Tvrzení, že Hitlerova NSDAP byla krajní pravicí, je opravdovým evergreenem a po desetiletí proklamovaným mýtem nejen naší domácí politiky. Aby bylo možno se po druhé světové válce distancovat od poražených ideologií a současně realizovat sílící levicové myšlenky, bylo potřeba nacistické a také fašistické režimy negativně zaškatulkovat. Nebo spíše, bylo potřeba k všeobecně uznávané zhoubnosti poražených režimů připodobnit socialistům konkurenční doktríny. Koneckonců, patřičná klišé používají komunisté, socialisté, etničtí aktivisté a dokonce i nemálo politologů dodnes.

Soustřeďme se především na Hitlerovy stranické ideje, ačkoliv podobný způsob myšlení s různými obměnami lze zaznamenat přiměřeně i ve všech fašistických režimech tehdejší doby. Nacismus pod vlivem Hitlerových fobií svoje socialistické či všeobecně levicové teorie pouze „vyšperkoval“ o vyhrocený rasismus, kombinovaný se státem garantovanou diskriminací a perzekucí. Vše ostatní však jednoznačně dokládá jinou povahu tohoto totalitního režimu, než jaká je nám po desetiletí předkládána. Také jste se ve škole učili, že Hitler byl krajní pravice, viďte…

A bylo Vám někdy vysvětleno proč? Tak jen namátkou:

– Oslovení „Parteigenosse“, neboli doslova „stranický soudruh“, bylo pojmenování, které bylo standardně (výhradně) používáno pro oslovení členů v rámci NSDAP

– Jak známo, zkratka NSDAP znamená Nacionálně socialisticá dělnická strana Německa, termín nacismus pak vzniknul spojením slov „nacionální socialismus“

– Program strany podporoval a zaváděl dramatickou daňovou progresi, regulaci cen, nájemného, podporu rodin s dětmi, společné zdanění manželů, subvencování zemědělství, posilování státního penzijního systému atd.

– Jak známo, stát praktikoval vyhrocený kolektivismus ve všech sférách společenského života a napříč všemi věkovými kategoriemi

– Stát realizoval enormní posilování své role ve společnosti a ekonomice

– Nacisté u moci zavinili dramatický růst státního (veřejného) dluhu v třicátých letech prostřednictví emisí státních dluhopisů

Dále je zde nespočet různých prohlášení, které bez pochyb dokreslují názorovou orientaci nacistů. Opět pouze namátkou:

– Hitler ve svém poměrně málo známém prohlášení na prvomájovém průvodu roku 1927prohlásil: “Jsme socialisté, jsme nepřátelé dnešního kapitalistického ekonomického systému kvůli vykořisťování sociálně slabých, kvůli nespravedlivým mzdám, a protože kapitalismus hodnotí lidské bytosti podle bohatství a majetku namísto zodpovědnosti a výkonnosti. Jsme rozhodnuti bezpodmínečně zničit tento system.“

– V roce 1939 se Hitler na pokraji vrcholící dluhové / měnové krize nechal slyšet, že „nacionálně socialistické Německo vytvořilo novou ekonomickou doktrínu, která pohlíží na ekonomiku jako na služku pracujícího lidu.“

– Hitlerovi novodobí následovníci z německé NPD, nikoliv nepodobně, prosazují „hospodářství pro lidi“, „sociální povinnosti podnikatelů“, „nutnost sankcí pro podniky přesouvající výrobu do zemí s nízkými náklady a zdaněním” atpod.

Máte pocit, že toto je program pravicového střihu? Zjevně není a nikdy nebyl, neboť se jedná o klasický socialistický populismus, bez ohledu na urputné a tak trochu pokrytecké vymezování vůči komunismu a usilovné hledání styčných ploch s pravicovými myšlenkami ze strany mnohých současných demagogů (viz tendenčně prezentované úvahy o nacistickém využívání velkokapitálu). Připodobňování některých konzervativních resp. klasicky liberálních stran k nacismu opravdu nemůže ve světle výše uvedených tezí obstát. Stejně tak nemůže obstát současné škatulkování neonacistických směrů do kategorie ultrapravicových ideologií. Patří totiž zcela jistě na druhou stranu politického spektra (opět nejen jejich samotnými názvy, obsahujícími termíny jako „dělnický“ či „sociální“).

Nacismus byl obyčejným a nepokrytým socialismem dnešního ražení a to pouze pro vybranou rasu. Tato rasová limitace však nemění nic na tom, že se stále jednalo o poměrně obyčejný socialismus. Uvedená klasifikace se pochopitelně současným levicově orientovaným jedincům jaksi nehodí do krámu, neboť rovnítko mezi nacionálním socialismem a jejich politickým přesvědčením (osobním či profesním) je pro ně krajně nelichotivé. Mnohem vhodnější je se snažit toto rovnítko přidělit nechtěným politickým oponentům na pravé straně politického spektra.

 Jan Polanecký je příznivcem Svobodných