POLANECKÝ: Nebezpečná Sociální demokracie

POLANECKÝ: Nebezpečná Sociální demokracie

Z mnohých sociálních demokratů a jejich aktuálního sjezdu je mi opravdu značně nevolno. Nelze však říci, že by mě výstupy z jednání nějakým způsobem překvapily. Nic strašnějšího, než co nám bylo doposud předkládáno, se naštěstí ani čekat nedalo. Přesto si nemohu odpustit několik poznámek k některým osobnostem a zásadním bodům ostravského sjezdu ČSSD.

1. Budoucí volební výsledek zajištěn – hrajeme na strunu nízkých pudů a etatismu

Nutno říci, že díky naprosté diskreditaci pojmu „pravicová politika“ současnou vládní koalicí, která bezpochyby praktikuje křečovitou socialistickou politiku v obalu s pravicovou nálepkou, má ČSSD budoucí volební výsledek v podstatě bez práce zajištěn. O to více je však tato strana nehorázná ve svých současných návrzích, hrajících na nízké pudy závisti a lenosti podstatné části tohoto národa. Bohužel je to právě tak. Navíc podíl na státu ekonomicky závislých občanů, tedy těch, jejichž příjem resp. životní úroveň je přímo či nepřímo odvozena od státu, je zoufale vysoký (ač do této skupiny spadají důchodci, děti, studenti, mám zde na mysli především státní zaměstnance a také programově nezaměstnané). I přesto, že státní zaměstnanci zcela formálně platí daně (z příjmu, spotřební, majetkové či jiné), jejich statut je jednoznačně v pozici čistého příjemce, nikoliv plátce. Žádné „reálné“ daně neplatí, neboť jejich daňová zátěž slouží jen jako mínusová matematická položka k příjmům, které tak jako tak inkasují ze státního systému. Na vině je v obecné rovině dramaticky etatistické nastavení současného politického a ekonomického uspořádání, které do začarovaného kruhu státní podpory a opatrovnictví vhání stále více občanů, generujíce tímto vzrůstající voličský potenciál pro levicové strany. Tzv. "reálné“ daně tak do státní pokladny odvádí pouze ti občané, kteří získávají své příjmy v soukromé sféře. Ti jsou však bez problému válcováni lacině manipulovatelnou většinou skrze demokratický volební systém. Toto je tedy cílová skupina sociálně demokratické politické zrůdnosti.

2. Bohuslav Sobotka a vlajková loď sociální demokracie – progresivní zdanění

Tento politik představuje v mnoha ohledech to nejhorší, co lze v rámci politické garnitury tohoto státu lze nalézt. Zdá se, že na rozdíl o většiny sociálně demokratických elitářů, kteří se skrývají pod rouškou služby pro veřejnost a sociálního cítění, může on pokřiveným myšlenkám sociálnědemokratického chápání pojmu sociální spravedlnosti dokonce i věřit. O to více je však nebezpečný. Jak jinak lze chápat jeho upřímný zápal o progresivní zdanění příjmů fyzických osob (sazba až 38%!), tedy nadměrnou a ještě extrémnější státní loupež dodatečných příjmů těch nejschopnějších, nejšikovnějších či nejpracovitějších v tomto národě? Je faktem, že relativně bohatší občané i při zachování rovného procenta pro zdanění příjmů odvádějí více či podstatně / extrémně více než občané s průměrnými či podprůměrnými příjmy. Je to proto, že spotřebovávají více veřejných služeb? Zdravotnictví, silniční infrastruktury, armády či policie? Nebo je důvodem deklarovaná solidarita s chudšími a potřebnými? Jsou opravdu takto vybrané prostředky vynakládány ve prospěch reálně potřebných? Jistě že nejsou a nikdy nebudou a spravedlivý či racionální důvod pro nemorální daňovou progresi, ať již jakéhokoliv druhu, prostě neexistuje.

