Pokud mnohým občanům Evropy doposud nebylo jasné, že je na politickém a ekonomickém konceptu Evropské unie něco vadného, musí již nyní jejich euro-naivita dostávat značné trhliny.
Absolutně mě netěší pozorovat, v jakých křečích se EU zmítá, ačkoliv bych z toho mohl mít škodolibou radost. Taková radost by ovšem měla velmi trpkou příchuť. Náklady fungování Evropské unie jako v současnosti téměř mrtvého konceptu (včetně neustálého ucpávání fatálních děr po minulých chybách) jsou astronomické a zřejmě přesně nevyčíslitelné. V porovnání s tím jsou ohromné provozní náklady na zajištění pouhého „chodu“ evropské administrativy nepatrným zlomkem celého problému. Je nesmysl je oboje dále snášet.
Jak kdosi trefně poznamenal, Evropská unie, zejména pod taktovkou Německa a Francie, řeší své ekonomické problémy metodou „uhasíme oheň větrákem“. Nevěřím, že vrcholní státníci, prosazující snahy o konzervaci stávajícího stavu a zametání problémů pod koberec konsolidačních agentur, netuší, že zakládají fatální problém do budoucna. Problém, který už oni možná nebudou muset řešit a problém, jehož řešení bude násobně horší a dražší v budoucnu, než by bylo dnes.
Věřím, že se Evropská unie rozpadne. Možná ale ne zcela a oficiálně. Možná, postupem času, jen ztratí akceschopnost a stane se z ní organizace bez pravomocí a reálné síly. Koncept, který je totiž takto uměle našroubovaný do společensky a ekonomicky nehomogenních zemí či kultur, prostě dlouhodobě nemůže fungovat. Slovenské jednodenní „NE“ či současný odklon zemí neplatících Eurem od návrhů, které místo reálného řešení nabízejí pouze další prohlubování problému, jsou toho jen důkazem.
Jan Polanecký je příznivcem Svobodných
