný. Přímý byl i ve věci Íránu. „Nikdo není světový policajt,“ prohlásil. Fanouškem íránského režimu není a v Íránu by se narodit nechtěl, voliči ale podle něj intervenci vnímali jako zradu myšlenek, s nimiž Trump do voleb šel. „Jsem bytostně přesvědčený, že kdyby to neudělal, tak by volby neprohrál takovým způsobem. Možná by si i udržel většinu,“ řekl. Pro Česko je podle něj útěchou, že po takové lekci od Trumpa další podobný konflikt nečeká.

Spravedlivý mír určí Ukrajinci

K jednání zástupců Ruska a Ukrajiny v Bílém domě připomněl slova mluvčí ukrajinského prezidenta, že nejlepší čas na mír je teď, ideálně už dříve. Pokud má Evropa vyslat vlastního vyjednavače, neměl by podle Vondráčka sehrát roli, jakou kdysi sehrál Boris Johnson. Mír má být spravedlivý, o tom, co je spravedlivé, ale nemají rozhodovat Češi. Rozhodnout to musí ukrajinský lid. Ne všichni Ukrajinci, s nimiž mluví v Česku, podle něj vnímají, že Volodymyr Zelenskyj má po tolika letech od voleb legitimitu mluvit za ně.

Na otázku, proč premiér Andrej Babiš dosud nebyl v Oválné pracovně, odpověděl věcně. Babiš je premiérem necelý rok a Trumpův program je nabitý. Na jiných úrovních, od ministra zahraničí po Trumpovu inauguraci, hráli čeští politici z frakce Patriotů důstojnou roli. Česko podle něj reprezentuje podobné racionální hodnoty jako současná Amerika, ať jde o Green Deal, svobodu slova, nebo migraci.

Nezávislost není soběstačnost

Když Andrej Babiš mluvil o paralýze, Vondráček krotil emoce. Shutdown má v Americe jiný význam než české rozpočtové provizorium, protože federální instituce opravdu zavírají. Trump si ho ale zažil už v prvním mandátu, kdy většinu v Kongresu neměl. Voliči podle něj mají tendenci moc vyvažovat, a obě strany se nakonec vždy nějak dohodnou.

Nejostřeji se Vondráček ozval, když Jan Papajanovský vyzval k evropské soběstačnosti. „Pokud chceme být soběstační, tak přestaňme tady ideologicky ztěžovat výrobu takových automobilů, které vyrábět umíme. Přestaňme zavírat uhelné elektrárny, když uhlí máme na našem území,“ odpověděl. Baterie do elektromobilů i solární panely podle něj vyrábí Čína, takže jedna závislost by se jen vyměnila za druhou. Na námitku, že ropu Evropa netěží, odpověděl rozlišením, které se v debatě často ztrácí: ropu lze dovážet z mnoha částí světa, a nezávislost tedy neznamená soběstačnost.

Opravil i výklad celní války. Nezačal ji podle něj Donald Trump, ale Evropská unie, když schválila uhlíková cla. Trump na to reagoval. „Chybu chybou opravit nelze,“ dodal. Netvrdí tedy, že Trump postupoval správně, jen že první krok udělal Brusel.

Green Deal, nebo rozpad

V závěru debaty se Vondráček vrátil ke svému hlavnímu tématu. Po finanční krizi v letech 2007 a 2008 byly podle něj ekonomiky Spojených států a Evropské unie bez Británie zhruba vyrovnané. Lisabonská strategie dokonce slibovala, že Evropa Ameriku předběhne. Místo toho americké HDP podle Vondráčka rostlo zhruba o 35 procent rychleji, bez emisních povolenek, které vymyslel Brusel. Na Havlův příklad Škody, která podle něj dobře zvládá přechod k elektromobilům, odpověděl otázkou, kolik takových aut si lidé kupují sami a kolik díky dotacím.

Papajanovský namítl, že kvalita života nejsou jen statistiky HDP, ale i délka dožití či kvalita zdravotní péče. Vondráček souhlasil, že má mnoho rozměrů. Ekonomické trendy jsou ale podle něj prostě špatné. „Buďto se rozpadne Evropská unie, nebo se Evropská unie vykašle na Green Deal, anebo tady bude na úbytě svoboda slova a základní práva,“ shrnul. Ani v tom podle něj Evropa za Amerikou nevede: svoboda slova tam není potlačovaná tak jako tady.

Vondráček tak z amerických voleb vyvodil závěr pro obě strany Atlantiku. Trumpovi vzkázal, že voliči netolerují zradu mírového programu, Evropě, že ji neohrožují americká cla, ale její vlastní ideologie.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31