Radek Dulka: Prohazardní prohibice

Radek Dulka: Prohazardní prohibice

Před týdnem jsme si připomněli výročí konce jednoho neslavného sociálně inženýrského experimentu – americké alkoholové prohibice, a v pátek se v Olomouci uskutečnilo historicky první místní referendum, jehož tématem byl také zákaz, tentokrát hazardu. Protože oba fenomény mají leccos společného, podívejme se na ně blíže.

Alkoholová prohibice v kostce

Kořeny amerického prohibičního hnutí sahají do počátku 19. století, ale skutečně zajímavé věci se začaly dít až po skončení občanské války. Evropští imigranti ze zemí jako Irsko, Německo či Itálie si do nové vlasti přinesli zvyk pít alkohol. Poptávku po alkoholických nápojích uspokojovaly především pivovary, které v druhé polovině 19. století zažívaly veliký boom. Pivo a tvrdý alkohol se prodávaly především ve výčepech – saloonech. Proti nadměrnému pití brzy vznikla silná lidová opozice, jejíž první vlna vyvrcholila v letech 1873 – 1874 tzv. Woman’s Crusade. Ženy z celých Spojených států sepisovaly petice a organizovaly protestní shromáždění a to vše s cílem přesvědčit majitele saloonů, aby své provozovny zavřeli a věnovali se raději podnikání v jiném oboru.

Skočíme v čase do roku 1893. V Ohiu vznikla nová organizace propagující zákaz alkoholu, nazývala se Anti-Saloon League, tedy Liga proti saloonům. Jejím jediným a konečným cílem byla celonárodní alkoholová prohibice. Tato organizace se rychle stala nejvýznamnější svého druhu v celých Spojených státech a získala velkou politickou moc. Na výročním sjezdu roku 1913 její lídři deklarovali záměr prosadit alkoholovou prohibici ústavně na celém území USA. O šest let později se jim podařilo dosáhnout tohoto cíle v podobě 18. dodatku americké ústavy, který zakazoval výrobu, prodej, dovoz a vývoz alkoholických nápojů. Výjimku měl pouze alkohol pro náboženské a lékařské účely, v tom druhém případě dostupný pouze na recept.

Dlužno říci, že ještě před celonárodní prohibicí byly obdobné restrikce přijaty jak na úrovní některých států Unie, tak i lokálně v mnoha městech. Také je zajímavé, že v rozporu s obecným povědomím nebyl v rámci celonárodní prohibice nikdy uzákoněn zákaz konzumace alkoholických nápojů.

Argumenty prohibiční lobby byly typické pro zakazovače: Je vědecky dokázáno, že alkohol škodí. Lidé budou méně pít, zlepší se jejich pracovní morálka a to pomůže ekonomice. Je potřeba ochránit společnost před démonem alkoholu. Vykořeníme společenské zlo, uděláme vše pro blaho lidí.

Prohibicionisté se vnitřně dělili na 3 hlavní skupiny. Zaprvé to byli lidé, kteří se s následky nadměrného pití setkali přímo – buď alkoholu propadl někdo z jejich příbuzných, nebo oni sami. Tito lidé pak svou zkušenost aplikovali na své okolí: v jejich očích byli všichni lidé stejně slabí a ohrožený alkoholismem jako oni a bylo proto nezbytné je před touto hrozbou i proti jejich vůli ochránit.

Druhou a zdaleka největší skupinou lidí byli fanatičtí křesťané, zejména z řad protestantů, kteří celý problém konzumace alkoholu pojali jako náboženský a volali po vymýcení největšího hříchu své doby.

Konečně třetí skupinou byli lídři prohibičního hnutí, kteří prahnuli po politické moci, a proto s maximálním nasazením prosazovali prohibiční zákony na místní a státní úrovni. S každým zavřeným saloonem jejich moc vzrostla a čím větší byla, tím více jí chtěli mít. Tito lidé samozřejmě věděli, že kdo bude chtít pít alkohol, vždy si jej obstará. Bylo jim dobře známo, že uzavřený legální bar bude vbrzku nahrazen barem nelegálním. A také přes nespočet výzev a příležitostí odmítali schvalovat zákony, které by zakazovaly samotnou konzumaci alkoholu. Byli to byli pokrytci, kteří kázali vodu a pili víno – a to doslova. Ostatním alkohol zakazovali a udělali všechno proto, aby jim znemožnili přístup k němu, ale sami se ho vzdát nechtěli.

