POLANECKÝ: Státe dej mi konečně pokoj, mám tě už dost!

POLANECKÝ: Státe dej mi konečně pokoj, mám tě už dost!

Už mi z toho všeho jde hlava kolem. Subjektivně se zdá, že množství veřejných problémů spirálovitě narůstá a nebere konce. Pokrytectví politiků napříč všemi etablovanými stranami, zvyšování daní, státní zadlužení, korupce a zpronevěry veřejných činitelů,  narůstající regulace a zákony, neustále rostoucí míra dohledu, bezdůvodné špiclování občanů atd. Prostě přebujelý stát. Zcela nepokrytě funguje jen sám pro sebe, resp. pro elitáře, kteří se ho snaží ovládat. Všichni, jako kdyby se už dávno smířili s tím, že občan zde (i kdekoliv jinde na světě) existuje pouze pro stát, že je jeho otrokem, producentem nových daňových poplatníků, nesvéprávným jedincem a ovcí ve stádu, kterou je potřeba řádně oholit a kterou je potřeba donutit, aby přiliš nevystrkovala hlavu.  

Smířit se s tím vším je fatální omyl, kterého se dopouštíme téměř všichni v podstatě každý den. Stát je útvarem, který vzniknul na ochranu bezpečí a zájmů určité skupiny lidí a měl by se podle toho chovat. Nekompromisně a bez vyjímky. Není zde od toho, aby více či méně terorizoval své občany, ačkoliv, uznávám, hranice mezi vynucením pravidel a neoprávněnou buzerací bývá velmi tenká.

Vždyť kolik z občanů tohoto státu si vůbec uvědomuje, že když vyjdou nebo vyjedou na ulice našich měst, jsou téměř permanentně pod dohledem? A kolika lidem to opravdu vadí? Že nic špatného v životě neděláte a tak je vám jedno, že vás někdo neustále sleduje? Že se nemáte čeho obávat? To je fatální omyl a strkání hlavy do písku. Říká se, že když vložíte žábu do hrnce s vodou a postupně zvyšujete teplotu, žába si pomalu zvyká na rostoucí teplotu, až se uvaří. Kdyby se teplota zvýšila naráz, žába by z hrnce vyskočila. Stát (tedy skupina elitářů, kteří jej ovládají) nám stejně tak pozvolně zvyšuje teplotu (resp. utahuje šrouby), my se pomalu začínáme vařit, ale jsme velmi líní nebo slepí s tím něco dělat. 

Proč o tom všem ale mluvím? Kvůli snaze neustálého posilování role státu. V naší společnosti je velmi silně zakořeněn etatismus, tedy pocit, že stát se o vše postará: o materiální zajištění občanů všech věkových kategorií, o ekonomiku, o bezpečnost, o cokoliv… To je ale opět hluboký omyl. Stát neprosperuje, protože efektivně vykonává svoje funkce. Stát prosperuje, pokud bez státních zásahů prosperují jeho jednotlivé stavební kameny, tedy jednotlivci a firmy (nejvíce je toto pravidlo pochopitelně viditelné v oblasti ekonomiky). A naopak, o co více se stát (neefektivně) přimotává do existence a díla jednotlivých entit ve slepé či pokrytecké víře, že koná veřejné dobro, o to více pak sám skomírá. Vždyť připadá vám normální, že stát odebírá průměrně vydělávajícímu občanovi tohoto státu nadpoloviční většinu jeho ročního příjmu? Mně nikoliv. Ale možná patřím do menší části populace, která si tuto absurditu velmi citlivě uvědomuje.

Většina občanů se rovněž etatisticky spoléhá na vyřešení problému korupce ze strany státu, doufajíce, že politici, kteří se populisticky bijí v hruď, to vše mohou zajistit. Nemohou. A i kdyby mohli, je zřejmé, jak by byl (vlastně je) tento přístup naivní. Neboť chtít po politicích, aby si vlastnoručně podřezávali vlastní židle v rámci přebujelého státního aparátu, je naprosto absurdní. Dávají se obvykle naivní recepty, jak potlačovat důsledky přerostlého státu, který ke korupci a klientelismu přímo vybízí. Důsledky jsou ovšem ve své podstatě neřešitelné a žádné apely na morálku či represe je nevyřeší (viz korupcí prorostlá Čína a související trest smrti). Proto je nutné řešit samotnou příčinu, která je pro korupci živnou půdou, tedy samotnou existenci zhoubně přerostlého státu a státního aparátu. Mluvím zde o množství regulací, zákonů, razítek, úředníků, dotací, kontrol, restrikcí atpod.

