Spravedlivý stát je možný – to je předvolební heslo prezidentského kandidáta Dienstbiera. Téměř bych měl tendenci s ním souhlasit, ač zcela jiným způsobem než je myšleno, pokud by se ovšem v podmínkách převládající politické kultury našeho národa nejednalo o čirou utopii. Pojďme si tedy toto billboardové heslo Jiřího Dienstbiera krátce rozebrat.

Pojmy spravedlivý stát nebo sociální spravedlnost jsou nejen v podmínkách České republiky či Evropy absolutně pokrouceny. Stejně vadným a pokryteckým způsobem s nimi evidentně pracuje také tento prezidentský kandidát. V samotné teorii veřejných financí lze pojem sociální spravedlnosti vykládat několika možnými způsoby, z nichž v současné době téměř jediný používaný – socialistický výklad, realizující zhoubně vysoké přerozdělování a pokrytecké státní proklamace o solidaritě, je pouze jedním z nich. Většina obyvatel Evropy je však dnešním pojetím již natolik indoktrinována, že si své fungování bez nadmíru silného státu ani nedokáže představit.

Pojetí spravedlnosti, které Jiří Dienstbier reprezentuje, podporuje z větší části, krom těch skutečně potřebných, převážně také neschopné, pohodlné, průměrné či dokonce příživnicky líné etatisty, pro které je stát alfou a omegou jejich existence. Nebo přinejmenším ty, kteří si nedokážou vlastní existenci bez jeho „podpory“ a všeobjímající přítomnosti vůbec představit. To vše v situaci, kdy jim stát dostal myšlenku své nenahraditelné potřebnosti ve většině oblastí jejich života opravdu hluboko pod kůži. Ačkoliv je zřejmé, že by se jim žilo mnohem lépe a jednodušeji pouze se státem minimálním a efektivním.  

Domnívám se, že se stát teoreticky může heslu v nadpisu tohoto článku přeci jen mírně přiblížit. Rozhodně to ale nelze realizovat tím, že bude ještě více utahovat šrouby pod rouškou spravedlnosti, solidarity, bezpečnosti, falešného a nefunkčního omezování korupce, či jiné „služby pro občany“, která v praxi stejně nefunguje. Nebude to ani pokračujícím omezováním svobod a soukromí jednotlivců ani dalším zvyšováním daní ve snaze trestat vše výjimečné a úspěšné. Navíc, aniž by tak k efektivnímu přerozdělování získaných prostředků od „bohatých“ k „chudým“ vůbec kdy docházelo.

Stát skutečně může být výrazně spravedlivější vůči nám všem, pokud nebude tak masivně zasahovat do našich životů a bude omezen na nejnutnější provozní minimum. O co absurdnější je současný stav, pokud si uvědomíme, že stát průměrnému zaměstnanci odebírá v celkovém úhrnu nadpoloviční většinu jeho ročního výdělku a že čtvrtina české populace živí ze svých daní zbývající tři čtvrtiny. Přesto nebo možná právě proto (!) existuje majorita voličů, která si přeje více daní, více přerozdělování, ještě větší posilování role státu. Zní to jak úryvek z absurdní komedie, ale je to bohužel pravda. Je to naše realita. To je důvodem, proč se pan Dienstbier ve výkladu svého billboardového hesla tak dramaticky mýlí. Možná však zcela záměrně a účelově. To, co on prosazuje, k žádné spravedlnosti nepovede. Povede to k dalšímu zotročování občana ze strany státu, k podporování průměrnosti, neschopnosti, liknavosti či rezignaci a k dalšímu prohlubování moci politiků a úředníků nad našimi životy.

Závěrem si dovolím panu Dienstbierovi, resp. všem podobně smýšlejícím, ocitovat jednu velmi trefnou myšlenku bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana: „v současné krizi není stát řešením našeho problému – stát je tím problémem“. Spravedlivější stát je určitě možný, pane Dienstbiere. Rozhodně ale ne tak, jak si to Vy představujete.

Jan Polanecký je členem Svobodných