Je dobře známo, jak prohibice skončila. Krátkodobý pokles nabídky alkoholu na trhu byl brzy nahrazen alkoholem vyráběným tajně nebo pašovaným ze zahraničí. Alkohol takto vyrobený byl často nekvalitní, přimíchával se do něj metanol nebo jiné jedovaté látky. Odhaduje se, že za období americké prohibice dosáhl počet obětí otravy pančovaným alkoholem minimálně 10 tisíc, některé odhady uvádějí až 30 tisíc. Lidí, kteří s vážnými zdravotními následky otravu přežili, bylo řádově více.

Do té doby legálně provozované saloony, kde se alkohol pil sice ve velkém, ale alespoň na jednom místě, byly nahrazeny tajnými bary. Lihoviny se prodávaly v obchodech s lahůdkami, kulečníkových hernách, lékárnách, kloboučnictvích, soukromých klubech a desítkách dalších místech, naprosto mimo jakoukoliv kontrolu. Alkoholickým nápojům již dávno nedominovalo pivo, ale silná pálenka, která samozřejmě znamenala větší zdravotní rizika a rychlejší vznik závislosti.

Dokonce samotná vláda nepřímo podporovala financování nelegálních producentů, když vydávala velké množství pěti- a desetitisícidolarových bankovek, které našly uplatnění zejména při nelegálním obchodování s alkoholem. V jiných tržních segmentech tyto bankovky nebyly ani zdaleka tak oblíbené.

Jedním z důležitých argumentů pro prohibici bylo, že výrobci alkoholu cílí na mládež, ze které chtějí vytvořit novou generaci svých zákazníků. Svědectví studentů z Yale University z poloviny 20. let ale dokládají, že sami studenti vyhledávali nelegální výrobce alkoholu, kupovali si od nich pálenku a tu si pak přinášeli do areálu universitního kampusu. Konzumace alkoholu na kolejích byla v té době naprosto běžná.

Uplácelo se ve velkém. Prohibiční agenti, tedy vládní úředníci pověření vynucováním prohibičních zákonů, nebyli příliš dobře placení a těžko by si jinak mohli dovolit mít automobil řízený šoférem v livreji. Nejschopnějším v uplácení byl pověstný chicagský gangster Al Capone, který ovládl velkou část trhu s nelegálním alkoholem a obrovsky na něm zbohatl. Prohibice byla vůbec pro organizovaný zločin velkou příležitostí. Obecně totiž platí, že když stát postaví něco žádaného mimo zákon, začnou tomu věnovat úsilí lidé, kteří také stojí mimo zákon. Slušný člověk se za nelegální výrobu alkoholu zavřít nenechá, ale mafián takové riziko akceptuje, neboť výnos z oné činnosti mu je tisíckrát vynahradí.

Celkově prohibice skončila fiaskem. Mnozí lidé začali alkoholu holdovat více než před ní, přešli ale z piva a vína na pálenku, často nekvalitní. Oproti předprohibiční éře vzrostl počet lidí zatčených za opilství, alkoholiků i úmrtí v souvislosti s konzumací alkoholu, nejen toho závadného. Někteří lidé dnes tvrdí, že celkově se v době prohibice zkonzumovalo méně alkoholu a že alespoň to byl pozitivní efekt. Toto tvrzení je však docela odvážné – jednak množství vypitého alkoholu na osobu klesalo již nejméně od roku 1910, jednak se množství nelegálně vyrobeného či pašovaného alkoholu špatně odhaduje, neboť nikde na světě zločinci daně neplatí a statistiky nevykazují.

Již nejméně v polovině 20. let tak bylo jasné, že prohibice nefunguje, ale teprve v r. 1929 po svatovalentýnském masakru se v Americe vzedmula vlna odporu proti ní. A až o dalších téměř 5 let později, 5. prosince 1933, prohibice definitivně skončila.

Nepoučitelní

Člověk by řekl, že pro zakazovače všech zemí světa bude americká prohibice mementem. Že místo úplných zákazů, které se ukázaly být kontraproduktivními, se spokojí, když už to tedy musí být, s nějakou přijatelnou mírou regulace.

Komu ještě příval čerstvých mediálních informací o Ukrajině, lapsech presidenta Zemana a desítkách dalších témat nevymazal paměť, vzpomene si jistě na kampaň před letošními komunálními volbami. Strana Zelených v různých městech po celé zemi vytvořila hnutí Pro město, Občané pro město a podobně, jméno města doplňte sami. Před volbami vyšli do ulic se stánky, začali sbírat podpisy pod petici za zákaz hazardu a skutečně s tím uspěli. Nejenže v mnoha městech vyvolali místní referenda, ale také získali mandáty v obecních zastupitelstvech.