A přitom mnoho ze zmiňovaných problémů, se kterými se denně na úrovni státu potýkáme nebo které nás každý den zlobí, mají poměrně jednoduchý recept na řešení. Je jím zmenšení státu samotného a jeho vlivu na naše životy. Nemluvím tím o jeho likvidaci, ale o podstatném zmenšení a tím i zefektivnění. Jasná, srozumitelná a jednoduchá pravidla včetně jejich vynucení (tj. stát) jsou potřeba a já uznávám nutnost jejich existence v případě zajištění opravdu základních funkcí (např. bezpečnosti).  

Přechod od „velkého“ k „malému“ státu by však samozřejmě nebyl jednoduchý. Ba právě naopak, byl by pro velkou část obyvatel naprosto bolestivý. Například uplatnění neproduktivních státních úředníků na reálném trhu produktivní práce (který by díky své státem zapříčiněné zakrnělosti po určitou dobu nenabízel dostatek pracovních příležitostí) by pro mnohé bylo nepřekonatelným problémem.  A to ani neuvažuji o nutnosti mnohých převzít osud a starost o sebe sama do vlastních rukou.  

Etablované parlamentní strany, stejně tak jako drtivá většina neparlamentních stran, nenabízí skutečná řešení související s přebujelým státem. Jejich programem je naopak další posilování jeho role v té či oné podobě a pouhé hašení důsledků tohoto přístupu. Existuje však prozatím neparlamentní strana blížící se hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny, která likvidaci metastázovaných částí státu nabízí. A já pevně věřím, že do příštích parlamentních voleb ještě výrazně více pravicově smýšlejících voličů pochopí, že právě tato strana jako jediná nabízí autentický pravicový liberální program s jasnou koncepcí a návrhem racionálních řešení.

Jan Polanecký je členem Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v pořadu 360° CNN Prima NEWS hájil vládní rozpočet na rok 2026, vysvětloval, proč podle něj obrana reálně neklesá pod 2 % HDP, a bránil opatrný postup vlády při řešení prudkého zdražení nafty

Rozpočet 2026: proti „vycucaným číslům“

V debatě nad čerstvě schváleným rozpočtem (schodek 310 miliard) Vondráček tvrdil, že současná verze je „návrat do reality“ po Stanjurově návrhu, který podle něj stál na „vycucaných číslech“ a nepočítal s reálnými výdaji, zejména na dopravu. Kritizoval, že dříve chyběly peníze na už vysoutěžené dopravní stavby, zatímco nyní se podle něj podařilo peníze na tyto projekty zajistit, a naopak ušetřit u armádních nákupů, které nebyly ani soutěžené.

Zároveň připomněl, že po započtení chybějících prostředků pro SFDI by reálný schodek starého návrhu nebyl 286, ale kolem 323,5 miliardy. Národní rozpočtovou radu, vedenou Mojmírem Hamplem, použil jako argument, že realita je blíže nynějším vládním číslům než původním představám bývalé vlády.

Obrana: 2 % a víc, ale bez „honění procent“

Na výtku opozice, že kabinet „kašle na obranu“, Vondráček odpověděl, že klíčové je dívat se na celkové výdaje na obranu, nejen na kapitolu Ministerstva obrany. Tvrdil, že celkový balík pro obranu roste o zhruba 13 miliard a že se tak dostává nad hranici 2 % HDP (uváděl 2,07 %), přičemž do obrany se započítávají i výdaje jiných resortů, například infrastruktura využitelná pro přesuny armády.

Odmítl představu „nahánění procent“ předčasnými zálohovými platbami či zbytečnými nákupy jen proto, aby se papírově splnil cíl: podle něj je lepší kupovat to, co armáda skutečně potřebuje, a zároveň držet schodek nižší než v návrhu předchozí vlády. Připomněl také, že historicky měla ODS za svých vlád výdaje na obranu kolem 1 % HDP, zatímco dnes jsou násobně výš.

Na otázku, zda Česko naplní dlouhodobý závazek vyšších výdajů do roku 2035, odpověděl vyhýbavě s tím, že závazků se koalice nevzdala, ale nejdřív potřebuje „ekonomický růst a sociální smír“, jinak budou i vysoké obranné výdaje politicky těžko obhajitelné.

Spor o dluh: kdo je „levicový“?

