POLANECKÝ: Rudé kázání populisty Okamury

POLANECKÝ: Rudé kázání populisty Okamury

S němým úžasem jsem pročítal aktuální článek prezidentského kandidáta Okamury. Musím přiznat, že můj doposud poměrně neutrální názor na tohoto podnikatele a politika se po přečtení snůšky naivní a falešné argumentace rasantně zhoršil.

1. Komunisté v současné politice

Je rozhodně pravda, že bývalé nomenklaturní kádry infiltrovaly a přežívají ve všech sférách našeho veřejného života. Velmi viditelně i v politice. Je jistě také pravda, že strašák komunismu s oblibou používají etablované, tzv. pravicové, strany v okamžiku, kdy se dostávají do ideové či argumentační krize (očekávám opět příliv podobné argumentace před příštími volbami do PS PČR). Současně lze souhlasit s tezí, že dnešní nekomunističtí politici používali tuto stranu jako pragmatický nástroj k uplatnění svých cílů (prohlasování chtěného), což nutně nemusí mít cokoliv společného s pokrytectvím ve vztahu ke komunistické ideologii. Ona souvislost je v článku pana Okamury velmi křečovitě hledána a účelově používána.

2. KSČM – nová a jiná strana

Tvrdit však, že současná komunistická strana je strukturálně a zejména ideologicky zcela jinou stranou, než kterou dříve bývala, to vyžaduje již velkou porci ignorace reality. Pokud by pan Okamura zašel o trochu více do hloubky zdrojů, narazil by krom oficiálních učesaných proklamací na webu KSČM také například prezentaci Komunistického svazu mládeže ( www.ksm.cz), jehož aktivity jsou věcně i lidsky naprosto provázány s KSČM. Na tomto webu lze najít plnou obhajobu stalinistického a gottwaldovského komunismu, včetně odporné argumentace záměrů této sebranky. Toto je pravá tvář běžných českých komunistů, nikoliv společensky korektní prezentace oficiální komunistické partaje. Je zcela absurdní, leč příznačné, že nedávné trestní oznámení na tyto internetové stránky bylo v zárodku zastaveno, ačkoliv zde byla zjevně naplněna skutková podstata trestného činu. Podobně vadná tolerance jiné levicové – tedy nacistické ideologie, která měla paradoxně méně ničivé dopady, nefunguje, což jen ukazuje na pokřivenost myšlení podstatné části naší společnosti a dokonce orgánů činných v trestním řízení. Komunistická strana již jednou velmi exaktně dokázala rozpor mezi proklamacemi a skutky v letech 1946 – 1948. Ne ve středověku, ne před 200 lety, ale za života většiny z nás. Stačí tedy panu senátorovi pouhé proklamace na webových stránkách strany, aby uvěřil, že je již zcela novou, neposkvrněnou a že se jí není třeba bát? Nebo mu stačí osobní antikapitalistické pokrytectví některých vrcholných představitelů KSČM? Osobně se stále snažím věřit, že pan Okamura snad není až natolik hloupý a naivní.

3. Komunismus – nejdemokratičtější zřízení

Okamurovo další konstatování, že komunisté se ideově hlásí k nejdemokratičtějšímu společenskému zřízení, které kdy existovalo, snad již ani nepotřebuje komentář. Přesto. Falešný rádoby idealismus, které se zde tento prezidentský kandidát snaží čtenářům prezentovat nemá nic společného s realitou. Pan Okamura možná chce být jedním z těch, kteří tvrdí, že, že „myšlenka je dobrá, jen ji lidé špatně uchopili“. To je však fatální omyl, protože komunistická myšlenka je špatná právě proto, že umožňuje její rozsáhlé zneužití a také proto, že zcela nereflektuje přirozené motivace lidí.

4. Výdobytky komunismu pro dnešní dobu

Jak dále píše Tomio Okamura, „za dnešní sociální a demokratický systém kdysi bojovali a umírali, vražděni pravičáky, výše zmínění komunisté. Hlásit se k takovým lidem není ostuda. Je to čest“.

Nevím, kde bere pan senátor odvahu srovnávat desítky milionů mrtvých rukou komunistických diktátorů s oběťmi na straně původních komunistických stoupenců či později obyvatel komunistických zemí. Toto srovnání nesedí ani z hlediska počtů ani – zejména – z hlediska principu. Komunisté navíc nikdy za demokracii nebojovali a není mi jasné, jak k takovému překvapivému závěru pan Okamura vůbec došel.

