Není to tak dávno, co si světoví státníci s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím potřásali rukama. Navštěvovali ho v jeho stanu v New Yorku, naslouchali mu na Valném shromáždění OSN, div mu jako Arafatovi neudělili Nobelovu cenu míru. Dokonce mu vrátili smrtelně nemocného atentátníka od Lockerbie, který se nyní těší dobrému zdraví. A když si jeho syn usmyslel, že je geniální fotbalista, tak se mu otevřela italská Serie A.
Vlna severoafrických revolucí v severní Africe ale zafungovala jako spínač a všichni tito dobří přátelé se najednou plácli do čela a rozpomněli se na jeho zločiny. Úžasné, to náhlé vybavení si čtyř desetiletí jeho vlády. Celá léta svět sledoval Kaddáfího počínání, ale nechával jej na místě. Občas mu sice v okně přistála raketa, ale když ho bylo zapotřebí, tak rychle došlo k opětnému zbratření. Najednou mu ale začíná téct do bot a svět váhá. Na jakou stranu se v probíhajícím konfliktu přiklonit?
O místní obyvatelstvo nejde. To pod Kaddáfím úpí už takřka půl století. Slovům o nutnosti humanitární intervence, případně proslaveného humanitárního bombardování, věří jen pár stejných idealistů, jako před lety v případě Jugoslávie. Slova o dobru, demokracii a humanitě jsou nesmyslná. Cílem „mezinárodního společenství“ je dobře odhadnout budoucího vládce tohoto regionu a naklonit si ho.
Nervy jako první neudržela Francie, když včera uznala povstaleckou Národní radu za legitimního představitele libyjského lidu. Bezesporu odvážný a vizionářský krok, upřednostnit partu nadšenců s klacky, lopatami a ukradenými zbraněmi před vycvičenými vojáky. Možná se trefila, čeho však tímto krokem dosáhla? Delegitimizace režimu? Tu ztratil už dávno. Nebo si toho Francie všimla až teď? K čemu takový krok povede? Povstalce může diskreditovat. A Kaddáfího vyděsí a přinutí jej bojovat ještě zoufaleji. A co když se u moci udrží? Uznání povstaleckých rebelů nebude nejlepším základem pro budoucí vyjednávání…
Některé státy volají po vojenském zásahu. Ozbrojená intervence Západu by ale za současné situace byla velkou chybou. Zejména když ji odmítá Liga arabských států a Rusko, takže legalizace takového zásahu obvyklou metodou ospravedlnění mandátem OSN by byla vetována. Válka už navíc dávno není clausewitzovským pokračováním politiky jinými prostředky, nýbrž schmittovským bojem ne s legitimním protivníkem, nýbrž s nerespektovaným nepřítelem, pro jehož zničení je užíváno všech dostupných prostředků. Vyvolání dalších nepřátelství by tak při současném zásahu bylo implicitní.
Francie, Velká Británie a další země voláním po válce hazardují. Chtějí rychlý klid a stabilitu. Ale minulost ukázala, že taková taktika může vést k přesně opačným výsledkům. Výsledky konfliktů v Tunisku, Egyptě, Libyi a za chvíli možná dalších zemí jsou přitom klíčem pro budoucnost nejen severoafrického, ale i evropského regionu. A další rozpadlá země v regionu určitě není tím nejlepším výsledkem. Libye tvoří vnější hranici a nárazníkové pásmo Evropské unie, která je na tomto regionu navíc energeticky závislá. Proto se příliš netváří ani na ropné embargo, které by Kaddáfího bezpochyby zničilo. Protože kromě ní a písku toho na vývoz moc nemá.
Vnější vstup do konfliktu je v tomto okamžiku zrádný. I proto, že probíhající severoafrické revoluce nejsou revolucemi pro něco, ale proti něčemu. Protirežimní bojovníci nemají plány, co dále. Co přijde po utichnutí bojů tak může být mnohem horší, než současnost. Regionu hrozí příchod demagogických mocenských skupin. Případné volby mohou k moci vynést například Muslimské bratrstvo a vést k nastolení práva šaría.
To není dobrá volba pro Evropu. Ta v regionu potřebuje stabilitu. Proto musí postupovat opatrně a organickou spoluprací nabízet řešení, nikoli vydávat horkohlavá prohlášení. Těmi může jenom ztratit. U obou stran. Pro eliminaci ztrát na životech je bezpochyby třeba učinit maximum možného. Ale ne píchat do vosího hnízda. Další válka není žádoucí. Ledaže by EU toužila po dalších uprchlících plovoucích na vorech k jejím břehům. A ti by představovali jen ten nejmenší problém.
Autor: Tomáš Přerovský