Po mementu se však slehla zem a tak argumenty protihazardní lobby vypadají, jako by někdo vzal sto let staré materiály Anti-Saloon ligy a udělal copy-paste. Slyšíme, že hazard rozvrací rodiny, uvrhuje lidi do dluhů, způsobuje kriminalitu. Odstraňme herny a problém bude vyřešen. Volání po absolutní regulaci hazardu vypadá, jako by žádná prohibice nikdy nebyla, jako by nebylo z čeho čerpat zkušenosti.

Některé argumenty jsou vyloženě směšné. Například se dozvíme, že „herna není láhev alkoholu předávaná pod mostem za prohibice v USA, je to prostor, do kterého chodí lidé, a je tedy snadno odhalitelná.“ Kdo pozorně četl první část článku, ví, že za prohibice nedocházelo k ojedinělému předávání jednotlivých láhví někde v zapadlé uličce chicagského předměstí, ale k masívní výrobě a transportu desítek milionů litrů alkoholu ročně. Existovaly desetitisíce nelegálních výčepů, jen v New Yorku odhadem (přesná čísla pochopitelně neexistují) 20 až 100 tisíc. Ty snad neměly dveře, lidé do nich nechodili? Policie je mohla poměrně snadno odhalit a zavřít a majitele předat spravedlnosti, ale nedělo se tak.

Vztah zločinu a hazardu je také jako popisován jako přes kopírák. Nepochybně před americkou prohibicí docházelo k excesům opilých jednotlivců, ale rozhodně při tom po sobě nestřílely mafiánské skupiny. To přinesl až ústavní zákaz alkoholu. Proč by tomu v případě hazardu mělo být jinak? Je veřejným tajemstvím, že na našem území operují ruskojazyčné, balkánské a asijské organizované gangy, o jejichž „podnikání“ ve výrobě a distribuci drog slyšel každý, kdo alespoň občas sleduje televizní zpravodajství. Neexistuje naprosto žádný důvod domnívat se, že v případě úplného zákazu hazardu by tyto skupiny nevyužily uvolněné místo na trhu. Proč by se měly bát porušovat zákon, když právě to je podstatou jejich činnosti? Finanční zisky jim to riziko bohatě vynahradí. Město resp. stát se pouze připraví o výnosy z daní, které mafie nikdy neplatila a nikdy nebude.

Řada spoluobčanů vnímá slovo Česká republika jako synonymum korupce. To slovo zní odevšud – z internetových diskusí, rozhovorů se známými, v rodinách, při posezení v restauracích, je fenoménem dneška. Lidé se často stydí za to, že jsou Češi. Absurdně však mnozí z nich volají po zákazu hazardu, přestože jeho realizací by se korupční prostředí v naší zemi výrazně posílilo. Ani Zeleným, kteří sami proti korupci bojují, tento zjevný rozpor v myšlení a činech příliš nevadí.

Jednu věc naši odpůrci hazardu na rozdíl od svých amerických předchůdců neudělali. Neměli dost odvahy a nejspíš ani lidí na to, aby osobně v masivní kampani přesvědčovali majitele heren o škodlivosti hraní a nabádali je k zavření provozoven a opuštění tohoto podnikání. Taková věc totiž trvá dlouho, je nepohodlná, úspěch není zaručen a hlavně – neuspějete s ní ve volbách. Lepší je udělat mediální kampaň a pak, prohlašujíce se za hlas všeho lidu, obrátit se na vládu nebo obecní zastupitele s požadavkem na vydání zákona či vyhlášky, která by nejen herny, ale nejlépe všechny druhy hazardu zakázala.

Vcelku vzato hlasy pro omezení hazardu samy o sobě vadit nemohou. Jednak představují naprosto legitimní názory lidí a názorová různorodost je důležitá, jednak v některých místech a městech skutečně může nadměrná koncentrace heren spolu se sociální situací lidí představovat závažný problém. Velmi však pochybuji, že jde o něco více než o místní excesy a ty se prostě paušálním zákazem řešit nemají.

Nejhorší na snaze zakazovačů je však to, že když uspějí, každá zrušená herna posílí jejich sebevědomí i politickou moc stejným způsobem, jako kdysi likvidace saloonů ve Spojených státech posílila moc vůdců prohibiční lobby. Zakazovači se zkrátka nikdy nezastaví a nikdy nemají dost, protože by tím popřeli sami sebe. A na světě je ještě mnoho věcí, které se dají zakázat.

PS: Referendum bylo nakonec neplatné, protože se ho zúčastnilo jen 8 % oprávněných voličů, místo k platnosti nutných 35 %. Hrozivých 95,5 % hlasujících se ale vyslovilo pro zákaz hazardu.

Radek Dulka,
člen Svobodných

 

Komentáře členů nejsou oficiálním stanoviskem strany. Stanoviska strany naleznete pod tímto odkazem. 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31