Jan Skopeček označil současný rozpočet za „šílený“ a Svobodné za „novou levicovou stranu“, která se podílí na růstu deficitu oproti původním 286 miliardám. Vondráček kontroval, že právě za vlád ODS vznikl nárůst dluhu o zhruba 1200 miliard a že v poměru k HDP šlo o rekord.

Zdůraznil, že do současného rozpočtu koalice dokázala vtělit i zrušení „zelené daně“ – poplatku za obnovitelné zdroje, který podle něj uměle zdražoval energie a tlačil inflaci nahoru. Tvrdil, že díky tomu je inflace okolo 1,6 % a že se to podařilo bez zvýšení odvodů pro OSVČ.

Vlček ze STAN naopak argumentoval, že čísla vlády nesedí, protože nepočítají s nespotřebovanými výdaji a dalšími příjmy z EU, a že rozpočet je „nezákonný“ a neodpovídá dnešní bezpečnostní realitě. Vondráček odmítl, že by šlo o „prázdný“ rozpočet, a připomněl, že právě z nespotřebovaných výdajů se dříve financovaly některé sliby minulé vlády.

Nafta +6 Kč/l: monitoring teď, daňové zásahy až podle okolí

Ve druhé části pořadu řešila čtveřice skokové zdražení nafty, která za týden podražila zhruba o 6 Kč na litr a místy se v rámci jednoho města lišila až o 10 Kč. Radek Vondráček jako „těžký řidič“ uznal, že rozdíl 10 Kč je extrém, ale připomněl, že část rozdílů může být dána aditivy a typem paliva.

ODS přišla s návrhem snížit spotřební daň o 1,70 Kč z litru, který chtěla urychleně projednat; Skopeček to označil za „relevantní krok“ na omezenou dobu. Vondráček jej varoval, že jisté je jen to, že takový krok udělá díru zhruba 11 miliard do rozpočtu, zatímco dopad na konečnou cenu není garantovaný. Připomněl také, že Maďarsko se svým zastropováním cen pohonných hmot narazilo na problémy a nechce opakovat chyby, které vedou k nedostatku a frontám.

Stropy, Polsko, Maďarsko a daně

Na dotaz, zda by podpořil zastrojování marží jako „krajní variantu“, Libor Vondráček připomněl zkušenost z roku 2022: podle něj „nejlepší model“ zvolilo Polsko, které šlo cestou snížení daní, zatímco maďarské stropy přinesly vedlejší problémy. Pokud by okolní státy znovu začaly snižovat spotřební daň, Česko by podle něj nemohlo zůstat stranou, jinak by přicházelo o tranzitní tankování.

K ODS byl v této věci kritický: připomněl, že když se během energetické krize mluvilo o stropech, tehdejší premiér nejdřív označoval stropování za populismus, aby krátce před volbami koalice prezentovala zastropování energií na billboardech jako svůj úspěch. Podle Vondráčka je tedy na místě méně moralizování a více realistického zvažování nástrojů podle situace.

Ropa, plyn a Rusko: „neexistuje ideologicky lepší plyn“

V závěru debaty se téma posunulo k otázce energetické bezpečnosti a možného návratu k ruským surovinám. Moderátorka citovala výzvy, aby EU znovu zvážila sankce na ruskou ropu a plyn, a připomněla argumenty, že bez ruských surovin bude doplňování zásobníků před zimou složité.

Vondráček zopakoval dlouhodobou pozici Svobodných: podle něj „neexistuje ideologicky lepší nebo horší plyn“ a Slovensko je příkladem země, která reálně mnoho alternativ nemá. Poukázal na to, že i Ukrajina, která s Ruskem válčí, ruské suroviny odebírá, a položil otázku, zda omezení odběru ze strany EU skutečně vedla k menším ztrátám na životech.

Zároveň upozornil, že výpadek dodávek přes Hormuzský průliv – kudy prochází zhruba pětina světové produkce – Rusko samo nenahradí, a proto se primárně dívá na globální trh a diverzifikaci. Kritizoval „pokrytectví“, kdy Evropa formálně sankcionuje, ale zároveň roste dovoz ruského LNG po moři například do Francie, a vyzval k otevřené debatě bez ideologických klišé.

Na přímou otázku, zda Česko „obětuje sankce a Ukrajinu“, odpověděl, že o zrušení sankcí se nyní v EU fakticky nejedná a že případná změna musí být součástí širšího balíčku, nikoli izolovaného kroku jednoho státu.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31