Dosluhující slovenská premiérka svým bonmotem o tom, že Česká republika dostane od Evropské unie facku, neboť se společně s Británií nepřipojila k paktu o rozpočtové odpovědnosti, velmi trefně a možná nevědomky popsala, na jakých základech unie stojí a padá.
Základy to jsou opravdu velmi pochybné a chatrné. Podobají se tekoucím pískům, neboť formálně zakotvená (často absurdní) pravidla platí pouze, pokud to vlivným hráčům vyhovuje. Evropští politici velmi rádi strkají hlavu do těchto písků. Případ další bezcenné regulace, tentokrát tzv. rozpočtové odpovědnosti, která určuje de facto ztrátu poslední špetky autonomie státní moci v jednotlivých zemích, není ničím jiným.
Není to případ první ani poslední svého druhu. Většina předlužených zemí bude ještě více předluženým kázat, jak se mají chovat. Příslovečné „zloděj křičí chyťte zloděje“ zde však úplně neplatí, neboť rozhodující síly Evropy toto pokrytecké mentorování hodlají aplikovat i na země, které prozatím nejsou v tak katastrofální fiskální kondici (např. poměr státní dluhu k HDP je v Německu zhruba dvojnásobně velký oproti České republice).
Evropská unie resp. její vlivní členové a samotné její instituce naznačují, jak funguje výměna názorů a svobodná vůle jednotlivých jejích členů. Ostatně nám to již v minulosti mnohokráte ukázala v případě rozličných národních referend či jiných hlasování, kdy se alternativní názor jednoduše nepřipouštěl a vyžadoval opakované revidování až do doby, než rebelující konečně „prozřel“.
Ano, možná má premiérka Radičová pravdu. Možná dostane Česká republika facku za svojí autonomní a logickou opovážlivost. Možná ale nebude tak dlouho trvat a budou létat facky druhým směrem. Ode všech a naráz .
Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.
Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.
Nárokové dotace
Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.
Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.
Riziko a právo
Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.
Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.
Zákon a střet zájmů
Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.
Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.
Vyznění debaty
Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.
Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.