Mimochodem, současné interpretaci pojmu sociální spravedlnosti jsem se již věnoval v jednom ze svých minulých článků (zde). Socialisté nejen v Čechách voličům vnutili svůj výklad tohoto termínu, ze kterého vyplývá, že sociálně spravedlivé je přerozdělovat, tedy „bohatým brát a chudým dávat“, resp. „bohatým brát a nechat státem libovolně utrácet na jakýkoliv účel“. To je ovšem pouze jeden z možných výkladů pojmu sociální spravedlnosti. Ten, který by každý zdravě uvažující člověk měl preferovat, je vyložen heslem „každému podle jeho zásluh“, které může být doplněno dobrovolnou a ve výsledku efektivnější, tedy nikoliv vynucenou, formou solidarity. Vzhledem k vysokému stupni indoktrinace společnosti prvním, socialistickým, chápáním tohoto problému se pro mnohé může zdát až kacířské vyslovit, že osobně považuji vynucené a extrémní přerozdělování současného typu za vrcholnou formu sociální nespravedlnosti, které nereflektuje osobní iniciativu, schopnosti a zásluhy a současně značně demotivuje ekonomickou aktivitu. Jak paradoxní a zvrácený je v kontextu této logiky samotný název strany „Sociálně“ demokratické, nemusím snad více rozebírat.

3. Nehorázná slova parazita Mládka

Pan Mládek se blýsknul na sjezdu prohlášením, že živnostníci (OSVČ) parazitují na systému. Nevím, zda-li je k tomu potřeba ještě něco dodávat nebo zda-li by nebyl efektivnější rychlý políček mackovského typu a dlouhá ledová lázeň hlavy tohoto politika. Přesto. Nejen drobní podnikatelé, kterým tento stát neustále hází kvalifikované klacky pod nohy, se pouze snaží ekonomicky racionálně snižovat dopady státní mašinerie, ztěžující jim jejich život a odebírající jim značnou část příjmů. A toto racionální chování pan Mládek nazývá parazitováním. Připomeňme si tedy základní logiku. Podnikatelé jsou v podstatě vždy, bez ohledu na výši, čistými daňovými plátci a až na vybranou skupinu na stát přisátých firem nejsou jejich příjmy odvislé od státu. Pan Mládek byl celý život, možná pouze s drobnými odchylkami, evidentně závislý na státu (viz jeho životopis), jeho příjmy a životní úroveň se tak přímo či nepřímo odvozovaly a odvozují od státu. Tento politik, stejně tak jako většina sociálně demokratických elitářů, stál tento stát již obrovské finanční náklady s nulovým či spíše negativním výsledkem jeho „práce“. Parazitem je tedy jednoznačně pan Mládek, a pokud má alespoň kapku pokory a zdravého rozumu, měl by se podnikatelské sféře omluvit za tuto do nebe volající nehoráznost.

4. Jiří Dienstbier – zneuznaný prezidentský kandidát

Další výraznou postavou ČSSD je bez pochyby také Jiří Dienstbier, který zjevně nedokázal ustát výraznou prohru v prezidentské volbě v rámci vlastní strany a především celé veřejnosti. Svoji zhrzenost si tak zcela uměle a trapně vybíjí přes neformální vůdcovství protiklausovské senátní kampaně, završené podáním žaloby k Ústavnímu soudu. Ač je jeho chování, řekněme, politicky racionální, výsledek nelze nazvat, i při veškeré kritičnosti k osobě prezidenta Klause, jinak než jako odpornou hanebnost. Pan Dienstbier totiž sám velmi dobře ví, že nařknutí z velezrady se pouze snaží křečovitě napasovat na platnou ústavu. Jeho účelovost je viditelná zejména v tom, že se snaží:

– svézt na uměle vyhrocené mediální anti-amnestijní vlně s cílem vlastního zviditelnění a vytěžení dodatečného politického kapitálu

– využít aktuální dlouhotrvající proti-klausovské nálady a jednoduše si také kopnout, když se to již nyní může a je to v módě

– ješitně ukázat novému prezidentovi, který ho porazil, že pokud bude silně či extenzivně uplatňovat své pravomoci, bude ho čekat podobný osud jako prezidenta Klause

Jan Polanecký je členem Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.

Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.

Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.

Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.

Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.

Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.

Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.

K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.

Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31