Z mnohých sociálních demokratů a jejich aktuálního sjezdu je mi opravdu značně nevolno. Nelze však říci, že by mě výstupy z jednání nějakým způsobem překvapily. Nic strašnějšího, než co nám bylo doposud předkládáno, se naštěstí ani čekat nedalo. Přesto si nemohu odpustit několik poznámek k některým osobnostem a zásadním bodům ostravského sjezdu ČSSD.

1. Budoucí volební výsledek zajištěn – hrajeme na strunu nízkých pudů a etatismu

Nutno říci, že díky naprosté diskreditaci pojmu „pravicová politika“ současnou vládní koalicí, která bezpochyby praktikuje křečovitou socialistickou politiku v obalu s pravicovou nálepkou, má ČSSD budoucí volební výsledek v podstatě bez práce zajištěn. O to více je však tato strana nehorázná ve svých současných návrzích, hrajících na nízké pudy závisti a lenosti podstatné části tohoto národa. Bohužel je to právě tak. Navíc podíl na státu ekonomicky závislých občanů, tedy těch, jejichž příjem resp. životní úroveň je přímo či nepřímo odvozena od státu, je zoufale vysoký (ač do této skupiny spadají důchodci, děti, studenti, mám zde na mysli především státní zaměstnance a také programově nezaměstnané). I přesto, že státní zaměstnanci zcela formálně platí daně (z příjmu, spotřební, majetkové či jiné), jejich statut je jednoznačně v pozici čistého příjemce, nikoliv plátce. Žádné „reálné“ daně neplatí, neboť jejich daňová zátěž slouží jen jako mínusová matematická položka k příjmům, které tak jako tak inkasují ze státního systému. Na vině je v obecné rovině dramaticky etatistické nastavení současného politického a ekonomického uspořádání, které do začarovaného kruhu státní podpory a opatrovnictví vhání stále více občanů, generujíce tímto vzrůstající voličský potenciál pro levicové strany. Tzv. "reálné“ daně tak do státní pokladny odvádí pouze ti občané, kteří získávají své příjmy v soukromé sféře. Ti jsou však bez problému válcováni lacině manipulovatelnou většinou skrze demokratický volební systém. Toto je tedy cílová skupina sociálně demokratické politické zrůdnosti.

2. Bohuslav Sobotka a vlajková loď sociální demokracie – progresivní zdanění

Tento politik představuje v mnoha ohledech to nejhorší, co lze v rámci politické garnitury tohoto státu lze nalézt. Zdá se, že na rozdíl o většiny sociálně demokratických elitářů, kteří se skrývají pod rouškou služby pro veřejnost a sociálního cítění, může on pokřiveným myšlenkám sociálnědemokratického chápání pojmu sociální spravedlnosti dokonce i věřit. O to více je však nebezpečný. Jak jinak lze chápat jeho upřímný zápal o progresivní zdanění příjmů fyzických osob (sazba až 38%!), tedy nadměrnou a ještě extrémnější státní loupež dodatečných příjmů těch nejschopnějších, nejšikovnějších či nejpracovitějších v tomto národě? Je faktem, že relativně bohatší občané i při zachování rovného procenta pro zdanění příjmů odvádějí více či podstatně / extrémně více než občané s průměrnými či podprůměrnými příjmy. Je to proto, že spotřebovávají více veřejných služeb? Zdravotnictví, silniční infrastruktury, armády či policie? Nebo je důvodem deklarovaná solidarita s chudšími a potřebnými? Jsou opravdu takto vybrané prostředky vynakládány ve prospěch reálně potřebných? Jistě že nejsou a nikdy nebudou a spravedlivý či racionální důvod pro nemorální daňovou progresi, ať již jakéhokoliv druhu, prostě neexistuje.

