POLANECKÝ: Spravedlivý stát je možný

POLANECKÝ: Spravedlivý stát je možný

Spravedlivý stát je možný – to je předvolební heslo prezidentského kandidáta Dienstbiera. Téměř bych měl tendenci s ním souhlasit, ač zcela jiným způsobem než je myšleno, pokud by se ovšem v podmínkách převládající politické kultury našeho národa nejednalo o čirou utopii. Pojďme si tedy toto billboardové heslo Jiřího Dienstbiera krátce rozebrat.

Pojmy spravedlivý stát nebo sociální spravedlnost jsou nejen v podmínkách České republiky či Evropy absolutně pokrouceny. Stejně vadným a pokryteckým způsobem s nimi evidentně pracuje také tento prezidentský kandidát. V samotné teorii veřejných financí lze pojem sociální spravedlnosti vykládat několika možnými způsoby, z nichž v současné době téměř jediný používaný – socialistický výklad, realizující zhoubně vysoké přerozdělování a pokrytecké státní proklamace o solidaritě, je pouze jedním z nich. Většina obyvatel Evropy je však dnešním pojetím již natolik indoktrinována, že si své fungování bez nadmíru silného státu ani nedokáže představit.

Pojetí spravedlnosti, které Jiří Dienstbier reprezentuje, podporuje z větší části, krom těch skutečně potřebných, převážně také neschopné, pohodlné, průměrné či dokonce příživnicky líné etatisty, pro které je stát alfou a omegou jejich existence. Nebo přinejmenším ty, kteří si nedokážou vlastní existenci bez jeho „podpory“ a všeobjímající přítomnosti vůbec představit. To vše v situaci, kdy jim stát dostal myšlenku své nenahraditelné potřebnosti ve většině oblastí jejich života opravdu hluboko pod kůži. Ačkoliv je zřejmé, že by se jim žilo mnohem lépe a jednodušeji pouze se státem minimálním a efektivním.  

Domnívám se, že se stát teoreticky může heslu v nadpisu tohoto článku přeci jen mírně přiblížit. Rozhodně to ale nelze realizovat tím, že bude ještě více utahovat šrouby pod rouškou spravedlnosti, solidarity, bezpečnosti, falešného a nefunkčního omezování korupce, či jiné „služby pro občany“, která v praxi stejně nefunguje. Nebude to ani pokračujícím omezováním svobod a soukromí jednotlivců ani dalším zvyšováním daní ve snaze trestat vše výjimečné a úspěšné. Navíc, aniž by tak k efektivnímu přerozdělování získaných prostředků od „bohatých“ k „chudým“ vůbec kdy docházelo.

Stát skutečně může být výrazně spravedlivější vůči nám všem, pokud nebude tak masivně zasahovat do našich životů a bude omezen na nejnutnější provozní minimum. O co absurdnější je současný stav, pokud si uvědomíme, že stát průměrnému zaměstnanci odebírá v celkovém úhrnu nadpoloviční většinu jeho ročního výdělku a že čtvrtina české populace živí ze svých daní zbývající tři čtvrtiny. Přesto nebo možná právě proto (!) existuje majorita voličů, která si přeje více daní, více přerozdělování, ještě větší posilování role státu. Zní to jak úryvek z absurdní komedie, ale je to bohužel pravda. Je to naše realita. To je důvodem, proč se pan Dienstbier ve výkladu svého billboardového hesla tak dramaticky mýlí. Možná však zcela záměrně a účelově. To, co on prosazuje, k žádné spravedlnosti nepovede. Povede to k dalšímu zotročování občana ze strany státu, k podporování průměrnosti, neschopnosti, liknavosti či rezignaci a k dalšímu prohlubování moci politiků a úředníků nad našimi životy.

Závěrem si dovolím panu Dienstbierovi, resp. všem podobně smýšlejícím, ocitovat jednu velmi trefnou myšlenku bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana: „v současné krizi není stát řešením našeho problému – stát je tím problémem“. Spravedlivější stát je určitě možný, pane Dienstbiere. Rozhodně ale ne tak, jak si to Vy představujete.

Jan Polanecký je členem Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.

Konzistence místo pokrytectví

Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.

Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.

Obrana podnikatelů a trhu

Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.

Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.

Polsko jako lepší model

Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.

Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.

ETS2 a odpor vůči přemíře regulace

Další část debaty se stočila k emisním povolenkám ETS2. Vondráček se zde držel svého dlouhodobého postoje, že systém emisních povolenek je jen jinou formou zdražování života lidí a oslabování konkurenceschopnosti ekonomiky. Jeho argument nebyl jen ideologický; opakovaně vysvětloval, že vyšší náklady pro domácnosti a malé a střední podniky dopadnou především na ty, kdo mají nejmenší prostor se bránit. Pro české prostředí jde o srozumitelnou a politicky silnou linku.

Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.

Veřejnoprávní média a právo veta

Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.

Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31