Pokud bychom tento příměr vzali do důsledků, najdeme pouze několik paralel v tomto jinak poměrně kostrbatém srovnání. Současný vývoj Řecka a jeho vztah k institucím a partnerům v rámci Evropské unie však zobrazuje podobné schéma problému, jaký jsme pozorovali v devadesátých letech minulého století v zemích bývalé Jugoslávie. V národech, které jsou uměle tlačeny k bytí ve větším nadnárodním celku, se kterým nejsou vnitřně ztotožněni, se v době ekonomických či jiných potíží projevují značné odstředivé tendence.
Ačkoliv byla situace v Jugoslávii v mnoha ohledech výrazně nesrovnatelná (historické konsekvence, vnější vlivy, dlouhotrvající mediální masáž jednotlivých etnik, tlak nacionalistické rétoriky politiků vůči obyvatelstvu atpod.), výše popsaná základní paralela platí. Obyvatelé evropské unie, pokud se jich zeptáte na původ, v drtivé většině neřeknou, že jsou Evropané. Odpoví, že jsou Němci, Francouzi, Řekové, Češi atd. Jakýkoliv zásah od partnerských institucí nebo států v rámci Evropské unie tak vnímají jako vnější a přirozeně nechtěný (pominu-li fakt, že aktuální brojení řeckého obyvatelstva proti Německu a Francii míří špatným směrem, neboť problémy si způsobili především Řekové sami).
Dovolím si ještě jedno srovnání, totiž situaci Československa v letech 1991–1992. Pokud opět pomineme nesporný vliv politických elit na veřejné mínění tehdejší doby, zejména pak na slovenské straně, lze konstatovat, že momentálně jsou od roku 1990 vztahy našich dvou národů historicky nejlepší. Důvod je zřejmý. Překonali jsme odstředivé tendence, realizovali odluku a dále uměle nedrželi vzájemnou nevraživost v papinově hrnci lásky a porozumění našich národů.
Totéž (tedy odluka) musí nyní nastat v případě Řecka, dříve než bude ještě více pozdě (tím samozřejmě nemyslím potenciální válečný konflikt). Důvody již jednoznačně vybublávají na povrch: růst nacionalismu a radikálních názorů nejen na evropské instituce, ale i na ostatní národy tohoto společenství je nebezpečný a nežádoucí. Přičemž současná modrožlutá sebedestruktivní politika strkání hlavy do písku tuto časovanou bombu jen dále podněcuje.
Jan Polanecký je příznivec Svobodných