Mimochodem, současné interpretaci pojmu sociální spravedlnosti jsem se již věnoval v jednom ze svých minulých článků (zde). Socialisté nejen v Čechách voličům vnutili svůj výklad tohoto termínu, ze kterého vyplývá, že sociálně spravedlivé je přerozdělovat, tedy „bohatým brát a chudým dávat“, resp. „bohatým brát a nechat státem libovolně utrácet na jakýkoliv účel“. To je ovšem pouze jeden z možných výkladů pojmu sociální spravedlnosti. Ten, který by každý zdravě uvažující člověk měl preferovat, je vyložen heslem „každému podle jeho zásluh“, které může být doplněno dobrovolnou a ve výsledku efektivnější, tedy nikoliv vynucenou, formou solidarity. Vzhledem k vysokému stupni indoktrinace společnosti prvním, socialistickým, chápáním tohoto problému se pro mnohé může zdát až kacířské vyslovit, že osobně považuji vynucené a extrémní přerozdělování současného typu za vrcholnou formu sociální nespravedlnosti, které nereflektuje osobní iniciativu, schopnosti a zásluhy a současně značně demotivuje ekonomickou aktivitu. Jak paradoxní a zvrácený je v kontextu této logiky samotný název strany „Sociálně“ demokratické, nemusím snad více rozebírat.

3. Nehorázná slova parazita Mládka

Pan Mládek se blýsknul na sjezdu prohlášením, že živnostníci (OSVČ) parazitují na systému. Nevím, zda-li je k tomu potřeba ještě něco dodávat nebo zda-li by nebyl efektivnější rychlý políček mackovského typu a dlouhá ledová lázeň hlavy tohoto politika. Přesto. Nejen drobní podnikatelé, kterým tento stát neustále hází kvalifikované klacky pod nohy, se pouze snaží ekonomicky racionálně snižovat dopady státní mašinerie, ztěžující jim jejich život a odebírající jim značnou část příjmů. A toto racionální chování pan Mládek nazývá parazitováním. Připomeňme si tedy základní logiku. Podnikatelé jsou v podstatě vždy, bez ohledu na výši, čistými daňovými plátci a až na vybranou skupinu na stát přisátých firem nejsou jejich příjmy odvislé od státu. Pan Mládek byl celý život, možná pouze s drobnými odchylkami, evidentně závislý na státu (viz jeho životopis), jeho příjmy a životní úroveň se tak přímo či nepřímo odvozovaly a odvozují od státu. Tento politik, stejně tak jako většina sociálně demokratických elitářů, stál tento stát již obrovské finanční náklady s nulovým či spíše negativním výsledkem jeho „práce“. Parazitem je tedy jednoznačně pan Mládek, a pokud má alespoň kapku pokory a zdravého rozumu, měl by se podnikatelské sféře omluvit za tuto do nebe volající nehoráznost.

4. Jiří Dienstbier – zneuznaný prezidentský kandidát

Další výraznou postavou ČSSD je bez pochyby také Jiří Dienstbier, který zjevně nedokázal ustát výraznou prohru v prezidentské volbě v rámci vlastní strany a především celé veřejnosti. Svoji zhrzenost si tak zcela uměle a trapně vybíjí přes neformální vůdcovství protiklausovské senátní kampaně, završené podáním žaloby k Ústavnímu soudu. Ač je jeho chování, řekněme, politicky racionální, výsledek nelze nazvat, i při veškeré kritičnosti k osobě prezidenta Klause, jinak než jako odpornou hanebnost. Pan Dienstbier totiž sám velmi dobře ví, že nařknutí z velezrady se pouze snaží křečovitě napasovat na platnou ústavu. Jeho účelovost je viditelná zejména v tom, že se snaží:

– svézt na uměle vyhrocené mediální anti-amnestijní vlně s cílem vlastního zviditelnění a vytěžení dodatečného politického kapitálu

– využít aktuální dlouhotrvající proti-klausovské nálady a jednoduše si také kopnout, když se to již nyní může a je to v módě

– ješitně ukázat novému prezidentovi, který ho porazil, že pokud bude silně či extenzivně uplatňovat své pravomoci, bude ho čekat podobný osud jako prezidenta Klause

Jan Polanecký je členem Svobodných