Radim Smetka: Kdo nemá 2000 korun ročně, nech ho síla provází

Radim Smetka: Kdo nemá 2000 korun ročně, nech ho síla provází

Jestli se něco temné síle státu skutečně dlouhodobě daří, pak je to štvaní skupin lidí proti sobě; skupin, které by spolu jinak ochotně spolupracovaly a obchodovaly. Nemusím snad připomínat dnes už legendární výroky Jana Mládka, současného ministra průmyslu, o živnostnících – parazitech nebo Josefa Středuly, předsedy odborů, o třetinové sádře. Můžeme se na to dívat i šířeji: v zásadě jde o jakoukoliv situaci, kdy se stát snaží v někom vyvolat dojem, že platí víc než druzí nebo dostává z veřejných systémů méně než ostatní. Ten se potom přirozeně cítí okraden. Necítí se však okraden státem, nýbrž tou druhou skupinou lidí. A tak temná síla dosahuje přesně toho, co potřebuje: aby se lidé nespojili proti dalšímu ukrajování svobody, vyšším daním a sprosté buzeraci státem na každém kroku.

V současnosti toto štvaní můžeme krásně pozorovat na tématu elektronické evidence tržeb (EET). „Podívej, restauratére, v tvém sousedství je bar, který neplatí daně a ty ano.“ „Podívej, obchodníku, vedle tebe je vietnamská večerka, která neplatí daně a ty ano.“ Takové věty můžeme v poslední době z vládních řad slyšet poměrně často. Někdy vysloveně, jindy mezi řádky. V zásadě se nám stát snaží nabulíkovat, že kdybychom donutili sousedovic bar/večerku platit víc na daních, mohl by nám ostatním snížit daně a vlastně by to všechno bylo fér.

Nic není vzdálenějšího pravdě. Temná síla potřebuje EET právě proto, aby mohla daně zvyšovat. A všem. Ekonomové tento jev dobře znají. V tržním prostředí se mu říká „členství“ nebo je také znám jako „odčerpávání spotřebitelova přebytku“. Můžeme jej poměrně běžně vidět, ať už v podobě členství v různých klubech, nebo třeba při každé návštěvě kina. Víte, proč je popcorn v kině docela drahý? Protože už jste „vstoupili do klubu“ a jenom kvůli drahému popcornu nevyhodíte lístky do kina a nepůjdete pryč. Registrační pokladny jsou právě takovou členskou kartičkou nebo vstupenkou do kina. Pokud se nebudeme bránit a všichni si poslušně pořídíme registrační pokladny, vyjde nás ten popcorn – daně – pěkně draho. Jen místo spotřebitelova přebytku bude stát odčerpávat zisk. Co bude státu bránit ve zvyšování daní, když není úniku?

Potřebujeme únikovou cestu

V průběhu celého dvacátého století postupně rostly daně prakticky napříč celou zeměkoulí. Nebylo to však podloženo vůlí obyvatel, kteří by si z nějakého důvodu přáli být více zdaněni, nýbrž růstem dvou schopností. Schopností daně platit a schopností daně vymáhat. S růstem bohatství jsou lidé schopni přežít i při vyšším daňovém zatížení a s rozmachem velkého bratra má stát stále vyšší schopnost daně vybírat. Jestli něco naopak dlouhodobě drží daně na uzdě, není to demokratická vůle projevená ve volbách, ale vyhýbání se placení daní. Temná síla dobře ví, že když daně znásobí, lidé se tak zařídí, že nic navíc neplatí. Zkrátka a dobře, právě strach z toho, že by stát na daních vybral ve výsledku méně, protože by se lidé více daním vyhýbali, je hlavním důvodem, proč politici daně zvyšují jen opatrně.

Registrační pokladny tak politikům umetou cestou k pohodlnějšímu zvyšování daní. I kdyby to ti současní mysleli dobře, nikdo neříká, že to příští vláda neudělá. Musíme bojovat za to, abychom měli zadní vrátka otevřená. Už dnes bychom měli být vděčni za každého živnostníka, který si optimalizuje daně. Právě troufalost vyhýbat se daním drží relativně nižší daně nám všem.

Když se nepodaří lidi poštvat proti sobě, naředí se síla odboje

V neděli ministr financí oznámil, že se elektronická evidence tržeb nebude týkat všech živnostníků, ale jen obchodníků, hoteliérů a restauratérů. To je tedy zhruba polovina živnostníků. Někteří hovoří o prvním úspěchu v boji proti EET. Nevidím to tak. Prostě si jen spočítali, že poštvat si proti sobě všechny samostatně výdělečně činné, by pro ně mohlo mít fatální důsledky. Neberou zpátečku. Jen chlácholí nejrozzlobenější skupinu, která by se mohla sešikovat a bránit. Když budou teď klidní, bude snazší systém zprovoznit a aplikovat na všechny jednoduchým rozšířením stávajícího zákona. Pak už bude jakýkoliv vzdor marný.

Celé to jen potvrzuje myšlenku, že stát štve lidi proti sobě. A když náhodou hrozí, že by se ve skupině mohla objevit početná část, která správně identifikuje problém na straně státu, místo aby hledala chyby u svých konkurentů, stát se ji pokusí vyjmout, aby neměla důvod protestovat. Proto vyzývám: protestujme bez ohledu na to, zda se nás mají registrační pokladny týkat; protestujme bez ohledu na to, jestli náš konkurent daňově optimalizuje více. Až bude systém uvedený do provozu, bude pozdě se bránit a následky si poneseme každý sám.

Ministr Babiš říká: „Kdo nemá 2000 korun ročně, tak radši nech nepodniká.“ Přejděme to, že to není 2000 ročně, ale minimálně 6000. Vidím to opačně: jsem rád, že děláte na sebe, i když to nesype žádná zlatá vejce. O ty velké nemám strach. Mám strach právě o ty malé. Právě to, že člověk, který zrovna včera přišel o práci, může ze dne na den začít bez nákladů dělat sám na sebe, je základem úspěšných ekonomik. Myslím, že teď budou všichni živnostníci do jednoho potřebovat, aby je síla provázela. Síla myšlenek, které Svobodní hájí – nízkých daní, svobody bez všudypřítomné buzerace státem. Nebojme se registrační pokladny odmítnout. Ne kvůli technologickým komplikacím, ani kvůli termínům. Odmítněme je všichni jasně a z principu. Jednotní my být musíme, temné síle společně postavíme se.

Radim Smetka,
místopředseda Svobodných

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31