Dnešní sociální systém státu, který zřejmě pan senátor považuje za správný, likviduje přirozený vývoj, trestá úspěch a výjimečnost, nezdravě nivelizuje a zavádí společnost do šedi a průměru (nejen ekonomicky). V posledních dvou desetiletích bohužel rostoucím tempem. Tento státní systém, ve kterém čtvrtina obyvatel země živí zbývající tři čtvrtiny – systém, kde průměrnému zaměstnanci odebere stát ročně nadpoloviční většinu jeho výdělku (schopným až dvě třetiny) na daních, považuje pan Okamura za správný? Opravdu nevěřím svým očím při čtení takových hloupostí.

Ne, že bych opovrhoval lidmi, kteří zaplatili životem za to, čemu věřili, ale na druhou stranu nemám sebemenší důvod se hlásit k jejich historickým omylům. Plíživý fašismus a katastrofální sociální pokřivení, které dnes většina lidí považuje za normální, vzrostlo právě z komunistických kořenů a je zcela absurdní to oslavovat. Nepovažuji za čest mít možnost se k tomuto hlásit, neboť pro lidi by mělo být ostudou připojovat se ideově k takovým historickým omylům.

5. Kolektivní vina, pokrytectví a slušnost současných komunistů

Lze samozřejmě poměrně snadno souhlasit s myšlenkou, že kolektivní vina není správný přístup k posuzování určité skupiny obyvatel. Současně je možné se také ztotožnit s tvrzením, že zločiny dávné minulosti již spláchl čas (viz. např. zločiny křesťanských fanatiků a mocných ve středověku). Tato konstrukce, pokud se ji pan Okamura snaží našroubovat na naši současnou situaci, má ale jednu podstatnou vadu. Tou je historická blízkost a zkušenost většiny lidí s praktickými dopady realizace komunistických myšlenek, kterým nyní dělá velmi hloupě advokáta. Udivuje mě, že ač je tento pán o 5 let starší než jsem já sám, pamatuje si (možná záměrně) z konce komunistické éry Československa o mnoho méně než já sám.

Dá se říci, že mnoho současných komunistů je přímo klasickou ukázkou oportunismu dnešní doby. Tito elitáři a bohatí politici vlastní, spoluvlastní či ovlivňují firmy (např. předseda Filip ve Vietnamu), ve kterých zcela jistě neuplatňují sociální rovnost či jiné komunistické výdobytky. Na politické scéně však mají natolik hroší kůži, aby neváhali trvale manipulovat podstatnou částí veřejnosti svým údajně levicovým přesvědčením. Ptám se tedy, zda-li jsou proto lepší než ti, kteří již měli možnost zabořit svůj rypák do státního koryta? Rozhodně nejsou.

Okamurova presumpce čestnosti komunistů v důsledku toho, že se doposud do ničeho velkého nenamočili, na rozdíl od současných nekomunistických parlamentních stran (což mimo jiné není příliš pravda), je samozřejmě ze své podstaty zcela vadná. Je čestný největší gauner jen proto, že prozatím nedostal šanci se naplno projevit? Jistě že ne. Stejně tak je zcela jistě mnoho opravdu slušných lidí ve stranách jinak prolezlých prospěchářstvím, korupcí a bezbřehým politikařením.

Domnívám se, pokud abstrahuji od určitého počtu komunistů z prospěchu (např. mnohých politiků KSČM), že přesvědčení komunisté to nemohou mít v hlavě zcela v pořádku. Myslím, že se jedná v tomto smyslu opravdu o všechny – bez výjimky. Hodnotím jejich politickou způsobilost a svéprávnost, nikoliv lidské resp. morální kvality či jejich případné minulé viny.

Domnívám se současně, že pan senátor a kandidát na prezidenta Okamura míří zcela špatným směrem. Cílí nyní populisticky také na levicově resp. bolševicky orientované voliče a snaží se tak o co nejširší záběr potenciální voličské základny. Považuji ale z jeho strany za pokrytectví nejhrubšího zrna, pokud se snaží nadbíhat mentálně slabým příznivcům komunistické ideologie a současně žít život, jaký žije. Je to v principu stejně odporné a pokrytecké, jako vše z dnešní politické scény, proti čemu se tak vehementně vymezuje.

Jan Polanecký je členem Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.

Konzistence místo pokrytectví

Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.

Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.

Obrana podnikatelů a trhu

Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.

Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.

Polsko jako lepší model

Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.

Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.

ETS2 a odpor vůči přemíře regulace

Další část debaty se stočila k emisním povolenkám ETS2. Vondráček se zde držel svého dlouhodobého postoje, že systém emisních povolenek je jen jinou formou zdražování života lidí a oslabování konkurenceschopnosti ekonomiky. Jeho argument nebyl jen ideologický; opakovaně vysvětloval, že vyšší náklady pro domácnosti a malé a střední podniky dopadnou především na ty, kdo mají nejmenší prostor se bránit. Pro české prostředí jde o srozumitelnou a politicky silnou linku.

Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.

Veřejnoprávní média a právo veta

Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.

Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31